Stal se malý zázrak. Nad sjezdem ČSSD rozjímá i filozof. Bere to po lopatě. Sociální demokracie, píše profesor Václav Bělohradský v Právu, přispěla ve 20. ´století extrémů´ v rozhodující míře k obnově ztracené důvěry v kapitalismus. V neoblomném přesvědčení, že socialismus není antikapitalismus (?!?). Že je to reforma kapitalismu, jejímž cílem je využití efektivity trhu k realizaci ´civilizačních statků´. Tedy občanských, sociálních, kulturních a existenciálních práv. Profesor je má za samovolné dovršení revolučního pojmu občanství (?!?).
Teď se však, doznává s očividnou nevolí, ta mrákota sype jako domek z karet: Globalizace poválečné dílo obnovy důvěry v demokratický kapitalismus rozmetala. Hlavně svým tlakem na flexibilitu pracovního trhu a prekarizaci práce. Ta tam je tak celá tradiční korelace mezi růstem produktivity a mezd. Obojí vede ke dvojí ztrátě důvěry občanů. Víry v možnost úspěšně se integrovat výkonem svého povolání. I v samotnou národní svrchovanost. Neb kapitál státy tuneluje, dělá si z nich svou ochranku.
Levice, která se neprodala, hledá alternativy. Profesor křísí mumie: Jak může reformní levice obnovit důvěru v kapitalismus v podmínkách globalizace? On sám nabízí jen profláknuté inspirace. Teď to chce, píše, rozsáhlé koalice sociálnědemokratických stran s antisystémovými hnutími. Obrousit jejich antipolitické a antiinstituční hroty. A transformovat patos jejich populismu v politický projekt reformy institucí.
Habaďůra je to prastará. Tím „originálnější“ si žádá lákadla. Odvahu sešrotovat beznadějně zrezavělé pojmy. A podstrčit zkoprnělému publiku sci-fi, opojnější než koňská dávka marjánky. Vitrínou té, již na ně straží filozof, je - taxislužba Uber. Coby prý vlaštovka nevyhnutelné uberizace společnosti. Zbrusu nové éry, v níž prý trhy nahradí sítě. A jejich uživatelé budou mezi sebou směňovat přístup ke službám, věcem a zážitkům namísto vlastněných věcí. Takže samotné vlastnictví bude marginalizováno.
Zdravé smysly to tak nevidí. Globální kapitál roste mnohem rychleji než produkt světové ekonomiky. Osm zazobanců toho vlastní víc než chudší polovina planety. Horní patra blahobytu dolují parazitní rentu. Rizika i náklady rozepisují podhradí. Pracující chudoba bují i napříč „euroamerickou civilizací“. Sdílet lze pouze to, co kdo má kdo ve svém vlastnictví. Paris Hilton sdílí své služby, věci a zážitky jen se sobě rovnými týpky. Ten faraónský hodokvas střeží kordóny ochranky. Pracující chudoba sdílí jen to málo, co na ni zbylo. Mnohdy jen zrezavělé škopky, v nichž za svou dřinou vandruje.
Hnutí, co končí populistickým patosem, jsou antisystémová právě jen tou pózou. Do institucí se dají zapřáhnout levou zadní. Zářným příkladem je většina „osmašedesátníků“. Solana, Barroso či Joschka Fischer jsou z tohoto vrhu. Pak bourali reformy, k nimž Západ přiměla až výzva Východu. A veleli válkám za „změnu režimu“. Tak špinavou práci by nebral ani ten, koho to zamlada táhlo do kostela. Tu dezerci jistí dvojče cukru a
biče. Korupce nehoráznou gáží – a „hříchy mládí“, za něž je systém drží pod krkem.
Tím víc to teď rodí hnutí, antisystémových doopravdy. Umí i originální veřejné protesty. Proti politice NATO i asociálnímu darebáctví. O to nápaditěji boří monopol lži. Ten „samizdat“ už žádné „ministerstvo pravdy“ nezlomí. „Levicí“ na baterky pohrdá. Spojence má jen v řadách nepančované levice. Budovat ty koalice je nejvyšší čas.
Ztracená důvěra v kapitalismus? Co jiného jde víc naproti právě nám? Systém obrůstá novotvary, s nimiž si neví rady. Na jeho vlastní půdě už řešení, trvale udržitelná, natož humánní, nevychází ani kupeckým počtům. Lidé to cítí „šestým smyslem“. Ten instinkt si zaslouží argumentační podporu. Následky privatizační zpátečky už tepe i kdejaký pravicový tlučhuba. Dřív jsme to byli jen my. Teď hrozí, že se ztratíme v jeho stínu. Tím víc to chce celou pravdu o tom, co systém už ani neumí. Ne snad optikou starých brožurek, ale těch, komu ubližuje dnes. Hesly a požadavky, které to panorama co možná zpřehlední. Cokoli menšího odevzdá voliče mucholapkám populismu.