Byl únor roku osmačtyřicátého. Sobota, dvacátého prvního. Ten den jsem odpoledne marně čekal na tatínka. »Bude sjezd závodních rad, musí tam být,« řekla mi možná maminka. Co to je sjezd, jistě jsem nevěděl, ani, kdo se v něm vlastně má sejít. Snad jsem si i myslel, že jde o velkou budovu, kde chlapi hrají něco jiného než fotbal. A mámy jsou doma, aby malé špunty odvrátili od té podivné hry. Prý jsem se jí zeptal, kdo tam hraje a opravdu si myslel, že jde o nějaký podivný sport. A pak poprosil, abychom šli za tatínkem, protože i já bych chtěl vidět tu podivnou hru, které se říká sjezd.
V noci táta nebyl doma. Ani ráno nepřišel. O to víc jsem mámu prosil, abychom šli za ním. Trvalo prý hodně dlouho, než jsem pochopil, že za tatínkem do Průmyslového paláce jít nemůžeme.
Později jsem se dozvěděl, že byl jedním z těch, kteří narychlo připravovali vytápění a pak jako jeden z hlavních organizátorů, zabezpečoval pro osm set delegátů vše potřebné, aby, byť většinou sedící v kabátech, mohli v klidu vyposlechnout projevy referentů a diskutérů a pak odhlasovat navržený dokument. Přiznávám, že jsem tehdy byl skutečně na svého tátu pyšný...
Sjezd závodních rad! Dnes většinou odbývaný mávnutím rukou, ač právě on rozhodujícím způsobem napomohl k vyřešení, jak se zdálo, »patové politické situace«, do níž se dostala poválečná republika.
Dnešní pohled
Slovo »dnešní« není tím nejsprávnějším. Jde o pohled současných mocných, který se má stát axiomem. Prostě, sjezd tu byl a, podle serveru www.totalita.cz, »proběhl zcela v režii komunistů, v atmosféře strachu a zastrašování nekomunistických delegátů«.
Www.moderní-dějiny.cz (D21) zase tvrdí, že »v nové, dramatické situaci jej představitelé KSČ využili ke svým politickým cílům. Konal se tedy zcela podle představ a záměrů komunistů, probíhal v atmosféře prokomunistického nadšení většiny účastníků a zastrašování menšiny nekomunistických delegátů.«
Dobře, připusťme, že sjezd »proběhl zcela v režii komunistů«, jenže volby delegátů proběhly ještě před vypuknutím krize. Byly naprosto svobodné a zvolen za delegáta mohl být kterýkoli zástupce odborové organizace, pro nějž hlasovali odboráři v konkrétním závodě či organizaci. Zvolen mohl být, a také byl, kdokoli, i nekomunisté? Jak to tedy vlastně bylo?
Původní program
Sjezd závodních rad byl svolán Ústřední radou odborů 12. února. Důvodem bylo projednání společného postupu k návrhu vlády na zvýšení mezd pro státní (veřejné) úředníky.
Oč ve stručnosti mělo jít? Situace v zemi nebyla jednoduchá. Postupem času stranu národně socialistická strana ztrácela na vlivu, jak dokazovaly tehdejší průzkumy, především v závodech. Bylo třeba tedy navrhnout nějaké opatření, které by ovlivnilo určitou vrstvu obyvatel a postupně se zaměřit i na další vrstvy. Proto národně socialističtí ministři navrhli zvýšení platů veřejným zaměstnancům o 25%. Návrh byl překvapivý. Komunisté ho odmítli, za prvé nebyly prostředky na takové zvýšení platů a za druhé, pokud zvyšovat, pak jiné společenské vrstvy na tom byly hůře. Navíc jakékoli další zvyšování mezd by mělo být, takové bylo stanovisko i odborů, až po redukci množství úředníků, jejichž počet se prudce za necelý rok zvýšil z 460 000 zvýšil na téměř 700 000 (údaj z Kroniky únorových dnů 1948 Jindřicha Veselého). Toto stanovisko zastávaly i odbory. Zdánlivý kompromis připravil sociálně demokratický ministr Majer. Stále však šlo o zvyšování mezd jedné skupině zaměstnanců, na něž nebyly finance.
Odbory, nespokojeny s jednostranným řešením, se rozhodly proto svolat Sjezd závodních rad a projednat zde další společný postup. Události je však předběhly a na projednávání původní náplně sjezdu čas téměř nezbyl.
Místo konání sjezdu
Za místo konání byl zvolen dlouho nepoužívaný Průmyslový palác v pražské Stromovce. Ten den ale mrzlo, jak zabezpečit, aby uvnitř bylo alespoň trochu teplo? Od 15.února byl dobrovolníky sice připravován, ale ani v den konání sjezdu nemohl nikdo z organizátorů být plně spokojen. Sice již v sobotu zde bylo instalováno rozhlasové zařízení, různorodé židle byly přeneseny z místních restaurací a spojeny prknem, přes noc se dokončovala výzdoba. Hlavním problémem však bylo vytápění, k němuž v paláci byla použita koksová průmyslová kamna převezená sem z různých pražských závodů. Ani ty však nedokázaly halu podstatně oteplit. Venku totiž bylo mínus dvacet stupňů.
Delegáti
Bylo vydáno 8030 delegačenek, delegátů přijelo 7914. Mnozí přijeli o den dříve. Proto se mohli sejít i delegáti národně socialistické a lidové strany. Těch socialistických se sešlo v sekretariátu strany na čtyři sta. Hlavní projev měl ministr Jaroslav Stránský. Vyzýval k nebojácnosti, k tomu, aby delegáti hlasovali »podle svého svědomí«. Členové vedení odborů Vandrovec a Šplíchalová ho doplnili. Prý je třeba hlasovat proti »komunistické rezoluci«. Část přítomných však měla jiný názor. Ozývaly se hlasy, že nikdo nebude nic nikomu nařizovat. Nakonec se přítomní rozešli s rámusem.
Lidovci svolali kolem dvě stě účastníků sjezdu. Ani tady přesvědčování nedopadlo podle plánu. Jen atmosféra byla přijatelnější.
A sociální demokraté? Nebyli svoláni, vedení strany nevědělo si se situací rady. I v tom se ukázala jeho rozpolcenost. »Vedení strany konstatovalo, že za důsledky, které ze sjezdu mohou vyplynout, odpovídá jen KSČ, protože se jedná o izolovanou akci, kterou stranické orgány oficiálně neschválily« (Petr Duchoslav: Politický vývoj Československé sociální demokracie v letech 1945-1948).
Nesešli se však ani delegáti hlásící se ke KSČ.
Zajímavé je i krajové rozvrstvení delegátů. Praha vyslala 1776 delegátů, z Brna do Prahy přijelo 622 delegátů, z Ostravy 657, z Hradce Králové 344, přes tři sta z Olomouce, Mostu, Liberce, atd. (Miroslav Bouček,Miloslav Klimeš: Dramatické dny února 1948). Delegáty se automaticky stali i členové Ústřední rady odborů, předsedové a tajemníci krajských odborových rad, předsedové rad okresních a vedoucí funkcionáři největších ústředních odborových svazů, pokud sami nebyli zvoleni za delegáty.
Jednání
Přesně v devět hodin byl sjezd zahájen. Hlavní projev předsedy Ústřední rady odborů Antonína Zápotockého trval 74 minut a zmocněnci dělníků jeho proslov 132krát přerušili nadšeným potleskem. Řeč předsedy vlády Klementa Gottwalda trvala 21 minut, účastníci zatleskali 45krát (podle Týdne 15.11.2015). Zazněla i jeho slova o tom, že »reakce přecenila své síly... Žádáme, aby podle dosavadních zvyklostí a ve shodě s vůlí lidu byla přijata demise ministrů, kteří se zpronevěřili zásadám Národní fronty a vládnímu programu, a aby vláda byla doplněna novými, věrnými zástupci lidu...« Vyzval také k vytváření »akčních výborů Národní fronty« z upřímných představitelů dělnictva a ostatních pracujících měst a venkova. Tato výzva se setkala s výkřiky podpory a dokonce se skandováním »Republiku ochráníme – zrádce z vlády odstraníme!« (Jindřich Veselý Kronika únorových událostí 1948).
Antonín Zápotocký zase mimo jiné zdůraznil, že odbory »nepřipustí, aby v osvobozené republice převládal kořistnický zájem příživnických jednotlivců a skupin nad zájmy pracujících měst a venkova...« Zaujal stanovisko i k platům státních zaměstnanců. K původnímu tématu sjezdu. Řekl, že žádná úprava, která by vyvolala vzápětí vlnu mzdových požadavků dalších profesí, nemůže připadat v úvahu a že odbory připravily návrh na řadu dalších opatření, která stávající situaci řeší. (Práce 23.února 1948).
Zazněl i požadavek na další znárodňování a to všech podniků majících více než padesát zaměstnanců. I ten byl přítomnými přivítán.
Poté následovala diskuse. Pro návrhy byli generální tajemník ÚRO Evžen Erban, (člen ČSSD), předseda Slovenské odborové rady František Zupka (člen KSS), předseda »odborů SNB« Josef Benedikt, krajský předseda z Mladé Boleslavi A.Beneš, krajský předseda z Hradce Králové R.Pytlík, tajemník svazu zaměstnanců v distribuci J.Peřina, předseda z kladenských Spojených oceláren F.Havlín, funkcionář zdravotnických odborů J.Dušek, pražský předseda B.Kozelka, vedoucí tajemnice Slovenské odborové rady E.Janečková, funkcionář umělecké a kulturní fronty J.Smítal, J.Kijonka z Baťových závodů ze Zlína, člen předsednictva svazu zaměstnanců v dopravě V.Daubner, zástupce textiláků E.Ackermann, železničářů J.Jagoš, krajský předseda z Kolína F.Valíček, zástupce slovenských kovodělníků K.Závratský, poštovních zaměstnanců lidovec F.Sedláček, předseda z Ostravy J.Peterek, tajemník zemědělského svazu F.Stupka, předseda odborové komise mládeže K.Červinka.
Negativně nevystoupila ani členka vedení ÚRO, socialistka Vlasta Šplíchalová, byť k vládní krizi se nevyjádřila a ani k bodům v navrhované rezoluci, jen k nutnosti rychle vytvořit »nový platový zákon«.
Pouze tři vystoupení se diametrálně lišila. Především Antonína Vandrovce, tajemníka Odborového svazu zaměstnanců různých povolání, člena ÚRO a poslance za národně socialistickou stranu. Mluvil o udržování systému široké lidové demokracie, snášenlivosti, toleranci, o tom, že v ÚRO už vyjádřil nesouhlas s některými body rezoluce. Vyslovil i myšlenku »Lid naší republiky nesnášel nikdy diktaturu a nesnese ji ani dnes«. Reakcí právě na tato slova byla pak vystoupení R.Pytlíka z Hradce Králové a F.Valíčka z Kolína, kteří takové myšlení odmítli. Dalším, jenž se vymykal duchu ostatních vystoupení, byl člen ÚRO Jindřich Bílý. Jeho vystoupení bylo kritikou vlivu komunistů v odborech. Negativní pískot a hluk si vysloužil podporou zvýšení platů veřejných zaměstnanců. Člen prezidia ÚRO lidovecký poslanec Emil Vojanec se také vyhnul zásadnímu tématu a přednesl projev o vzájemné snášenlivosti a spravedlivém rozdělování národního důchodu a postavil se proti dalším znárodněním. Není tedy pravdou, že »další zestátňování soukromého majetku odmítlo na sjezdu několik řečníků, jelikož je to „v přímém rozporu s dřívějšími politickými proklamacemi, že znárodňování skončilo“«, jak měl ve Svobodných novinách napsat Ferdinand Peroutka, což převzal server www.totalita.cz.
Závěrečný dokument
Sjezd na závěr svého jednání schválil pětibodovou rezoluci. Obsahovala požadavek bezodkladného uzákonění národního pojištění, uzákonění ústavy, jež by zajišťovala další cesty k socialismu, požadavek, aby služební a platový zákon byl vypracován nejdéle do šesti měsíců, na další znárodňování tentokrát závodů nad padesát zaměstnanců a odmítl všechny pokusy »o průlomy do dalšího znárodňování«. Navíc na podporu těchto požadavků vyhlásil na den 24.února jednohodinovou manifestační stávku. Pro nehlasovalo jen deset přítomných (z členů vedení ÚRO tři – A.Vandrovec, V.Šplíchalová, F.Dlouhý). Pro zvedlo ruku 7904 delegátů. Hlasování se nezdržel žádný. Jednání vysílal rozhlas. Každý se tak mohl přesvědčit o jeho průběhu. V 16 hodin byl sjezd ukončen a delegáti se rozjeli do svých domovů.
Co dodat?
Jen to, že hodinová generální stávka, o níž na podporu svých požadavků rozhodl sjezd, byla skutečně generální.