V listopadu 2015 započaly pokusy koupit si řešení nezvládatelné vlny migrace, valící se Evropou. Stalo se tak poté, co byly starými státy EU veřejně zostuzovány malé příhraniční státy stavějící ploty. Pod dojmem rostoucího odporu Evropanů proti nekontrolované migraci a častými výbuchy nepokojů mezi těmi, kteří byli zastaveni na pochodu na bohatý sever, se 18. března 2016 zrodila dohoda. Za 3 mld. € a bezvízový styk přislíbilo Turecko, že zabrání, aby z jeho území pronikali migranti na území Řecka. Aby to ale nebylo tak jednoduché, tak za každého migranta, kterého Turecko převezme zpět, musíme umístit v členských státech unie jednoho migranta ze Sýrie.
A najednou se stal zázrak. Turecko začalo hlídat svou hranici a nastal obrovský pokles nelegální migrace. Z průměrných 1700 osob za den počátkem roku 2016 klesl tento počet na průměrných 43 osob za den v roce 2017. Tento efekt ovšem ztrácí na lesku, pokud si uvědomíme, že vznikl vlastně dodržováním mezinárodních smluv mezi dvěma mezinárodně uznanými bezpečnými státy, členy NATO. Něco tady ale prostě smrdí. Zastavení nekontrolované migrace se podařilo i balkánským státům a Maďarsku za daleko méně peněz, jen důsledným dodržováním předpisů.
Hlídání námořní hranice je prostě možné a zůstává otázkou, proč nefungovalo dosud. A když se trošku ponoříme do blízké historie vztahu Řecka a Turecka a vzpomeneme například Kypr, budeme chytřejší. Prostě dokud byl bipolární svět a Sovětský svaz belzebub, byly to takové drobnosti, které nikoho v NATO netrápily. Cíl byl důležitější. Když se sovětské impérium rozpadlo a USA začalo ve velmocenské euforii vršit jednu nekonečnou válku za druhou, staly se i tyto „drobné“ problémy s Tureckem zase důležité. Ne nadarmo se opět někdo snaží vidět v Rusku říši zla.
Podíváme-li se však na praktické uplatňování dohody mezi Tureckem a EU zjistíme, že k únoru 2017, tj. za více než rok platnosti, se podařilo vrátit 1478 osob! Dílem se na této neradostné situaci podílí absolutní nechuť Řeků pracovat ve prospěch bohatých států EU, hlavně nenáviděného Německa, dílem restrikce finančních institucí tvrdě dopadající na občany Řecka a více než 0,509 mld. EUR plynoucích do země v rámci pomoci pro migranty. Nesmíme také zapomenout na výrazné a medializované aktivity sektoru podporovatelů migrace, kteří umně využívají byrokratický soudně-lidskoprávní systém k blokování účinných kroků.
Vydírání hrozbou otevření hranic pro migranty ze strany Turecka je pouze dalším testem. Dokud to nepochopíme a nepřijmeme adekvátní opatření na hranicích bránící nekontrolovanému vstupu na území Evropy, budeme stále bezbranní. Námořní cesty je nutno trvale monitorovat a zachycené lodě okamžitě silou vracet do zemí, ze kterých vypluly. To vše i při riziku ze střetu s orgány zemí, které vyplutí nedokázaly zabránit a teď se snaží bránit návratu. Zajímavá v této souvislosti je i hranice Turecko-Bulharsko se svými přibližně 8 lidmi za den, snažícími se proniknout na území EU. I z tohoto lze usuzovat, jakou politiku hraje Řecko a hlavně Turecko a jeho prezident.
Recep Tayyip Erdogan by rád byl nový Otec Turků, ale je koncem demokratického modelu pro islamistický arabský svět. Rozhodnutí západních velmocí zneužít lidových nepokojů arabského jara ke svržení diktátorských režimů a neschopnosti USA řešit situaci v Iráku a Afganistánu, dala nový rozměr myšlenkám muslimského bratrstva na vznik Islámského chalífátu. Není utopií představit si největší armádu regionu s milionem vojáků ve vojenských a polovojenských jednotkách, chytře využívajících válečného chaosu v Sýrii a Iráku a paniky z migrantů v Evropě k vybudování budoucích dominantních pozic. Skrytá podpora islámskému státu dodávkami zbraní a zpětným odkupem ropy, tolerovaný západem v rámci boje proti Asadovi, umožnili otestovat Erdoganovi neochotu západu něco fakticky řešit. Využil toho k likvidaci kurdské menšiny stále usilující minimálně o autonomii. Jen díky Rusku a jeho otevřené intervenci v Sýrii byla dočasně uzavřena tato cesta. Proto se zatím soustředil na upevnění autoritářského režimu v Turecku, ale až toho dosáhne, můžeme očekávat eskalaci tlaku na Evropu a tím i snahy o uvolnění rukou ke zpětnému získání dominance v rámci islámského světa.