Kdo se v tom má vyznat? Svět, který nás obklopuje, nám připadá stále více nepřátelský a nebezpečný. Často mi bolestně schází Miloslav Ransdorf, aby ten zmatek utřídil. Mysleli jsme si, že množství informací, k nimž máme přístup, udělá události přehlednějšími. Opak je pravdou. Kdo přemýšlí a hledá jiná vysvětlení chaotické situace, může být bez jakýchkoli důvodů označen za agenta mocnosti, kterou si lídři zemí EU vyvolili jako momentálního protivníka. Lépe se vládne, když na někoho ukážeme prstem, že škodí ostatním, že? Zažíváme to vlastně opakovaně i u nás, když se představitelé některých stran před volbami na dotěrné dotazy novinářů opakovaně vymezují proti KSČM. Kdepak, s nimi bychom nikdy nespolupracovali! Silná prohlášení skrývají vlastní bezradnost. Ale někteří lidé na ně slyší, protože se obtížně vyznají v úmyslech tzv. elit, ať už domácích, evropských či světových. Cožpak se Angela Merkelová, označovaná některými médii s oblibou za nejmocnější ženu planety, nedokázala rozebrat v tom, že svět se od dob příchodu tureckých pracovních posil před desítkami let změnil a příliv běženců nepřinese Německu a okolním zemím prosperitu, ale hlavně potíže? Cožpak vedoucí představitelé Velké Británie lehkomyslně nepočítali s možností, že jejich obyvatelé mají dost diktátu Bruselu a nepřipravili se na alternativu odchodu z EU? Ty vyzvihované elity v mnohém zklamaly, a tak i u nás se začíná značná část lidí uzavírat do sebe a rezignuje na politickou aktivitu, byť jen účastí ve volbách.
Když si k novému roku jako tradičně přejeme hodně štěstí, občas zaslechnu povzdechnutí: Můžeme být ještě šťastní? Snad v osobním životě, když najdeme lásku, daří se nám v zaměstnání či se v důchodu staráme o vnoučata nebo zahrádku. Jenže i toto štěstí zakaluje všudypřítomný strach. Řada lidí se proto poohlíží po někom, komu by mohla důvěřovat, třeba i jen na čas. Přikyvuje na to, že politici kradou a nestarají se o občany, což právě ten, kdo to říká, změní. Byli jsme zklamaní z výsledků KSČM v krajských volbách v roce 2016. Jenže nepodcenili jsme i my fenomén současných obav z budoucnosti? Ukázalo se, že lidé považují pracovitost komunistů za samozřejmost. Je normální, že nekrademe. To samo o sobě ale nestačí. V rozbouřeném světě lidé stále bolestněji postrádají pocit spravedlnosti. Nelze ho vtěsnat do tabulek, co všechno jsme udělali, a přece může rozhodovat o tom, kdo dostane větší možnost spolurozhodovat o osudech země. Většina našich spoluobčanů nejsou sobci, které by nezajímaly problémy sousedů. Štěstí nelze uzamknout za dveřmi bytu nebo domku. Kdo se o to pokusil, za čas zjistil, že je vlastně nešťastný. To ale neznamená, že bychom chtěli pracovat a svou výplatu pak odevzdávat někomu, kdo se jen veze. Ať je to člověk, který se práci soustavně vyhýbá, imigrant, který očekává pečené holuby, nebo nadnárodní společnost, která zaměstnancům dává mizerné platy a peníze vyvádí za naše hranice. Myslím, že nemáme důvod podléhat splínu. Vždyť dovedeme nabídnout řešení. Když ho skloubíme s tím, co nikdy nepřestaneme dělat, tedy s každodenní prací pro ostatní, dostaneme šanci poměry měnit. Nemůžeme se nechat odradit tím, že část těch, kteří k volbám vůbec chodí, tápe a rozhlíží se jinde. Nepomohou výčitky, že si chtějí vybrat ty, kteří se přinejmenším inspirují naším programem a díky vyšším financím na volební kampaň tyto myšlenky rozvěšují na billboardech po celé republice jako vlastní nápady. Naše síla je v původnosti a je třeba ji více využívat. I těch, kteří dosud zůstávají při volbách doma a nevidí pověstné světlo na konci tunelu, bychom se měli zeptat: Chcete placebo, nebo skutečný lék na neduhy doby? Nejde přece jen o sérii voleb a počítání mandátů, ale hlavně o to, aby štěstí nebylo doménou romantických filmů a dojemných „bleskových“ článků. Můžeme být šťastní, jen nekonečné čekání na „mušku zlatou“ to stěží může přinést.