Je leden 1944. Tehdy válka byla v plném proudu. Maršál Rommel převzal velení po skončení neúspěšného severoafrického nacistického tažení nad německými silami rozmístěnými severně od Loiry. Britské a americké letectvo při šesti náletech na Berlín svrhlo na deset a půl tisíce tun pum. Letů na německé hlavní město se zúčastnilo na tři tisíce letadel. Kromě toho byla bombardována města Kiel, Münster, Neuss, Štětín, Braunschweig, Magdeburg, Frankfurt n.M., Ludwigshafen, Hanover, Terst, apod., na něž dopadlo také desetitisíce tun bomb. Němci v odvetu čtyři sta čtyřiceti sedmi letadly bombardovali ve dvou vlnách Londýn a ještě dva měsíce se v dalších náletech pokoušeli zničit britské hlavní město. Poté už neměli sílu Kanál překonávat.
23.leden 1944, je datum, u něhož se chceme zastavit, sovětské černomořské loďstvo tehdy vysadilo desant v přístavu Kerč, jugoslávské partyzánské oddíly osvobodily město Jajce. Leningradský front se připravoval na osvobození měst Carskoje Selo a Sluck, osvobozeno bylo Krasnoje Selo, svobodný byl Novgorod, Kirovograd, Žitomir, Bílá Cerkev... Angloameričané se vylodili u Anzia, bylo obsazeno Argento, San Vittore, Svobodní Francouzi vstoupili do Monte Santa Croce a začal boj o tzv. Gustavovu linii.
Protistrana »plánovala organizované stahování«, alespoň podle tisku a v Itálii ve Veroně, se dokonce konal velký soud se zrádci, kteří si dovolili svrhnout Mussoliniho a tajně jednat se Spojenci. Rozsudek byl vynesen 8.ledna, vykonán o tři dny později. Popraveni byli Duceho zeť ministr zahraničí Ciano, maršál de Bono a další členové Velké fašistické rady.
S vítěznou válkou ze strany Tisícileté říše to vypadalo už tedy bledě...
V prostoru Protektorátu tomu však bylo jinak...
»V barech, tanečních halách a zahradních restauracích se hrála lehká populární hudba. Nejpopulárnějším zpěvákem tohoto období byl R.A. Dvorský, zpěvák sentimentálních písní, který nahrál řadu válečných hitů jako Bel'ami nebo Chladné polibky, z nichž některé byly českou verzí německých gramofonových nahrávek... Pro většinu obyvatelstva bylo hlavní formou úniku před realitou války kino...« (Callum Mac Donald a Jan Kaplan: Praha ve stínu hákového kříže). Byl tu i sport, skoro všechno bylo na lístky, gestapo stále zatýkalo, stovky lidí byly posílány do koncentračních táborů, jen ministr Moravec si ještě myslel, že všechno se ještě může změnit...
Fakta však byla neúprosná. Všem bylo jasné, že hitlerovská říše má odtroubeno, že hlavní úder přichází z východu. Emanuel Moravec, v té době, o níž píšeme, mu bylo padesát let, byl však stále plný energie a nápadů.
Ministr školství
Víme o něm mnohé. Jeho curriculum vitae známe dost podrobně. Měl za sebou ruské legie, z nichž se v roce 1920 vrátil jako kapitán. Sloužil jako voják krátce v Užhorodu, vystudoval pak Vysokou válečnou školu v Praze, později tu přednášel válečné dějiny, v roce 1933 se stal plukovníkem generálního štábu. Byl pracovitý, uměl psát politické šlehy. Přispíval do Lidových novin a Peroutkovy Přítomnosti. Často se podepisoval slovem Yester. Všiml si ho i prezident Masaryk, pozval ho na Hrad a požádal ho o sepsání knihy, jež by objasňovala vojenskou politiku republiky. Moravec napsal pak dokonce dvě. Když TGM zemřel, byl to on, kdo byl pověřen nést v průvodu československou vlajku. V době Mnichova byl velmi protiněmecky naladěn. Chtěl, abychom se bránili. Proto dokonce odejel bez souhlasu ze Znojma, kde byl se svou jednotkou, k prezidentu Benešovi a velmi rezolutně se postavil proti diktátu. Prý při té příležitosti křičel na generála Syrového, abychom vypověděli Německu válku. Změnil se po Mnichovu. Zklamán tehdy napsal: »Dějiny neznají naivnějšího národa naivnější politiku jako tu, kterou jsme páchali po dvacet let života našeho státu... Podle toho musí být také zařízena naše budoucí realistická politika.« (Lidové noviny 5.října 1938)
Jeho největším problémem byl stálý nedostatek peněz, kterému napomáhala vstřícnost k ženám. Toho využili nacisté. Nabídku na spolupráci proto neodmítl. Za jejich pomoci se dočkal až funkce ministra školství, jehož se postupně báli i kolegové ministři.
»Čím víc nás půjde s pravdou nové Evropy, tím silnější bude náš národ a tím významnější sehraje úlohu v přestavbě světa. Jiné východisko jako dobrý Čech nevidím. Proto jdu za Adolfem Hitlerem cestou necestou.« (Emanuel Moravec: Ve službách nové Evropy). Doplňme ještě, že Emanuel Moravec ukončil svůj život sebevraždou 5.května 1945.
Spolek nenávisti
Je ale stále 20.leden 1944. Jsme v česko-německém tiskovém klubu, v Pressklubu, v Praze. Přítomní se pomalu scházeli, ale sešli se. Po chvíli schůze začala. Úvodní projev měl profesor Rudolf Dominik, pak dostal slovo aktivistický novinář Karel Werner. Všechno chvíli trvalo. Přítomní byli zvyklí na řeči plné proněmeckých výkřiků. Když Werner skončil, přistoupili k volbě vedení. Předsedou zvolili profesora Josefa Drachovského, místopředsedy Josefa Bartoše, Františka Zmeškala a předsedu závodního výboru v pražské ČKD (za války BMM) Karla Röhlicha a JUDr.Josefa Klimenta, předsedu Nejvyššího správního soudu. A pak tu byli další, členové vedení nové organizace – novinář Vladimír Krychtálek, textilní podnikatel Josef Bartoň z Dobenína, generál ve výslužbě Robert Rychtrmoc, jinak předseda fašistického Českého svazu válečníků, zmíněný Karel Werner, Otakar Kruliš, vedoucí Veřejné osvětové služby Hugo Toskány, generální referent Kuratoria pro výchovu mládeže František Teuner... A... dodejme... Ač nepřítomný, u všeho byl, i Emanuel Moravec. A spolek, který z jeho pokynu vznikl, se jmenoval Liga proti bolševismu.
Kdo byli ti pánové, pokud ovšem jsme to již neuvedli? Zmiňme se jen o čtyřech. Z pověření Emanuela Moravce schůzku uvedl prof. JUDr. Rudolf Dominik, profesor Právnické fakulty (obor správní vědy a čs. správní právo), jenž v letech 1930-31 a 1939-40 byl děkanem Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Předsedou byl zvolen prof. JUDr. Josef Drachovský, jinak významný národohospodář, několikrát dokonce děkan právnické fakulty KU a v letech 1934 až 1935 rektor univerzity, za okupace zastával pak i funkci předsedy Národní rady české. A ještě dvě jména tehdejších novinářů nesmíme zapomenout, patřili totiž k těm nejaktivnějším: Karel Werner z Českého slova a Vladimír Krychtálek z Venkova (dodejme – oba jmenované po válce Národní soud odsoudil k trestu smrti, stejně jako generála Rychtrmoce).
Údajně pod nátlakem se členy vedení stali také dirigent Václav Talich nebo historik Josef Šusta. Členství ve vedení odmítli prof. MUDr. Josef Pelnář či malíř Max Švabinský a nestalo se jim nic. Nezapomeňme, že však již nacistické rozpínavosti v Evropě začínal hořet umíráček.
Smysl Ligy
Jako důvod vzniku měl být podpis Československo-sovětské smlouvy v Moskvě. Proto už 17.prosince, tedy pět dnů po jejím podpisu se sešel za účasti Moravce jakýsi přípravný výbor, jenž vznikl po dohodě s nacisty. Samotné ustavující shromáždění nového sdružení svolal na zmíněné lednové datum. Liga měla být přímo podřízena Moravcovi a jejím hlavním smyslem měla být účinněji vedená propaganda, přednášky a další akce. Tak po roce činnosti, v lednu 1945, vedení Ligy konstatovalo, že uspořádalo dokonce 231 přednášek, mohlo si pochválit také buletin Korespondence české ligy proti bolševismu, později titul Denní korespondence, v nichž barvitě byly líčeny hrůzy života v Sovětském svazu.
Zaměření akcí dosvědčuje ostatně na ustavující schůzi přijaté provolání, jehož autorem byl novinář Werner, v němž se varovalo před »bolševickým nebezpečím, barbarstvím východní stepi prosycené židovskými živly, které hrozí vyhubením evropské kultury«. Text byl ukončen výzvou. »Všichni si musíme v těchto osudových chvílích evropské pevniny uvědomit, že jediný, kdo může odvrátit bolševické nebezpečí také od českých hranic, je říšská branná moc. Je proto v našem zájmu, abychom vděčně přijímali ochranu, kterou nám v současných vážných dobách skýtá říše, a abychom ji v jejím boji proti nepřátelům Evropy ze všech sil podporovali. Vítězství patří německým zbraním a Nové Evropě.« (Ivo Pejčoch: Fašismus v českých zemích).
Vydírání a pohrůžky
Účast na akcích Ligy byla veliká. Postrádala však dobrovolnost. Vévodil strach. Například projevu Emanuela Moravce v Prostějově v červnu 1944 se účastnilo na dvacet tisíc lidí, Hugo Toskány (později odhalený jako agent SD) taktéž v červnu v Moravských Budějovicích se mohl pochlubit patnácti tisíci posluchači. Podklady dodával prostřednictvím Moravcova ministerstva přímo Berlín.
K účasti na aktivitách Ligy byli významní představitelé přímo donucováni. Leckdo podlehl. Ivo Pejčoch ve své knize Fašismus v českých zemích nám dokonce zachoval svědectví Adolfa Leitgeba z Ministerstva školství, jenž měl Ligu v přímém referátu, v němž tento muž dokonce tvrdil, že omluvou pro neúčast na akci může být jen vážná nemoc nebo úmrtí.
Během krátké doby bylo vyškoleno nemálo agitátorů, kteří měli za úkol navštěvovat závody a před nahnanými dělníky přednést své přednášky, za což dostávali nemalý honorář.
V místnostech Ligy na pražských Příkopech byla veřejně přístupna stálá výstava fotomontáží a statistik se zfalšovanými údaji, jíž povinně navštěvovala školní mládež. V pražském pavilonu Myslbek byla otevřena další z podobných výstav. Známým výsledkem činnosti Ligy je také plakát »Zachvátí-li Tě zahyneš«, s motivem rudého pařátu se srpem a kladivem, sklánějícího se nad Pražským hradem. Jeho autorství je nejasné. Podle všeho však jej vytvořil jeden ze dvojice František Voborský nebo Antonín Hradský (Wikipedie).
Epilog
Liga proti bolševismu vznikla vlastně poté, co každému soudnému člověku bylo jasné, že nacistické Německo se blíží svému konci a je jen otázkou času, kdy onen konec najde své naplnění. Emanuel Moravec, tvůrce Kuratoria pro výchovu mládeže a Českého svazu pro spolupráci s Němci, při tom v té době založil organizaci, tedy zmíněnou Ligu, která jako by jen navazovala na činnost zmíněných organizací, ve skutečnosti však jasnozřivě měla připravovat české obyvatelstvo na možnost osvobození z východu a předem mu naočkovat odpor k osvoboditelům. V tom byla jeho nebezpečnost. Vynaložené úsilí však nikam nevedlo. Aktivisté z Ligy a jiných organizací, protože mnozí z jejích vedoucích činitelů byli angažováni v dalších pronacistických spolcích a v pronacistických aktivitách, po právu byli proto po válce většinou odsouzeni k tvrdým trestům.
Dnešní aktivity některých antikomunistů jako by svědčily o tom, že Ligu chtějí znovu vzkřísit anebo alespoň její myšlení. Od konce války a potrestání ligistických a dalších zrádců a kolaborantů uplynulo už okolo sedmdesáti let a doba se posunula už úplně jinam.