Uplyne od nich už sto let. Od té Únorové už v minulých dnech. Presstituce ji líčí jako „ojedinělý ruský pokus o nastolení demokratického režimu“ (Lidové noviny). Ta idylka má znectít bolševiky i Putina. Samoděržaví se klaní. „Desátá léta minulého století,“ rozplývají se LN, „představovala jedno z nejdynamičtějších období v ruské historii“ (?!?). Dokladem je prý i „snížení poměru analfabetů v řadách odvedenců“.
Trucovat proti dějinám zkoušely i pomazanější hlavy. Tady se lopotí hvězdná pěchota. Mámí ji mrákota, že jak to chodí nad Temží a za velkou louží, musí napodobit celá planeta. Právě to ovšem reálný kapitalismus neumí. Věděl to už Max Weber, klasik liberální sociologie. V Rusku, napsal počátkem XX. století, je na kapitalismus už pozdě.
Své brány mu totiž otevřelo až v éře monopolů a jejich sfér vlivu. V říši, zadlužené po uši, si Rusko podaly levou zadní ty z ciziny. Tím víc to vyhrotilo sociální póly. Ničivější, než za patriarchální občiny, byly i hladomory. Rusko - s jeho dálavami a mrazy – se řítilo do pasti.
Tři roky světové války ji dovedly na hranu. Mír hned - bez anexí i reparací – razili jen bolševici. Ostatní partaje, menševiky nevyjímaje, hnaly Rusy na jatka. Letní puč generála Kornilova zbořil i liberální fasádu. Původní Leninův plán zněl Všechnu moc sovětům. Arénou, kudy dál, měla být lidová samospráva. Teď se však ocitla mimo zákon i ta. Totalitní stranu války mohlo porazit už jen ozbrojené povstání. Francie sťala i královský pár. Svou revoluci si připomíná s pompou. Dělat z posledních Romanovců mučedníky je vrchol nevkusu.
V sázce byly i vážnější položky. Občanská válka – s cizí intervencí za zády - z nich strhla škrabošky. Trhala Rusko do enkláv, na něž si brousily zuby cizí mocnosti. Na Středním východě jim to vyšlo. V Rusku musely stáhnout chvost. Kuráž to nevzdat měla jen Leninova strana. Proto Rudé armádě velela i polovina důstojnického sboru samoděržaví.
Dopadnout Rusko jako Německo, zralé na revoluci srovnatelně, vládne mu despocie, a ne liberální demokracie. Režim bestiálního teroru, z nějž se zvedal žaludek i intervenčním armádám. Finsko, Pobaltí i polská území by si o samostatnosti mohla nechat jen zdát. Bolševici jim ji dali. Hlavně to uvedlo do pohybu lavinu, díky níž vznikla i Československá republika. Komu by prospělo Rusko v prackách, vedle nichž je neviňátkem i Jelcin v lihu – a tanky, jimiž nechal rozstřílet parlament? Kdo by zlámal vaz nacistické genocidě? Snad ta satrapie na hliněných nohou? Jak by skončila naše země, obětovaná mnichovským podrazem?
Rusku vyčítá, že se nezastavilo před sto lety, jen podměrečný rozum. Siamské dvojče má i „zleva“. Na revoluce – míní to zatmění ducha - je právo, teprve až začnou v Americe. „Marxisty“ na baterky mátl už tehdy. Šálí je i dnes. Marxovi porozuměli jako koza petrželi. Ti, kdo to vyhráli před sto lety, tím netrpěli. Svou zemi z hrozící propasti vyvést dokázali. Deset dní, které otřásly světem, polidštilo celou planetu. Kdo z nich má mindrák, ať mluví jen za sebe. Za ty, kdo svět chtějí měnit, však už ne.