Po krátkých nocích bezmocných elit, přišel den, kdy jim „spadl kámen ze srdce.“ Stalo se tak po té, co se dověděli o výsledku prezidentských voleb v Rakousku. Ten jim dává naději na pokračování politiky evropské integrace. S radostí nad výsledkem gratuloval nejenom kancléř Kern, ale i Donald Tusk ještě před vyhlášením oficiálního výsledku (!) zvolenému prezidentovi Alexandr Van der Belllen. Nejenom oni pravděpodobně zapomněli na protokol, a že příští rok budou volby do rakouského Parlamentu. Do těchto voleb se mohou rány FPO zahojit, zcela určitě ale ne velmi silný stereotyp o bezpodmínečně čistém a spravedlivém volebním systému Rakouska. Kromě toho je nutné očekávat, že se situace v EU a také v Rakousku - etalonu může radikálně změnit. Rakušané nemají rádi mít prezidenta a kancléře stejné barvy. V EU nebude dlouho klid, kvůli Itálii, Řecku a jiným krizovým lokalitám. Proto je radost v EK ze zvolení rakouského prezidenta krátkodobého charakteru.
Že tomu tak je a bude, indikuje fiasko mladého italského premiéra Renzi. Jeho prohra byla představitelná a předpověditelná. Jako Ital, měl premiér vědět, že vydíráním – které představovalo referendum spojené s jeho setrváním, nebo odchodem z funkce premiéra – není pro obyčejné Italy akceptovatelné. Především tehdy, když velká většina Italů vidí, jak rychle se mění italská společnost demograficky, hospodářsky a politicky. Italové mají premiéra dost, chtěli ho pryč. Odejde po odsouhlasení státního rozpočtu, pravděpodobně 9. 12. 2016. Pochybnosti italských ústavně právních kapacit, které byli ve velké většině proti zrušení tzv. perfektního dvoukomorového systému, bicameralismo perfetto se budou zcela jistě diskutovat z mnoha důvodu a déle, než je zvykem. Zrušení stávajícího systému totiž vyžadovalo změnu a novou definici minimálně 47 článků ze 139 italského volebního zákona, zvaného Italicum. Zrušení a změny by znamenaly podstatné posílení vládní strany, oslabení práv regionů, jinými slovy přechod k autoritativnímu systému vládnoucí politické strany. Proto lze fiasko premiéra Renzi nazvat vítězstvím Beppe Grillo, šéfa hnuté Cinque stelle a návratem Itálie do vlnobití. To může dotlačit vládu k východu z Euro, protože i tzv. target saldo (indikující útěk kapitálu) láme rekordy a současná situace může přinutit k zamyšlení nejenom Cinque stelle, jak využít situaci. Ne však pro Italexit nebo Natoexit. Ty potřebují souhlas USA z minimálně dvou důvodů: zákon o referendu v Itálii, a omezená suverenita Itálie v kontextu národních zájmů USA.
Podobně tomu bylo, a je v Řecku. Dnes večer, kdy píši příspěvek, hlásí Brusel, že ministři financí EU se dohodli na zlehčení splátkových podmínek pro Řecko. Šéf Jeroen Dijsselbloem indikuje, že základ zlehčení podmínek byl položen již v květnu. Řecko má t.č. oficiální dluh ve výši 315 miliard Euro. Splátkový kalendář druhého pomocného programu se prodlužuje z 28 na 32 let. Na tomto místě se mi nabízí pro srovnání odpověď prezidenta Putina malému dítěti na otázku, kdo a co dělá prezident: Pracuje, aby děti mohli být šťastné a žít v klidu. EU komisaři a ministři financí pracují očividně na něčem zcela jiném. Štěstí a klid jsou již dnes v nedohlednu.
Proto je představitelné, že pomocné programy pro Řecko vstoupí do dějin. Ničí každou vládu. Jenom těžko se najde v EU premiér, který by dobrovolně – vydírán přijal podmínky záchrany státních financí a přestavěl svojí vládu podle přání Bruselu, jako to předvedl premiér Alexis Tsipras. Ministři projevující minimální nesouhlas s balíčkem pomoci museli odejít první. Je ironií osudu, že šéfové věřitelů, kteří si nepřáli vládu pod vedením Tsiprase, dnes musí být vděční za to, že ho mají. Jak dlouho ale, nevím. Studie vypracovaná na prahu hodnocení výsledku programu a reforem indikuje, že pro 77 procent Řeků je rok 2016 horší, než krizový rok 2015. Velká většina Řeků nevěří ani na třetí pomocný program. Ke staré bídě přidá finanční oligarchie a EK novou bídu. Řecko vykrvácí a nebude to trvat dlouho. Krvácení je totiž doprovázeno daňovými podvody, úniky a šedou ekonomikou. Nikdo se zdravým rozumem se dnes nerozhodne v Řecku podnikat, absolventi škol prchají ze země. Jestliže si někdo myslel, že EU bude stačit Pobaltí jako zarostlá zahrada s důchodci, úředníky, policií a armádou, mýlil se. Řecko se stává podobnou zahradou s potenciálně mnoha vážnějšími následky pro celou EU. Pád Tsiprase představuje mnohem více než kolaterální škodu. Vrabci si již šeptají o nových volbách v Řecku. Jako by jich nebylo dost naplánováno na rok 2017. Proto Brusel spěchá a prodlužuje dobu splácení, diskutuje o třetím pomocném programu.
V tomto spěchu zapomněl Brusel vyjádřit soustrast a politování nad zničením Rusy dodané mobilní nemocnice v Aleppo. Brusel zapomněl na své univerzální hodnoty, nemá odvahu přiznat, že lékařská infrastruktura, personál a ranění se nacházejí pod ochranou mezinárodního humanitárního práva, a proto nesmí být napadány. Nikým, ani spřátelenými s USA, NATO a EU tzv. umírněnými odpůrci legitimního režimu a prezidenta Asada. To ví každý, kdo četl stanovy Mezinárodního červeného kříže. Tvrdá a oprávněná slova mluvčího ruského ministerstva obrany Igora Konašenkova, že Krev našich lékařů mají na svých rukách i ti, kdo si tuto vraždu objednali. Ti, kdo vytvořili, vycvičili a vyzbrojili tato zvířata v lidské podobě a označili je, aby utišili vlastní svědomí a ospravedlnili se před voliči, za „opozici“. Ano, ano, vy, pánové, ochránci teroristů z USA, Velké Británie, Francie a dalších sympatizujících jim zemí a organizací, se zcela nepochybně budou transformovat do konání, o kterém se s USA, NATO a EU jednat nebude. Nelze důvěřovat lidem, kteří se neumějí červenat. Kteří nechápou, že jen cizíma očima lze vidět své nedostatky.
Jestliže označím Rakousko primárním etalonem, nehledě na zkratku na jaře 2016, s nejlepší metrologickou kvalitou a Itálii sekundárním etalonem, s nižší metrologickou kvalitou sloužící k přenosu návaznosti kalibrací, tak EU a demokratický volební systém (s poštovním, dálkovým a ranním hlasováním) prohrály. Zacpat lidem ústa je totiž těžší, než ucpat protrženou hráz. Důvod k radosti proto není. Podezření s manipulací hlasů voličů zůstanou, izolacionisti v USA budou klidnější a evropští regionální šéfové také. Krátkých nocí bezmocných elit bude přibývat. Beppe Gril proto může napsat do Bruselu: Nemám zájem být členem klubu, který akceptuje za členy lidi, jako jsem já. A čekat na odpověď. Souhlasu netřeba.