KSČM se vyjádřila promptně a bez chytračení: Útok Spojených států na Sýrii je agresí proti suverénnímu státu. Tím, že eskaluje násilí, mírové urovnání jen dál komplikuje. Ohrožuje bezpečnost celého regionu.
Naše stanovisko, vydané pár hodin po útoku, shrnulo jen to hlavní. Ten ovšem provokuje i řadu dalších otázek. Deklarovaným cílem agrese je domnělé použití chemických zbraní syrskými vládními silami. Nakolik vážně se dá brát po skandálním lhaní, „zdůvodňujícím“ agrese proti Iráku, Libyi i dalším zemím? Proč by tak šílený krok podnikl Bašár Asad? Právě teď, kdy jsou teroristé v Sýrii v narůstající defenzívě? Proč by to dělal pár hodin poté, co na jeho rezignaci přestaly trvat i USA?
Co vedlo Donalda Trumpa k rozkazu? Rozhodoval se svobodně – anebo s hlavní u spánku? Proč zvolil záminku tak absurdní a profláknutou? Má světu vzkázat „jen“ to, že si chřadnoucí ředitel zeměkoule udělá, co si zamane, aniž to cítí potřebu jakkoli obhájit? Nebo má v komplice, nuceného držet basu, změnit i novou hlavu státu? Přimět ji, aby právě to, čím dostala ve volbách stranu války na lopatky, teď vzala sama zpátky? Má právě casus belli, co se dá velkopansky diktovat, věcně však obhájit nikoli, zesměšnit ty, od nichž se žádá rituální souhlas, jako groteskní pimprlata? Je to past i na ty české „politické elity“, jež do ní poníženě lezou? Odkdy tak trapná kapitulace zavazuje i nás, komu vládnou?
Uteklo jen pár hodin a teror zmasakroval Stockholm. Jen pár dní předtím i Petrohrad. Příště to může být kdekoli jinde. Jakou roli sehrají rakety na Sýrii tváří v tvář této hrozbě? Troufne si kdokoli soudný tvrdit, že porážku teroristické internacionály urychlí? Není snad nad slunce jasnější, že bude vraždit o to víc - v Sýrii, ale jiných zemích, evropské nevyjímaje?
Porazí ji jen aliance, široká a odhodlaná jako ta, která zlomila vaz nacismu. Tehdy v ní spojily síly všechny antifašistické mocnosti i desítky dalších zemí. Dělily je rozdíly jiných zájmů a dokonce společenských zřízení. Mozaika dnešního světa nabízí mnohem příznivější podmínky. Neporovnatelně dál je i arzenál schopný společného nepřítele rozdrtit. Ruce mu svazuje politika, slepá jako předválečný appeasement. Sázka na „umírněné“ teroristy je neméně krátkozraká. Obrací se i proti těm, kdo s ní spojili morbidní naděje.
Trump vyhrál volby jménem většiny, která té špíny má plné zuby. Byl to jen práskaný politický marketing? Nebo před stranou války uskakuje i prezident hypervelmoci? Platí-li za druhé – a leccos tomu nasvědčuje - má ještě šanci to ustát? Demarkační čáry, protínající dnešní svět, zřejmě rozťaly i americké špičky.
Na náš názor se neptají. Tím méně je důvod poklonkovat straně války. Teď to chce kuráž a soudnost. A ne patolízalské sklapovačky.