Půl desáté? Konečně dnešní den skončil. Přišel ve tři a hned si šel lehnout. Byl velmi unaven. Jen letmo pohlédl na stolek u postele. Byly tam dopisy, telegramy a několik výtisků novin. Zahraničních. Věděl, co v nich je. Odsudek, nadávky. Proboha, proč tolik nenávisti? Co udělal? Byl přece věren otcově odkazu. Když přišel domů, myslel si, že bude mít klid. Osobního strážce Vyšína dokonce poslal pryč. Nikoho nechtěl vidět a při tom musel přijmout ještě několik návštěv. Amerického velvyslance Steinhardta, který trval na přijetí. Věděl, že bude vyčítat, že nepodal demisi s ostatními. Snad chtěl ovlivnit jeho zítřejší stanovisko k zahraniční politice, které má předložit vládě. Snad. Nevyjádřil se. Pak přišel americký vydavatel Hitschcock, dr. Kavan z londýnské ambasády doprovázený odborovým přednostou Párou, tajemník Špaček s programem na zítřek a podkladem pro zítřejší projev k výročí československo-polské smlouvy a pro jednání vlády, dr.Černý přinesl k podpisu jednu listinu a konečně Topinka s Příhodou mu přinesli studenou večeři. Nesnědl ji celou, něco zbylo i na noc, kdyby náhodou chtěl ještě jíst. Kdyby měl šanci ve tři spát, usnul by. Po návštěvách, které se střídaly jako na běžícím pásu a nenechaly mu vydechnout, jako by se spánek vytratil. Stále se mu však před očima zjevoval obsah včerejší návštěvy u prezidenta v Sezimově Ústí. Ne audienci polského ambasadora, na níž byl přítomen i Clementis, který poté odejel domů, ale oběd s Benešovými a poté procházka parkem se samotným prezidentem. Tehdy se dozvěděl o úvahách Beneše na odjezd ze země, na třetí emigraci. Tentokrát záměr Beneše odmítl i nabídku, aby opustil zemi s ním. Nemohl totiž odjet, nesměl odjet. Přísahal otci, že nikdy nebude postupovat proti zájmům své země, že bude věren jeho odkazu a... že při tom navždy bude podporovat Beneše. Znal prezidentovy chyby, věděl o jeho zdravotních problémech. Osobně mluvil s profesorem Hynkem z I.interní kliniky na Karlově náměstí, který Beneše prohlížel a zděsil se, že prezidentova arterioskleróza je v takovém stádiu, že může kdykoli nastat konec. Co by pak bylo dál? A vůbec, jak si může právě on myslet, že odchod ze země by byl pro něho řešením? A že by on, Jan Masaryk, u toho mohl asistovat? Když byl tak nespokojen, proč tedy vůbec podepsal demisi, demisi, s níž on, Jan Masaryk, bytostně nesouhlasil? Že nemohl nic dělat? Mohl. Nebylo by to snadné, ale už zpočátku měl Zenkla, Drtinu, Stránského, Šrámka, od takového činu odradit? Že by to krizi jen časově posunulo? Možná. Ale vůbec - měli oni pravdu? Svou ano, ale tu opravdovou? Podíval se na na svazek dopisů a telegramů. Pokud by se měl jimi řídit, pak by vyslyšel Benešovy nabídky na odchod ze země. Ovšem, myslel-li to prezident vůbec vážně? Pokud jde o jeho stav, pochyboval o tom. Proto Beneše odmítl a rozešel se s ním ve zlém... Kolik je vlastně hodin? Blíží se půlnoc a v hlavě je plno zmatků... Nemají ale pravdu ti, co mu poslali své dopisy a telegramy? Ti, kteří ho odsuzovali za to, že zůstal v Gottwaldově vládě? Je mezi nimi mnoho jeho přátel, bývalých přátel. Skutečně zůstal sám? Jak vůbec by situaci řešil jeho otec? Neuměl si odpovědět. Jeho otec v takové situaci nebyl. Byl v jiné. Možná nesnadnější anebo to všechno bylo jinak? Vstal z postele. Zhasnul světlo. Pak došel k oknu, které mu denně večer otvíral jeho komorník a dlouho, dlouho stál a díval se do neznáma... Hodiny bily jednu, když ...
Co bylo když..., nevíme. Ani to, zda četař Hradní stráže měl pravdu a z rozhovoru pod okny si nepamatoval něco, co vůbec s tématem nesouviselo. Pak by naše vyprávění muselo dostat zcela jiný obsah. Víme jen to, že smrt ministra zahraničí poúnorové vlády otřásla veřejným míněním a vyvolala nemalé mezinárodní problémy. Možná tedy, že všechno bylo úplně jinak. Možná...
Fakta
Zopakujme si fakta. Údajně ve tři ráno vrátní objevili tělo Jana Masaryka. Nic nepodnikli. Dostali prý strach. Dodatečně uvedli, že někde v blízkosti uslyšeli motory několika aut. To se však nikdy neprokázalo a později bylo zpochybněno. Proto teprve v 5,20 topiči Merxbauer a Pomezný šokováni začali konat. V 5,50 přijela záchranka, pak policisté, v 7,10 přednosta Oblastní kriminální úřadovny dr.Z.Borkovec, v 7,40 ministr vnitra V.Nosek, je tu i státní tajemník V.Clementis, šéf ústředny StB dr.J.Hora, další ze šéfů StB J.Veselý, daktyloskopové, mechanoskopové, lékaři, vedoucí pracovníci Ministerstva zahraničních věcí. K prezidentovi do Sezimova Ústí jedou osobně Nosek s Clementisem. Přesně ve 12,02 rozhlas vysílá smutnou zprávu: "Dnes v ranních hodinách spáchal sebevraždu ministr zahraničí Jan Masaryk".
Dopisy, telegramy
Jak potvrzuje Jindřich Veselý, jenž se později z funkce policejního šéfa stal
ředitelem Ústavu dějin KSČ, v etažéru, hned vedle postele, byly dopisy a telegramy pečlivě vyrovnány a zatíženy těžítkem. Byl mezi nimi i britský Sunday Dispatch a zatržené věty: "Masarykův syn, napůl Američan a politický playboy, přijal loutkový úřad v nové vládě," či Sundy Times: "...je jisté, že tak či onak Masaryk již do značné míry ztratil tvář..." Všechny je četl a pečlivě podtrhával ty nejútočnější myšlenky. Možná i proto měl na stolku položenou Bibli a zaškrtnutých několik veršů z Pavlova Listu Galataským hovořících o svobodě a službě v lásce.
Do toho všeho zapadal i prezident. Podle svědectví četaře Josefa Vávry, jenž jako člen ochranky sloužil v Sezimově Ústí a vyslechl dne 8.března pod okny rozhovor dr.Beneše s někým uvnitř, 10.března měl přijet prezidentův lékař dr.Klinger, naložit prezidentovu rodinu a odjet do Prahy na letiště a odtud odletět znovu do zahraničí, do třetí emigrace. Po smrti Jana Masaryka si dr.Beneš měl zřejmě své rozhodnutí rozmyslit, pokud vůbec o něm uvažoval ve smyslu četařova odposlechu. To vše ale, pokud je to pravda, Jan Masaryk už nevěděl.
Vražda, sebevražda nebo náhoda?
Přítelkyně Jana Masaryka Marcia Davenportová měla jasno: Jan Masaryk byl zavražděn. Prý o tom svědčily poslední chvíle, které s ním strávila v Praze. Prý k ní přijel po setkání s Benešem v Sezimově Ústí a po chvíli se slovy: "Už to bude brzy... za pár dní..." a "Bůh ti žehnej!" odešel. Ona měla na mysli setkání s ním v Londýně, on... co vlastně on měl na mysli? Tedy, pokud si to Marcia Davenportová nevymyslela. Její varianta se totiž hodila. Například diplomat Papánek, pozdější ředitel Amerického fondu pro čs.uprchlíky v New Yorku, to dokonce prohlásil na tiskové konferenci.
V roce 1968 v době, kdy novinářka Claire Sterlingová shromažďovala informace ke své knize o Janu Masarykovi, dokonce Československá televize začala vysílat pořad Na pomoc generální prokuratuře, do níž přispívali tzv.pamětníci, kteří se chtěli často jen zviditelnit. Výsledek nemohl vést nikam. A novinářka Sterlingová? Pro jistotu nezaujala žádné stanovisko. Když později, po listopadovém převratu, se znovu otevřela causa Jan Masaryk, bylo pochopitelné, že Václav Benda, šéf antikomunistického úřadu a zanícený komunistobijec, ji využije ke svým cílům. Dlouho nemohl uspět, až jeden "expert" objednaný z ÚDV, se odhodlal vyslovit slovo "vražda". Vinen měl být tým vedený majorem Schramem, bývalým organizátorem partyzánského hnutí u nás. Protože však ani prefabrikovaná svědectví podobného typu, kvůli nimž dokonce Václav Benda odletěl za velké peníze do USA, nebyla k ničemu a využít je možné bylo tak maximálně k propagandě, i tato "stopa" se pro jistotu rychle zametla pod stůl a s ní celý případ. Tady bychom mohli končit. Jenže nic není tak jednoduché. Když tvrzení o vraždě nikdo nevěřil, bylo nutné znovu oprášit další teorii. Podle ní Jan Masaryk prostě skočil z okna zklamán tehdejším vývojem. To už v roce 1949 prohlásil v Ženevě bývalý generální tajemník ministerstva zahraničních věcí dr. A.Heidrich. Ještě dál však šel tajemník dr. Sum, který teorii dal politický náboj. Tvrdil totiž, že ministr skočil z okna na protest "proti bezpráví a komunistickému teroru". V podobných svědectvích či přímo tvrzeních lze pokračovat. Podle toho, z které strany je chceme slyšet.
Výsledky práce tehdejších vyšetřovatelů vyzněly jednoznačně: Sebevražda. I lékaři se na tom shodli, jak svědčí dopis profesora MUDr.J.Tesaře, jenž byl jedním z těch, kteří prováděli pitvu, tajemníku Sumovi dokonce až v roce 1995.
Objevila se ovšem i další varianta. Nemělo by se i s ní počítat? Jan Masaryk totiž sedával rád na parapetu okna a přemýšlel. Co když i tentokrát to udělal a jen neudržel rovnováhu?
Boj proti "komunistickému bezpráví"?
24.února vyjádřil ministr Masaryk své stanovisko k demisi tím, že stávkoval společně se svými zaměstnanci. Když se ho jeden francouzský korespondent udiveně zeptal, jak uvádí J.Veselý, "proč," odpověděl stručně: "Jdu vždy s lidem."
28.února k nejvyšším důstojníkům Československé armády pronáší památná slova: "Moje kredo v těchto napjatých okamžicích bylo jasné. Když se situace stávala napjatou, neváhal jsem ani okamžik, abych našel své místo. Jsem s lidem, s Čechy a Slováky, které miluji. Když slyším, že se někteří lidé pokoušejí organizovat odbojové hnutí, zraňuje mě to..."
8.března navštěvuje Divadlo 5.května (Vinohradské), aby se zúčastnil slavnosti k pátému výročí bitvy u Sokolova. Později Václav Kopecký zaznamená, že "jako vždy mluvili jsme spolu vesele, smáli jsme se a dělali vtipy. Dohadovali jsme se, jak si rozdělíme látku pro řeči na středeční manifestační schůzi v Lucerně, kde jsme měli spolu promluvit k prvému výročí čs.-polské spojenecké smlouvy..."
Onoho inkriminovaného 9.března projednává s dr.Špačkem nejen pracovní program na druhý den a projev na k výročí čs.polské smlouvy, ale i dává pokyn k přípravě vystoupení o zahraniční politice na "zítřejší" schůzi vlády. Je ovšem pravdou, že návštěva v Sezimově Ústí na něj měla, jak potvrzují všichni, kteří se s ním setkali, podivný vliv. Jako by ho opustil optimismus. To ostatně dovědčuje i dr. Pátková, jež ho přijala v bytě státního tajemníka Clementise, který v té chvíli nebyl přítomen. Prý si zde při čekání sedl ke klavíru a brnkal smutné melodie...
Je těžké dnes odhalit stupeň ministrovy mysli. Pokud nešlo o náhodu, pak zbývá jen spekulovat. Slíbil věrnost Benešovi i věrnost své vlastní zemi a jejímu lidu. Tak zněl odkaz jeho otce. Pokud by prezident opravdu uskutečnil záměr opustit republiku, pak by to nebylo možné, protože on by ji už opustit nemohl. Co tedy dělat, jaké bylo řešení? Pro tak citlivého člověka, jakým Masaryk byl, existovalo jen málo východisek...
Závěrem ještě otázka: jak vůbec by se vyvíjela situace, pokud jde třeba o naši zahraniční politiku, kdyby Jan Masaryk nezemřel? Jak by žil v dalších letech on? A nebýt jeho smrti odešel by dr.Beneš opravdu ze země anebo všechno bylo jinak a o poslední návštěvě v Sezimově Ústí oba státníci hovořili úplně o něčem jiném, i když asi o stejně výbušném tématu?