Proč příští krize zničí globální kapitalismus

27. 3. 2017

Dne 16. března 2014 přinesly internetové Britské listy první zprávu o údajně překvapivé studii amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír známého pod zkratkou NASA. Na studii vypracované Goddardovým střediskem kosmických letů – specializovanou pobočkou tohoto úřadu, však nebyl překvapivý ani tak její šokující závěr jako okolnost, že k němu dospěla americká oficiální státní instituce, která navíc podobnou problematiku nemá ve své pracovní náplni.

Onen závěr spočívá v tvrzení, že současná „průmyslová civilizace“ směřuje k svému „neodvratnému rozkladu“, a „v příštích několika desetiletích, by se mohla rozložit úplně“. A to především „v důsledku neudržitelného vyčerpávání přírodních zdrojů a stále nerovnoměrnějšího přerozdělování bohatství.“

Pro naše maločeské poměry je příznačné, že tak závažná tvrzení o budoucnosti světa i celou studii vysoce prestižní americké instituce, obklopila hradba mlčení režimních společenskovědních pracovišť i mediálního mainstreamu. Ten byl plně vytížený falšováním minulosti a děsil se otázky, čeho se dočkáme už za pár let. Jedinou výjimkou se stal celostránkový článek známého popularizátora vědy Alexandra Petrželky „NASA: Tahle civilizace spěje k svému konci“, který dne 10. dubna 2014 zveřejnilo Právo. Rovněž bez odezvy.

Ale vstoupila snad zemská civilizace, zároveň s příchodem věku průmyslu a jeho velkolepé techniky, do jakéhosi chrámu své vlastní zkázy? Podle autorů studie zřejmě ano a mnohé tomu skutečně nasvědčuje. Pouze s jedním upřesněním: jde o kapitalistickou, svým původem i nynější existencí západní civilizaci, která v současném světě převládá.

Žádná jiná nikdy neplundrovala přírodní zdroje tak nestoudně, jako svým konzumním modelem ta nynější – euroatlantická. Kapitalismus nechce, ani nemůže s tímto plundrováním přestat. Přišel by o zisky, tj. o smysl své existence. V honbě za mamonem je naopak schopen vydrancovat i jejich poslední zbytky, bez ohledu na katastrofické následky, které tím způsobí. Již dnes spotřebovává víc, než je planeta Země schopna vyprodukovat.

Jak dlouho snesou její využitelné zdroje zátěž spotřeby (nemluvě o devastaci přírody, vymírání druhů, globálnímu oteplování, atd.) živelně rostoucí masy svého obyvatelstva? V rámci kapitalismu, zejména jeho „deregulované“ neoliberální ekonomiky, jde o neřešitelný problém.

Je zřejmé, že rozpor mezi tenčícími se zdroji naší planety a stoupající spotřebou neustále stoupající masy lidí, se bude rychle vyostřovat. Povede k válkám (nejen o ropu, ale i o sladkou vodu, ornou půdu, atd.). Pokud ho včas nezačne řešit jiný systém, může sebou kapitalismus strhnout do propasti nebytí zemskou civilizaci jako celek. Zmíněný rozpor však vládne jen v první lodi neoliberálního chrámu zkázy.

Jeho druhé chrámové lodi vévodí drastické rozdělení společnosti, vyvolané vykořisťováním (v českém pravicovém skanzenu je to „neslušné“ slovo) chudých bohatými, v podobě obludné sociální propasti, zející uprostřed kapitalistické civilizace. Vždyť pouze jedno procento světové populace, tvořené nejbohatšími lidmi, má podle nevládní organizace Oxfam větší majetek, než jejích zbývajících 99%. Majetek osmi těch největších boháčů se pak rovná majetku 3,5 miliardy lidí, tj. chudší poloviny obyvatelstva celé planety. Jde o rozpor, který možná už zanedlouho začne řešit a nakonec i vyřeší oněch zbývajících 99%.

Oproti zmíněnému, takřka pohřebnímu závěru studie NASA, si však mocenské elity západu, ještě koncem minulého století, představovaly budoucnost světa úplně jinak. Po vítězství ve studené válce, na němž měly lví podíl Spojené státy, upadly zejména jejich elity do euforie triumfalismu. Američany přesvědčené o své výjimečnosti a věřící ve spasitelské poslání Spojených států, zavedla až k sebeklamu, že nastal ten správný čas k uplatnění jejich víry. To je k nastolení pověstného Pax Americana na celém světě. Jinak řečeno Americké světovlády.

Triumfalismus zasáhl rovněž tamější společenské vědy, v nichž se zabydlela pavědecká teorie „konce dějin“. Dějiny měli být nadále jen věčnou a neměnnou existencí neoliberálního kapitalismu. Elity lidem namlouvaly, že se v něm budou mít tak dobře, že lépe by se mít už ani nemohli.

Jen stěží bychom hledali vhodnější doklad primitivismu západního, zejména Amerického společenskovědního myšlení, ignorujícího mj. klíčovou úlohu rozporů, jako hybných sil každé změny, zvratu, i každého vývoje. Razantní projev jejich síly nenechal na sebe dlouho čekat.

V případě ohrožení civilizace (tj. kapitalismu) „nezvratným rozkladem“, nešlo o žádný převratný objev mudrců z NASA. Že to s kapitalismem vypadá bledě a dokonce se bortí, bylo zřejmé již v průběhu prací na jejich studii. Rozpory tohoto systému se začaly znovu vyostřovat dávno před jejich zahájením. Již v 80. letech minulého století hrozily vyústěním do velké hospodářské krize.

Rozpad socialistické soustavy v Evropě ji jen oddálil. Tím ničivěji ze svého Amerického epicentra zasáhla globální kapitalismus v roce 2008. Byla to nejhlubší krize od Velké krize třicátých let dvacátého století, často označované za „světovou“.

Vynikající česká ekonomka, doc. Ilona Švihlíková, však prohlásila, že to není přesné. „Přesněji, jde o krizi Západu. Problémy mají nejvyspělejší země, protože jejich model formování hospodářské politiky narazil na své meze a ukázal se jako kontraproduktivní“, řekla v úvodu své besedy, kterou dne 6. 3. 2014 uspořádala v Olomouci Masarykova demokratická akademie.

Krize, v níž se nacházíme, není podle I. Švihlíkové, zdaleka jen ekonomická. „Kromě ní zažíváme i krizi sociální, politickou i nedůvěru v tradiční politické struktury… Je tu i krize ekologická… je tu i problém geopolitický, tedy mezinárodních vztahů, kdy se přeskupuje poměr sil, což je vždy docela závažné. Západ je na ústupu a vynořují se nové mocnosti… Každá z krizí, by sama o sobě, nám jako lidstvu dala zabrat“, řekla autorka výtečné knihy „Globalizace a krize“, na zmíněné besedě v Olomouci.

Klíčová hospodářská složka představující jádro tohoto souběhu krizí Západu, nevyřešila řadu problémů, které krize v ekonomice obvykle řeší. Mimo jiné i proto, že západní mocensko-ekonomické elity z ní spatřovaly východisko v podpoře selhávajících struktur, zejména bank. Ty jí však nafukováním finančních bublin virtuálním kapitálem, vlastně pomáhaly rozpoutávat.

Finanční oligarchové z těchto bublin, prostřednictvím nejrůznějších finančních derivátů (později vydávaných za „toxická aktiva“), ždímali vskutku ohromující a navíc okamžité zisky. Po splasknutí oněch bublin během uvedené krize, zůstaly v systému jen ohromující nesplatitelné a stále rostoucí dluhy vlád, firem i domácností. Dosáhly astronomických rozměrů a stále rostou.

Místo toho, aby stále ještě doznívající krize z roku 2008, dočasně obnovila relativní rovnováhu kapitalistické ekonomiky, tak zakládá ještě těžší havárii neoliberální globalizace, rovněž z daleka nejen hospodářskou. Osobně se domnívám, že nová Velká krize je již na spadnutí a propukne během příštích 2-3 let. Čtenářům Haló novin, zajímajícím se o problematiku v této stati, včetně blížící se nové krize, doporučuji výborné články Jaromíra Sedláka, které soustavně analyzují.

Nová krize neoliberální kapitalistické ekonomiky, tedy vyvolává ještě hrozivější zauzlení souběhu dalších krizí, než krize současná. Neschopné mocenské elity Západu, zejména evropské, ztrácející kompetenci i legitimitu, ho nerozpletou. V Evropě bezradně zírají na imigrační krizi, které se pasivně poddávají a po brexitu jen stěží zabrání, aby se jim celá EU nesesula jak špatně založená pyramidální hra. Ti z protějšího břehu Atlantiku na tom nejsou o nic lépe.

Zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem těžce znesvářilo tamější elity mocí a přesto, či právě proto, že tento muž lépe, než jeho nedávní předchůdci v této funkci, pochopil reálné problémy Spojených států a nebál se vyhlásit boj zkorumpovanému, zkostnatělému a neschopnému washingtonskému establishmentu. Tyto elity se rvou mezi sebou přesto, že vládnou sociálně, etnicky i politicky rozpolcené společnosti, přesto, že jim v zemi narůstá regionální separatismus (Kalifornie, Texas, aj.), jako potenciál jejího rozpadu na několik částí. Vládnou tedy nemocnému obrovi, který již ztratil někdejší dynamiku i postavení ve světě. K jeho léčení se dlouho neměly ani nemají. Na to je však už pozdě, což zřejmě pozná i Donald Trump a jeho stoupenci. Dílčích úspěchů mohou ovšem dosáhnout.

Zasáhne-li Západ v tomto stavu Velká hospodářská krize, nevyvolá jen dokonalou bouři, ale povede k něčemu mnohem závažnějšímu. Aby bylo zřejmé, oč se jedná, nevyhneme se krátké, co nejsrozumitelnější procházce po říši obecné teorie systému.

Soudobý kapitalismus narazil nejen na své neoliberálně-ekonomické, ale i další systémové meze (sociální, politické, ekologické, geografické, aj.) ve kterých je vlastně uzavřen. Jako v každém uzavřeném dynamickém systému v něm neustále stoupá entropie (neurčitost, projevující se selháváním stávajících vazeb a vzrůstajícím chaosem), v případě sociálně-politických systémů společný jmenovatel všech příčin veškerých jejich krizí, které entropii těchto systémů naopak dočasně snižují.

Kapitalismus, jako každý přírodní i společenský systém, se až dosud zbavoval entropie především svou expanzí. Dříve do kolonií, později do ekonomicky nevyspělých rozvojových zemí a svých dalších periferních oblastí. Zároveň přecházel ke konzumnímu modelu, to znamená, že jeho expanze směřovala do nitra systému. Ale poté, co se stal globálním systémem, už nemá teritoriálně téměř kam expandovat. Ve „vnitrosystémové“ expanzi leda prostřednictvím privatizace do veřejných služeb. Obává se i nastupující 4. průmyslová revoluce. Možnosti své expanze tedy téměř vyčerpal. Se značným zjednodušením by se dalo říci, že již proto se musí zhroutit.

Poslední hospodářská krize, jak bylo uvedeno, pak nevedla k dočasné obnově jeho rovnováhy, ale ještě více ji narušila. To znamená, že také mechanismus krizí, kterým se kapitalismus přechodně zbavoval entropie, přestává fungovat, neboť její úroveň zvyšuje. Až do hodnoty, jejíž další růst už sociální prostor (což obecně platí pro každý reálný prostor přesycený entropií) nesnáší. Stane se singularitou, která má tendenci se jí skokově zbavit změnou své kvality.

O samotný kolaps kapitalismu se „postarají“ řečeno slovy tradiční ekonomické terminologie jeho rozpory, vyostřené do míry, která už nedovoluje oddalovat jejich řešení. V hypotéze sociální závislosti však rozpor není ničím jiným, než „entropickým napětím“.

Kolaps kapitalismu extrémně urychlí běh sociálního času, a jako každý civilizační kolaps otevře vstup do kvalitativně odlišného systému. Potom nejen za měsíce, ale za týdny i dny dojde k převratným událostem, které se dříve marně prosazovaly po celá desetiletí. Míra využití příležitosti onoho vstupu, stejně jako jeho kvalita, budou záviset na jednotě a úrovni revolučních sil. To znamená, nakolik se ony síly dokáží zmocnit převratného vývoje. Na konec existuje důležitá otázka co, jaký konkrétní podnět může onen vývoj, to znamená kolaps daného systému, spustit.

U řady dynamických systémů, nacházejících se v singulárním stavu, to je v okolí jejich bifurkačních bodů, může být tímto podnětem i nepatrná kvantová porucha. V případě zemské atmosféry se často uvádí tzv. motýlí efekt: zamává-li v uvedeném stavu této atmosféry svými křidélky malý motýlek někde v Austrálii, může to vyvolat hurikán v Mexickém zálivu. Relativně nepatrný podnět, na příklad krach některé banky, chybné opatření vlády, diplomatický incident, politická vražda nebo dokonce prohra národního fotbalového mužstva, může rovněž „odstartovat“ kolaps příslušné „sociální singularity“.

V případě kolapsu globálního kapitalismu to však s velkou pravděpodobností bude podnět, lidově řečeno, „jako lev či býk“. Jeho „rozbuškou“ se nejspíš stane Velká hospodářská krize, která je již za dveřmi a přemění ho v řetězovou reakci.

Tento kolaps je neodvratný. Již vzhledem k nynějšímu stavu soudobého kapitalismu, konkrétně v Evropě i ve Spojených státech a neschopnosti elit jeho moci ho (na rozdíl od řady starých civilizací, které rovněž prošly kolapsy), tento systém nepřežije. Zhroutí se či padne také v českém pravicovém skanzenu.

Zhroucení na Západě dočasně poškodí ekonomiky Ruska i Číny. Ty jsou však relativně autonomní. Navíc se do určité míry doplňují a stále více spolupracují. Kolaps globálního kapitalismu je zřejmě donutí k vytvoření hospodářsky kompaktního, značně soběstačného celku a Rusko k reformám posilujícím roli státu v ekonomice. Proto se domnívám, že v obou státech k žádnému zhroucení nedojde.

Z toho by měla vyvodit příslušné závěry i česká zahraniční politika.

A to tím spíše, že již vývoj ke kolapsu kapitalismu a zejména samotný pád tohoto systému v sobě skrývají značné nebezpečí, ale nikoliv z Východu.

Právě proto, že se moc příslušných západních elit tříští a ochabuje, mohou tyto elity v případě krachu globálního kapitalismu nebo již jeho bezprostřední hrozby, nastolit některou z forem fašismu. Ve vzdálenější (Itálie, Německo) i nedávné minulosti (Chile) to ostatně dělaly pokaždé, když jejich systém ohrožovalo revoluční hnutí. A od fašismu nebylo nikdy daleko k válce.

Navíc je možné, že umírající kapitalismus ve smrtelné křeči se pokusí odvrátit svůj pád i bez nastolení fašismu – rovnou válkou. Ta by v jaderné podobě vrhla zbytky lidstva, co po ní zůstanou, o stovky let zpátky. To je náplň třetí, nejzlověstnější lodi neoliberálního chrámu zkázy.

            Riziko podobného vývoje zvyšuje skutečnost, že revoluční, pokrokové, protiválečné a demokratické síly se dosud příliš nevyhranily ani nesjednotily. Přesto jedině ony mohou odvrátit nastolení fašismu i válku a využít pádu kapitalismu k zformování nového systému, schopného vyřešit jeho rozpory a provázet lidstvo na cestě do civilizační dálavy.

            Nakonec dodávám, že studie NASA se zabývá i teorií civilizačních kolapsů, které se podle ní v relativně pravidelných cyklech opakují. Ani v tomto případě však mudrci z NASA nepřišli jako první s něčím zásadně novým. Předstihli je naši čeští vědci. Ale o tom až někdy příště.

(Tato stať je upraveným výňatkem z připravované autorovy knihy „Sociální závislost a kvantový svět“).

Jaroslav Kučera

Autor: 
Jaroslav Kučera

Články

.