Zpráva vydaná Českou tiskovou kanceláří jako by zapadla ve víru událostí na východě Evropy. A při tom se nás bezprostředně týkala. Byla z poloviny března a od té doby se jí nikdo nevšiml. Proč asi? Připomeňme si jí… jen ji nepatrně zkraťme…
„Několik desítek rodin Volyňských Čechů požádalo ministerstvo vnitra a zahraničních věcí o pomoc s návratem do České republiky, vlasti svých předků. Žádost souvisí s jejich obavami z další eskalace konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem. ‚Můžeme potvrdit, že jsme dopis (od zástupce Volyňských Čechů) obdrželi‘, řekl mluvčí ministerstva vnitra Vladimír Řepka, podle kterého se žádostí o přesídlení Volyňských Čechů zpět do ČR začal zabývat zvláštní zmocněnec pro krajanské záležitosti ministerstva zahraničních věcí Karel Kühnl. Ministerstvo zahraničních věcí se zatím k žádosti nevyjádřilo. Podle jednoho z nejstarších v tuzemsku žijících Volyňských Čechů Antonína Holce z Uničova na Olomoucku, jehož rodina se vrátila zpět do Česka po druhé světové válce, by měl stát svým krajanům na Ukrajině pomoci. ‚Kdybych měl rozhodovat o tom, jestli se sem mají vrátit, tak bych vzal každého Čecha zpět domů, protože tady se žije lépe. Na Ukrajině nic není a ještě je ohrožen život hospodářů i jejich rodin“ řekl šestasedmdesátiletý Holec. Na Ukrajině podle Holce v poslední době vzrostla kriminalita a člověk, který má nějaký majetek, se může snadno stát terčem útoků…“, (iDNES 10.5.2014)
Zpráva přináší dvojí informaci. První je pokus Volyňanů se vrátit do země svých předků, tedy Československa (tj, do České republiky), druhou je zmíněné nebezpečí. To první svědčí o liknavosti českého ministerstva zahraničí, které spíše o starost těch, kteří se stále cítí Čechy, dává zelenou podivné vládě v Kyjevě, za níž stojí i nejhlubší nacionalisté. To druhé potvrzuje, že síly, které se chopily v Kyjevě moci, nezabezpečují klid, ale samy ho, alespoň některé části majdanských vítězů, narušují. Ještě jednou si ocitujme výše uvedený zdroj: „Podle (volyňského Čecha) Holce na Ukrajině nebylo bezpečno už dávno před konfliktem s Ruskem. ‚Když jsme před třemi roky přijeli do původního Českého Malína, na jehož vypálení měli zřejmě podíl banderovci, tak najednou přijeli policisté a že prý příznivci banderovců chystají nějakou akci. Museli jsme hned odjet pryč a naše autobusy doprovázela obrněná policejní auta,‘ uvedl Holec.“
Co vlastně byl onen Český Malín?
Český Malín
V roce 1871 skupina českých přistěhovalců z Rakovnicka, Lounska a Žatecka se rozhodla na půdě zakoupené od polského statkáře Kazimíra Slowackého zakoupit půdu a vybudovat zde svou vesnici. Doma byli bezzemci pracující na místní statkáře. Bez naděje na zlepšení své situace. Šlo tehdy o dvacet rodin spojených většinou nějakými příbuzenskými svazky. Půda byla do té doby neobdělávaná, les, který také zakoupili, se jen zdaleka podobal lesu. Postupem doby, jak se ze zakoupené půdy stávala pole, sady, především hruškové, se komunita rozrůstala.
V roce 1884 na základě zákona museli však přistěhovalci přestoupit na pravoslaví nebo se vzdát veškeré půdy a výrobních podniků. Přesto se sem stěhovali další a další Češi. Do roku 1914 tu byla zřízena knihovna, česká škola, po čase dokonce ještě jedna – církevní, ochotnický divadelní spolek, spolek dobrovolných hasičů, druhá hospoda s tanečním sálem.
Úroveň malínských byla mnohem vyšší než okolních polských a ukrajinských obyvatel. Způsobily to zkušenosti z českého domova, převzaté pracovní návyky a nová technika, s níž se už seznámili v českých zemích.
První světová válka obcí prošla nejméně dvakrát. Jednou tu byli Rusové, po druhé Rakušáci. Ti také zapálili místní mlýn. V roce 1915 němečtí a maďarští vojáci zdejší obyvatele donutili stavět zátarasy, aby je z obce vystěhovali vůbec. Vrátili se až po podpisu Brestlitevského míru.
Po Občanské válce se stali Volyňští Češi součástí Polska. Postupně se v Českém Malíně obnovoval hospodářský a společenský život. V roce 1930 byla dokonce tady zřízena spolková mlékárna a brzy poté malínští vybudovali silnici do obce a po obci.
14.srpna 1939 mobilizace znamenala odchod třiceti malínských mužů do polské armády. Ti se také dostali do německého zajetí.
Po skončení války se Český Malín ocitl ve svazku Sovětského svazu. Za období do vypuknutí války hitlerovského Německa se SSSR byla zde státem vybudována nemocnice a zřízen i kolchoz.
Po 22.červnu 1941 Českým Malínem opět prošla válka. Obec ovládli Němci a skupiny ukrajinského nacionalisty Bandery…
Osudný 13.červenec 1943
Mám před sebou Zápis ze dne 3.dubna 1944
podepsaný škpt. JUDr. Jaroslavem Procházkou, npor.Pavlem Marcelym, ppor.MUDr. Janem Hoenigem, ppor.Hanušem Hermannem, řadou malínských občanů, kterým se podařilo zachránit, a stvrzené gen.Ludvíkem Svobodou a starostou Janem Činkou. Je dlouhý. Vychází ze svědectví těch, kteří přežili…
Tehdy v sedm ráno, píše se v dokumentu, do městečka vstoupilo na patnáct set nacistických vojáků, součástí těchto oddílů byli zřejmě i členové SS jednotky SS Galizien, tedy ukrajinských esesáků. V Českém Malíně okupanti vyhnali obyvatele po prohlídce dokumentů do ulic a pak po oddělení žen a dětí do zahrad. Stejně postupovali i v sousedním Ukrajinském Malíně. I tady ukrajinsko-polské obyvatele vyhnali z domovů. Nakonec však obě skupiny spojili a soustředili právě v Ukrajinském Malíně. Většinu mužů a část žen zahnali do kostela a okolních domů. To už začaly hořet zdejší budovy. Stejně pak zapálili i kostel. Do těch, kteří se snažili uniknout, stříleli.
Většinu žen a děti z Českého Malína odvedli ještě před tím však zpět, prý proto, že je brzy propustí. Tady je nahnali do stodol a do školy - ty pak podpálili. Naživu zůstali jen ti, co byli v té chvíli na poli nebo na rozkaz Němců hnali pryč zabavený dobytek. Uniknout z hořících objektů se podařilo jen třem lidem.
„Očití svědci líčí jednotlivé hrůzné scény bestiálního chování Němců. Němci zabíjeli klečící před nimi ženy s dětmi, úpěnlivě prosící o slitování. Před hořící stodolou napíchli na bodáky klečící před nimi děti, prosící o zachování života a hodili je do ohně. Zavřeli stařenku do chlívka, chlívek podpálili a do chlívka stříleli. V nemocnici zabíjeli na lůžkách nemocné, kteří nemohli chodit. Do sklepů, kde se schovávali lidé, házeli ruční granáty. Němci nejenom že obec Český Malín spálili, nýbrž také vyloupili…“ (z výše uvedené zprávy).
Konečná bilance byla hrůzná: 374 zavražděných Čechů, z toho 161 žen, 95 dětí.
Proč?
Důvod takového řádění hledali i tvůrci výše zmíněné Zprávy. Nevyslovili však žádný. Bylo ale brzy po osvobození městečka. Mnohé nebylo jasné. Vysloven byl jen názor, že v okolí operovali banderovci a obyvatelé obou Malínů jim údajně napomáhali. Jenže, proč součástí nacistických ozbrojenců byli i příslušníci divize SS-Galizien, tedy ti ukrajinští nacionalisté, kteří po rozchodu Bandery s Němci na sebe vzali SS uniformy?
Jisté je, že sami banderovci operovali v okolí a pod pohrůžkou dostávali i potraviny z obou Malínů. „Měli jsme ohromné štěstí a nalezli jsme ženu, která jako dítě přežila… Podle jejího vyprávění byli důvodem k vyvraždění obce vojáci UPA (Ukrajinské osvobozenecké armády, pozn kz), kteří v okolí prováděli sabotáže a poslední kapkou německé trpělivosti mělo být zabití německého vojáka (nebo vojáků) nezjištěné hodnosti…“ (Fórum Ukrajina.TV).
„Záminkou hrůzného řádění bylo tvrzení Němců, že byli napadeni oddílem banderovců, příslušníků nacionalistických bojůvek, kteří někde spolupracovali s Němci, jinde s nimi ale bojovali…“ (i60.cz).
Předsedkyně Sdružení Čechů z Volyně Jaromíra Němcová-Ničová zřejmě je nejblíže pravdě: „Malín byl vyvražděn kvůli provokaci banderovců, kterým už Češi nechtěli dávat potraviny, protože jejich požadavky se stále zvyšovaly…“ (iDNES.cz 11.5.2014).
A dodejme. Jde o názor vyjádřený také Volyňským Čechem. „Vypálení Českého Malína mělo na celou českou menšinu působit jako výstraha, omyl prý to není,“ (také iDNES).
Banderovci
Pro ukrajinské nacionalisty byli Češi přirozeným nepřítelem. Zásobování těch sotní, které se proto, že Němci se nechystali vytvořit z Ukrajiny samostatný fašistický stát, od spolupráce z počátku války odklonili a začali s Němci bojovat, nebylo tedy dobrovolné. »‘…z Bandery se stal bandita, který začal postupně likvidovat všechny národy, které na Ukrajině byly. Začal u Židů, pak přišli na řadu Poláci a pak přešel na Čechy,‘ říká rodák z Volyně Miroslav Zich. Banderovci zavraždili stovky Čechů, často velmi krutým způsobem, jak popisuje Antonín Umlauf, původně z České Hulče: ‚V Hulči se to stalo taky. Porazik, legionář z války, dělal starostu a toho zabili v noci. Pffairovi taky, celou rodinu. Přišli a celou rodinu naházeli do studně.« (Radio Praha, 12.7.2013).
A jsme u otázky, která najednou všechno zpochybňuje. Kdo vlastně vraždil? Proč byla vesnice srovnána se zemí? Podle historika Vaculíka, jenž pátral po odpovědích přímo na Ukrajině, „se to však dodnes neví… Důkazy nejsou, všechno jsou jen hypotézy…“ (iDNES.cz).
Je všechno v pořádku?
Nacionalističtí Ukrajinci hlásící se k Stěpanu Banderovi získali díky Mejdanu v zemi nesmírný vliv a převzali vlastně vedení Bezpečnostní rady státu. Nelze se divit, že část Volyňských Čechů volá po návratu do země svých předků. Ukrajnští nacionalisté to také byli, kdo po rozpadu Sovětského svazu a nástupu nového už nesovětského vedení země, v jiných národnostích viděli své nepřátele: „…likvidovali vše, co bylo české, a to včetně hřbitovů…“ (Antonín Holec v iDNES 11.5.2014).
Nemohu si proto odpustit otázku: Proč ministerstvo zahraničí postupuje ve věci přijetí těch českých rodin, které se chtějí vrátit do země svých předků tak liknavě, když – pokud jde o Rusko a sankce proti němu, pokud jde o uznání vzbouřenců na Majdanu za zákonnou vládu - bylo tak rychlé?