Každé město či obec bylo od nepaměti spojeno s továrnou nebo družstvem, které zaměstnávalo značný počet lidí. Každý takový podnik se podílel na chodu dané oblasti nejen ekonomicky, ale také kulturně a společensky. A když se v roce 1989 zvonilo na náměstích klíči ve jménu svobody a demokracie, malá hrstka lidí už moc dobře věděla, jak lehce přijít nejen k těmto podnikům, ale také k majetku měst a obcí. Postupně tak rostl jejich vliv i na fungování samosprávy i státní správy měst a obcí a ve společnosti se vytvořila jakási kasta novodobých šlechticů s nepřenosným vlivem. Tato oligarchizace společnosti pokud probíhala pouze v rovině prorůstání do politiky, zůstávala dlouho mimo zájem občanů.
Aniž by si to kdokoliv dříve vůbec byl ochoten připustit, začal se mezi lidmi šířit zvláštní strach, strach z mocných. Strach z toho, že kývnutím prstu přijdou o práci, pokud se novodobé šlechtě jakkoliv znelíbí. Ano, strach není jen ten vrozený, ale také ten naučený a jako emoce je i velmi snadno přenosný. Už totiž nezasahuje jen jedince, ale stal se celospolečenským jevem, žijícím si svým vlastním životem s projevy i tam, kde bychom je nečekali.
A proč o tom vlastně píši? Protože se s vámi chci podělit o situaci, jíž jsem byl nedávno svědkem. Celý tento výjev, jak ze špatného filmu, se odehrál před kulturním domem jednoho města na Moravě, který, tak jako mnoho jemu podobných, byl vedením města ponechán na pospas trhu. Postupem času sem umístil část svého kapitálu místní majitel podniku, který z města a okolí zaměstnává většinu lidí a využívá kulturní dům jako jedno z organizačních sídel společnosti. To by samozřejmě nebylo nic špatného, kdyby s jeho vstupem do „kultury“ nepřišly i nové způsoby.
Na městské komunikaci bez vyznačeného vyhrazeného parkování u objektu je problém zaparkovat. Tak ti, kteří mají své podnikání v kulturním domě, obdrželi parkovací kartičky od pronajímatele budovy. Jeden z nájemců menších prostor zaparkoval své auto na komunikaci před kulturním domem, k čemuž ho opravňovala průkazka k parkování. Během několika minut vyběhl z budovy svalnatec v černém triku s nápisem security. Bez pozdravu se začal velmi zvýšeným hlasem domáhat toho, aby bylo auto ihned přeparkováno dále od hlavního vchodu, protože před schody mohou parkovat pouze auta členů dozorčí rady daného podniku, který je dnes většinovým vlastníkem budovy. Když se majitel auta otázal z jakého důvodu, že nikde není značka vyhrazující parkování a ve smlouvě o nájmu nic takového nestojí, bylo mu striktně sděleno, že to je sice hezké, ale že všichni přeci vědí, že je to pouze pro ty, jejichž jméno se nevyslovuje jinak než v předklonu.
A tak mě napadá otázka. Jsme si v té naší vysněné demokracii opravdu všichni rovni nebo někteří jsou si rovnější? Ono to pokřivení páteře je totiž nakažlivé a pozorný občan si jistě všiml toho obrovského nárůstu vyhrazených stání pro představitele radnic a magistrátů, pro doktory nemocnic a pro další VIP .
V tomto konkrétním případě mělo fungovat k zabránění parkování pouze jméno toho, o kom se nemluví bez předklonu. A k sympatickému majiteli auta chci ještě dodat, že se nedal a auto nepřeparkoval s tím, že právo, které je o větším vlivu nebo majetku prostě neuznává.