V politice, stejně jako v životě, každý krok nezbytně vyvolá krok další. Ten ale není determinován – je možné ho volit z několika možností. V horším případě tato paleta možností svádí k jednomu tahu (a ten bývá špatný). Ideálně můžete volit z několika následných tahů, z nichž každý zlepší vaši pozici a přibližuje vás k dosažení cíle.
Spojenci ale vždy řeší v první řadě svoje problémy. To nejsou dobrodějové, ale právě spojenci. Jsou s vámi spojeni, dokud jejich zájmy aspoň v něčem odpovídají zájmům vašim. Jakmile spojenectví s vámi přestane být podmínkou, životně nezbytnou k dosažení jejich cíle, váš bývalý spojenec na vás okamžitě zapomene.
Proč ten dlouhý, a právě takový úvod článku Rostislava Iščenka? Začtěte se…:
Když Krym přešel do svazku Ruska, tak jsem hned napsal, že teď se stala nevyhnutelnou likvidace existující ukrajinské státnosti. Mohla to být měkká varianta – přestavba státu na nových ústavních základech. Mohla proběhnout i tvrdší varianta – úplný kolaps politických a administrativních struktur a rozpad území. Není těžké pochopit, že v první variantě by Ukrajina řešila svůj osud (měnila ústavu) samostatně. V případě druhém by odpovědnost za překonání humanitární katastrofy na území bývalého ukrajinského státu dopadla na světové společenství – především na sousední země Ukrajiny, které jsou nejvíce zainteresovány na likvidaci politické černé díry u svých hranic.
Proč jsem došel k takovému závěru? Protože vrátit Krym zpátky Rusko nemohlo v žádném případě. Hrozilo by to lavinovitým pádem autority státní moci, prudkou aktivizací hurávlasteneckých marginálů (kteří, stejně jako jejich ukrajinští kolegové, mají 100 fýrerů na 10 lidí), rozložením sociální stability a nakonec – návrat země do situace polo rozpadu 90. let, ale s daleko horšími perspektivami.
Na druhé straně Ukrajina nemohla uznat Krym za součást Ruska. Prostě proto, že platná ústava připouští jakékoli územní změny teprve na základě celonárodního referenda. Přičemž by se ho museli zúčastnit i obyvatelé Krymu, v té chvíli už ruského území, osídleného ruskými občany.
Tato ústavní kolize znemožňovala dohodu o přechodu Krymu bez formální likvidace jednoho ze států – aktérů sporu. Rusko navrhlo Ukrajině měkkou variantu. Kyjev provede federalizaci, nebo aspoň konfederalizaci (což by, kromě vyřešení krymské krize, pomohlo vyhnout se občanské válce).
Protože by nový federativní ukrajinský stát byl útvarem vytvořeným svobodně ze sjednocených regionů, tak by Krym, nezúčastněný v procesu jeho ustavení, nemohl být vnesen do nové ústavy Ukrajiny jako ukrajinský region. Otázka by byla vyřešena.
Ukrajina si zvolila variantu tvrdou a naivně doufala, že se Rusko rozpadne pod tíhou sankcí a tlaku Západu, a Kyjev dostane zpátky nejen Krym, ale podaří se mu anektovat ještě nějaká ta další území…
Ta víra byla naivní nikoli proto, že je Rusko daleko silnější, bohatší a vnitřně stabilnější než Ukrajina. Kolaps SSSR a aktuální problémy v EU a USA svědčí o tom, že se v současném světě hroutí i ty nejsilnější státy. Samotný fakt víry nezaložené na přesných výpočtech, byl naivní sám o sobě. V politice se nelze spoléhat na víru ve splnění snů. Namísto víry je nutné přesvědčení, podepřené fakty. Potom můžete nejen věřit a čekat, ale i uskutečňovat smysluplné kroky, které vás k cíli přiblíží.
Podotýkám, že poté, co se Ukrajina vydala cestou iniciace konfliktu, ruské vedení neodpovídalo zrcadlově, ale ponechávalo na programu variantu federace/konfederace. Takový přístup přinesl okamžité plody. Válka, Západem naplánovaná jako ukrajinsko-ruská, nabyla podoby vnitro ukrajinského občanského konfliktu. A nejen to. Tato myšlenka je populární už nejen na Donbasu, který podpořili federalizaci, a po ozbrojené odpovědi Kyjeva bojuje za nezávislost. Tyto tendence nacházejí podporu v dalších regionech pod kontrolou Kyjeva, mj. na Západní Ukrajině.
Další velký úspěch zaznamenalo Rusko v roce 2015 podpisem Souboru opatření k plnění Minských dohod (známého jako Minsk-2), s jeho následujícím potvrzením Radou bezpečnosti OSN. Minsk-2 obsahuje požadavek „decentralizace“ Ukrajiny. Decentralizace je eufemizmus, používaný v ukrajinském politickém žargonu místo termínu „federalizace“, protože oficiální patriotická doktrína Kyjeva považuje požadavek federalizace za vlastizradu a útok na ústavní pořádek. Tak byl požadavek federalizace Ukrajiny potvrzen rezolucí nejvyššího kolegiálního direktivního orgánu současné politiky – Rady bezpečnosti OSN. Navíc, protože žádný ze stálých členů RB rezoluci nevetoval, jedná se i o požadavek EU a USA, které Kyjev považuje za své spojence…
Takže, světové společenství požaduje od Ukrajiny vyřešení vnitřních i zahraničněpolitických problémů mírovou cestou v rámci přeformátování ukrajinské státnosti na federativním základu. Kyjevské vedení tento požadavek ignoruje a hraje s Ruskem hru „kdo se rozpadne první“.
Bylo by možné říci, a někteří tak i hovoří, že volbou cesty odporu, dostala Ukrajina šanci. Tak to ale není. Šanci by Ukrajina dostala, kdyby svůj boj založila na vnitřních zdrojích – ty ale nemá. A Ukrajina se navíc opírala o vnější podporu USA a EU.
Spojenci ale vždy řeší v první řadě svoje problémy. To nejsou dobrodějové, ale právě jen spojenci. Jsou s vámi spojeni, dokud jejich zájmy aspoň v něčem odpovídají zájmům vašim. Jakmile spojenectví s vámi přestane být podmínkou, životně nezbytnou k dosažení jejich cíle, váš bývalý spojenec na vás okamžitě zapomene.
Situaci na Ukrajině ovšem USA a EU od počátku pojímali ne jako možnost řešení společných problému společně s Kyjevem, ale jako možnost využít Kyjev k řešení svých vlastních problémů. Sotva se ukázalo, že současná ukrajinská státní moc není už svým založením schopna daný úkol splnit, reálná materiální pomoc přestala přicházet. Zůstaly jen malé almužny, v podmínkách Ukrajiny nic neřešící, spojené s podmínkami zaměřenými na donucení ukrajinského vedení ke konkrétním ekonomickým a politickým ústupkům („dostanete miliardu USD, když vyměníte prokurátora“, nebo „dostanete 600 milionů EUR, když zrušíte zákaz vývozu dřevní kulatiny“). Systematické financování se strany MMF, EU a USA skončilo už v létě 2015.
Zůstala politická a diplomatická podpora. USA a EU s nevinnýma očima vyžadovaly na Rusku plnění minských dohod, kterých Rusko ale není účastníkem a které stále sabotuje právě Kyjev. Západ dával Porošenkovi šanci: - pokud se udrží bez peněz a jen na černozemi a zahrádkách, které – jak tvrdil – uživí zemi a zajistí sociální stabilitu a podporu režimu, může dál vyčkávat, až se Rusko zhroutí. Ale platit toto vyčkávání Západ, který ztratil mnoho peněz v protiruských sankcích, neplánoval.
V důsledku toho, byl proces destabilizace Ukrajiny během boje různých oligarchistických klanů o dominanci, a politiků o post prezidenta jako jedinou pozici, která poskytuje přístup ke zbylým zdrojům, pozastaven. Všichni v Kyjevě věděli, že právě Porošenko vystupuje v pozici Západem uznané „lidské tváře“ režimu a báli se dovést intriky proti němu do logického konce.
Ale, jak už bylo řečeno, nic není navěky. Pokud se při konstrukci politické linie nespoléháte na své zdroje, ale na náhodně vzniklou zahraničně-politickou konfiguraci, tak dříve nebo později narazíte na to, že se situace změnila, a v nové konfiguraci už se s vámi nepočítá …
Koncem ledna provedlo ukrajinské vedení na Donbasu krvavou provokaci. Krutá ostřelování měst byla doprovázena malými srážkami na linii dotyku. Když se jim nakonec dostalo adekvátní odpovědi, tak – aniž ukončili soustředění vojsk podél oddělovací linie -, začali bědovat nad krachem minských dohod, samozřejmě vinou Ruska. Vykřikovali o přítomnosti ruských vojsk na Donbasu a humanitární katastrofě na ukrajinských územích, přiléhajících k linii, jež jsou pod ukrajinskou kontrolou.
Těmito kroky se Porošenko pokoušel upevnit ukrajinskou pozici ve věci nezbytnosti povolání mezinárodních mírových jednotek OSN, OBSE nebo NATO do zóny konfliktu. Tedy nejen ozbrojená, ale válečná mise, vybavená těžkými zbraněmi (a právě na tom Kyjev trvá) by mohla upevnit jeho vojenské pozice na Donbasu. Myslím si ale, že pro Porošenka bylo nejdůležitější, že by zahraniční vojenský kontingent upevnil jeho vlastní pozici. Vlastní silové struktury jsou nespolehlivé, nacisté stále vyhrožují převratem, vytvořil se politický konsenzus všech sil (kromě Porošenka) na nezbytnosti předčasných parlamentních voleb. Nemá se o koho opřít.
Zahraniční vojenský kontingent, jehož část (štáb, jednotky zabezpečení a ochrany) by bylo možno umístit v Kyjevě, a poté využít jako mezivrstvu mezi Porošenkem a vnitropolitickými oponenty. Jen si zkuste strašit Petra Alexejeviče, když ho ochraňují „modré přílby“! Který z kyjevských politiků si riskne dát souhlas k útoku na mezinárodní kontingent? Pak ho už žádná opozice v Kyjevě strašit nebude, a on se bude moci pokusit poslat do výslužby dokonce i Avakova*...).
A najednou, během pěkně se vyvíjející aféry, jako blesk z čistého nebe zahřmělo prohlášení německého velvyslance na Ukrajině Ernsta Reichela. Velvyslanec vyslovil názor, že Kyjev musí splnit minské dohody. A poznamenal přitom, že volby na Donbasu mohou být klidně uspořádány bez předání kontroly nad hranicí Kyjevu.
V nejvyšších kyjevských kruzích prodělali šok, který se okamžitě změnil v hysterii. Všechny Porošenkovi nakloněné mediální a politické struktury se vrhly do útoku na pana Reichela a požadovaly jeho odvolání. To byla, samozřejmě, se strany Ukrajiny drzost, dříve ale takové hysterické záchvaty slavily úspěch a potrefení diplomaté se omlouvali, jejich hlavní města projevovala nesouhlas s nemístnou iniciativou svých oficiálních představitelů.
Situace se ale změnila, nicméně Ukrajina stále žije kdesi v minulosti, ve které za všechny problémy, malajským letadlem počínaje a globálním oteplením konče, „může Putin“. Ukrajinští diplomaté a veřejní činitelé spustili obvyklý kolovrátek o „ruských vojscích“, která „musí opustit Donbas“, v očekávání, že Západ opět vysloví vlažnou podporu, kterou ukrajinská masmédia dokáží prezentovat jako tisící epochální vítězství na Ruskem.
V tuto chvíli se ale nad ukrajinskými politickými kruhy jako celkem a Porošenkem zvlášť, rozestřela skutečná katastrofa. Navzdory očekáváním Kyjeva prohlásil oficiální mluvčí německého zamini Schafer, že „velvyslancova pozice v žádném případě není v rozporu s naší pozicí…“. No jo, ale v Kyjevě tuto pozici už mezitím stihli označit za protiukrajinskou – takže je teď protiukrajinskou oficiální pozice Německa…
Daleko horší je ale něco jiného: - vzhledem k tomu, že Ukrajina zdůrazňovala přítomnost „ruských vojsk“, dotkl se Schafer i této otázky a prohlásil, že německé zamini nemůže tvrdit, že na území Donbasu jsou ruské ozbrojené síly. Ovšem, pokud tam ruská vojska nejsou, znamená to, že tam je občanská válka, což Ukrajina po tři roky odmítala připustit.
Uznání války na Ukrajině za občanskou, to je další logický krok, který německou diplomacii čeká. Poté se stane mezinárodně právní legitimita vlád LNR/DNR jako jedné ze stran vnitřního konfliktu otázkou času a nikoli už principu. Proces to, mimochodem, není překotný, a kyjevská strana konfliktu může zmizet dřív.
Německo se už nechce nechat Kyjevem vodit za nos, ale to stále ještě není ta největší nepříjemnost. Horší je, že prohlášení německého zamini zopakoval i Pentagon (třebaže v měkčí formě). Američané rovněž řekli, že „nezaznamenali jakékoli velké pohyby ruských ozbrojených sil, které by bylo možné vztáhnout k čemukoli většímu“.
Dva hlavní spojenci Ukrajiny jí odmítli tradiční podporu. Dříve si nikdy nedovolili veřejně zpochybnit přítomnost ruských vojsk na Donbasu. Při takové pozici Německa (a tedy i celé EU) i USA, se Porošenko na vyslání nějakých mírotvůrců spoléhat nemůže. Problém teď už nespočívá v tom, že by takovou pozici nebylo možné protlačit kvůli odporu Ruska – protlačit ji už nemá kdo…
Porošenko zůstává tváří v tvář se svými oponenty. Majdanová, protiporošenkovská opozice, pravda, také jednoznačnou podporu USA nedostala. Při prohození pár slov během fotografování hostů u modlitební snídaně, se Trump vyhnul „cti“ určit Ukrajině nového lídra. Opozice to má ale jednodušší. Porošenko se drží jen díky podpoře USA a EU. Pro prezidentovy nepřátele je důležité – aby jim nepřekážel. A Západ jim dává možnost volné ruky, když se demonstrativně distancoval od řešení problémů na Ukrajině.
Zatím se ještě Petra Alexejeviče snaží přemluvit, aby odešel v klidu, dobrovolně a legitimně předal moc „lidem toho hodným“. To ale nebude na dlouho. Vždyť, pokud Západ neplánuje poskytování všemožné podpory kyjevským mocným, tak i mezinárodní uznání potenciálním nástupcům Porošenka k ničemu nebude. Budou-li kontrolovat Ukrajinu, tak s nimi i tak budou jednat, ale pokud ne – tak ne.
Čím déle se Porošenko vzpěčuje předání moci, tím větší má šanci násilné řešení konfliktu uvnitř kyjevské vrchnosti. Tím spíš, že svá dřívka přiložilo i ono německé zamini. Vypadá to tak, že se Němci velmi znepokojili kvůli výpadům proti svému velvyslanci, protože právě onen Schafer poodhalil oponu tajemství obsahu jednání Merkelová-Porošenko, během jeho nedávné návštěvy v Berlíně.
Schafer ujišťuje, že všechno, co řekl velvyslanec, se projednávalo ve formátu Merkelová-Porošenko a bylo bezvýhradně Porošenkem podpořeno. Porošenko tím, že rozjel štvavou kampaň proti německému velvyslanci, se pro sebe zcela nečekaně, s ním ocitl na jedné lodi. Jeho poslanci, jeho diplomaté i jeho masmédia sami vybrali a utřídili argumenty, nezbytné k obvinění Porošenka ze zrady národních zájmů. Protivníkům zbývá jen je použít.
*) Arsen Avakov (1964) nár.Armén – ukrajinský ministr vnitra od r.2014, silný hráč na vnitropolitické scéně