HISTORIE KAŽDODENNOSTI ANEB JAK JSME ŽILI ZA SOCIALISMU
Obraz toho, čeho jsme byli svědky a účastníky současně
Obsah:
Každodennost a historie........................................................................................................ 2
Jaká to byla doba let padesátých ….................................................................................... 2
„Zlatá“ šedesátá …............................................................................................................. 3
Sedmdesátá …................................................................................................................... 4
Názor toho, kdo to nejenom pozoroval, ale byl i aktivním účastníkem dění …................. 5
Bydlení, byty a bytová výstavba ….................................................................................... 8
Na skok ke svým krajanům ….......................................................................................... 10
A jsme v letech osmdesátých a spějeme ke konci …......................................................... 12
Literatura …....................................................................................................................... 13
Zeptá-li se mne někdo, zda bych měl zájem o nejnovější publikaci o dějinách celého poválečného období u nás, odpovím jednoznačně: ani příliš po tom netoužím. Především proto, že svět jsem začal vnímat od poloviny třicátých let minulého století a dobu, která nás zajímá předvším, jsem prožíval ve věku, kdy člověk dění kolem sebe nejenom mechanicky přejímá. Přišel Listopad 1989 a s ním i černobílé vidění minulého období. Výpovědi o tom, jak jsme vlastně žili, byly a jsou často v rozporu s tím, čeho byla svědkem velká část české a slovenské populace. A najednou jsem objevil něco, čemu se říká historie každodennosti.A jak jsem později zjistil, v dějepisectví to není nic nového. Nové, co vzbudilo pozornost, je to, že tímto způsobem se popisuje socialistické období. U mne začalo publikovaným rozhovorem s historikem takto zaměřeným a brzy na to i s ředitelem Galerie umění v Chebu. Otevřeli tam Retromuseum, kde vystavují nejrůznější předměty všedního života z let padesátých až osmdesátých. A najednou pozorují, že o to veřejnost projevila větší zájem, než se dokonce i předpokládalo. Díky tomu stoupla návštěvnost i tradičních částí galerie. Lidé se zajímají o předměty, které jim připomínají jejich minulost. To ale není zdaleka jediná zkušenost. Příkladem mohou být v současné době (léto 2016) probíhající retrovýstavy v Národním museu a v Tančícím domě v Praze, ale nejenom tam.
Zvýšený zájem o „žité dějiny“ lze vysvětlovat různě. Mnohé napoví i úvodní článek J. Pažouta v knize, o které bude zde řeč. Upozorňuje, že historický výzkum období komunismu (jak se to nejčastěji uvádí, v poslední době se v historických pracích vžívá termín státní socialismus) velmi často soustřeďuje na „... rozbor mocenských mechanismů, monopol vlády KSČ a politicky motivovanou perzekuci...Tento přístup vede ke zplošťování pohledu na čtyři desítky let“. Černobílý obraz se projevuje zejména v mediálních výstupech, které mají vzhledem k veřejnosti velký dosah. Jsme ale současně svědky toho, že v poslední době se tématický výzkum rozšiřuje. Významné místo v tom připadá na problematiku každodenního života obyvatelstva a proměny jeho životního stylu, jinými slovy zájem o to, jak žije obyčejný člověk. Lidé se zajímají o minulost, známou z vlastního života. Mladší generaci k tomu inspiruje vyprávění jejich blízkých. A zřejmě to nebude něco, na co si za krátkou dobu ani nikdo nevzpomene. Tak vzniká i zájem o psané texty, nejsou-li černobílého vidění. To byl podnět, proč jsem se alespoň trochu s problematikou seznámil především díky knize Každodenní život v Československu 1945/48 - 1989 (Praha 2015, s. 240), ale i v novinových článcích a na internetu.
Nejsem historik a nemám jiný úmysl, než stručně sdělit svým přátelům a známým, že takový směr v dějepisném zkoumání i publicistice je, že je to pohled zajímavý, neboť je kritický, ale současně nikoli zjednodušený a současně v souvislosti s tím bych se rád vyjádřil k některým skutečnostem minulé doby z hlediska toho, jak jsem to tehdy viděl, ale jak na to po dlouhé době vzpomínám dnes.
Každodennost a historie
Je-li řeč o každodennosti, máme dojem, že obsah toho pojmu je samozřejmý. A přesto je zde snaha ho docela přesně popsat: jsou to denní aktivity lidí spojené s obstaráváním jídla, oblékání, bydlení, spánku, cestování, péče o rodinu a mohli bychom dále doplňovat o vše ostatní, jak to známe ze života. Protože patřím do generace, která vstupovala do aktivního života těsně po druhé světové válce a to všechno, o čem se zde jedná, prožívala osobně, mám v paměti poměrně dlouhou dobu století minulého, ale i významnou část století nynějšího. Mohl bych zavolat historikovi: vím, že se tím zabýváte, nemohl byste mne vyslechnout? A mohlo by z toho být setkání několik. Tím bych se stal aktivním účastníkem orální historie, neboť moje poznatky byly zaznamenány a spolu s dalšími vzpomínkami na stejnou dobu se staly zdrojem pro bádání vědátora. Bude-li těch, kteří vzpomínají, více, autor – historik, rozezná, v čem se pamětníci minulé doby shodují a v čem nikoli. Ale všední život se přece odehrává v té které době a ta bývá poznamenána - jinak to bylo v době porvní republiky než za Protektorátu a Slovenského státu, jinak v socialistickém období než v průběhu posledního čtvrtstoletí. Kdo to všechno prožil, ten to potvrdí. Takže: má-li mít text punc historičnosti, nesmí autor, jak uvádějí odborníci, pominout společenský kontext doby. Ale dominantní místo se ponechává životu všedních dnů. Tak jsem to pochopil.
Jaká to byla doba let padesátých
Jak jsem již uvedl, byl jsem jejím nejenom pozorovatelem, ale i aktivním účastníkem. Tak jaká to byla léta padesátá a poté další tři desetiletí? Začněme od společenských aspektů doby a dejme slovo historikovi.
Určitě lze mluvit o klíčových specifických rysech toho kterého období. Pro konec čtyřicátých a začátek padesátých let platí snaha o prosazování kolektivnosti ve všech směrech, přenesení co nejvíce činností do veřejného prostoru. Jeden z příkladu, který se zde uvádí: výjimečně i rodinné rozpory se mohly stát předmětem jednání odborového orgánu na pracovišti jednoho z členu rodiny. Jistěže s nejlepším úmyslem pomoci. Úsilí o kolektivnost se projevovala při výstavbě tzv. kolektivních domů, jejichž znakem byly i prostory pro společné užívání. Často uvádí jeden v té době velmi úspěšný film – Dovolená s andělem v hlavní roli s Jaroslavem Marvanem. Jeden pár zpřízněných duší žádá kolektiv o souhlas s uzavřením sňatku. Jistě, jde o úsměvný příklad, nebudeme to brát doslovně, má se však za to, že to bylo odrazem doby, neboť filmové umění se přece i tím, co život znal, inspirovalo. I v socialistickém období se projevovaly nejrůznější nešvary, neboť lidé nejsou andělé. Podstatná ale je – mohli bychom říci – míra jejich výskytu – zda se jedná o jevy okrajové, nebo doslova příznačné. Překročení takové míry činí z jevu jako znaku doby novou kvalitu. To platí pro každou dobu. Tlaky na kolektivnost, jak uvádí historik, trvaly poměrně krátkou dobu a oslovovaly – což je velmi zajímavé – především mladé lidí.
Za další výrazný rys doby lze považovat sovětizaci, přihlašování se k sovětským zkušenostem a inspiracím. Sloužily tomu rozhlas, tisk, film, literatura a později i televize. Sovětský svaz byl líčen v růžových barvách, ale znalost jeho reality – až na malé výjimky – byla malá. Ale ani snaha, jako by Děda Mráz zdomácněl v našich končinách, nepřinesla očekávané výsledky. Jeden čas jakoby Děda spoluexistoval s Ježíškem, aby postupně se natrvalo vystěhoval.
A za třetí: důraz na důležitost manuální práce, dělnictvo a s tím související třídní přístup. S tím je spojeno budovatelské nadšení padesátých let. To nebyly fráze, lidé v to věřili a výsledky byly brzy viditelné, mohl bych historika doplnit.
To, co jsem zde uvedl, napsal jeden ze spoluautorů knihy, Martin Franc. A dále píše: na začátku padesátých let byl zde souboj dvou koncepcí životního stylu: styl poznamenaný proletářskou kulturou a styl, který bude napodobovat způsob života dosavadních středních vrstev. Naprosto převládla tradice, kontinuita života, ale zdaleka ne se zcela se stejným obsahem.
Ve druhé polovině padesátých let se začíná projevovat větší otevřenost vůči Západu. Symbolem může být velmi úspěšná účast ČSR na světové výstavě v Bruselu v roce 1958. Jistěže kontakty se světem mají vliv i na život doma. Mimo jiné se výrazně zvýšil počet promítaných filmů především z Itálie, Francie, Německa, ale i z USA.
Ale výrazné změny pozorujeme i v nabídce zboží. Ke konci padesátých let pozorujeme velké rozšíření sortimentu potravin a spotřebního zboží. Do oblasti obchodu vstupují dosud neznámé samoobsluhy. Nepotvrdily se obavy z „koupě bez placení“, jak bychom mohli ten jev slušně pojmenovat. Doslova nejenom symbolem změn jsou v tomto směru např. dva domy v horní části Václavského náměstí v Praze – Dům módy (1957) a Dům potravin (1958) s nabídkou širokého sortimentu kvalitního zboží. Postupně to všechno vznikalo i v dalších městech obou částí země a lepšila se situace i na venkově.
„Zlatá“ šedesátá
Velmi často se k létům šedesátým připojuje uvedený přívlastek. Vznikl zřejmě ve světě lidí, kteří mají co činit s filmovým uměním, s tzv. „novou vlnou“. A objevilo se v tomto směru mnoho pozoruhodného: osobnosti režisérů a scenáristů, tematické zaměření filmové tvorby a úspěchy českých filmů nejenom doma, ale i v zahraničí. První americký Oscar! Mimochodem – byl natáčen i ve východoslovenském Sabinově, kde jsem dva roky působil na škole. Jak bych nemohl znát tu „dlouhou třídu“ - hlavní ulici nevelkého města, kde se část děje odehrávala. O té doby uplynulo více než půlstoletí, a mnohé z toho je živé do dnes. Ale nešlo jenom o filmy. Vznikla nová divadla (Semafor), vycházely vysokými náklady zajímavé knihy domácích i zahraničních autorů, zvýšenému zájmu se těšila publicistika (Mladý svět, Literární noviny, měsíčník Světová literatura, kde poprvé se objevil Solženicyn, ale i američtí autoři aj.).
Pod vlivem tradice, ale i okolního Západního světa ke konci šedesátých let vstoupily do života i takové jevy – jak na to autor upozorňuje - jako např. módní přehlídky, majálesy spojené s volbou královny krásy a dokonce i barmanské soutěže. To všechno všední život obohacovalo a vzbuzovalo ve veřejnosti velký zájem. Ani ekonomika nestagnovala. Jak jinak bychom si mohli vysvětlit mimo jiné i zahájení masové výstavby domů a bytů. Začala již ke konci minulého desetiletí, ale vysokým rozsahem se vyznačují teprve léta šedesátá a příští dvě desetiletí. V tomto desetiletí se konala další světová výstava, tentokrát v Kanadě a ČSSR byla opět úspěšná. Zúčastnil se jí i tehdejší prezident republiky Antonín Novotný. Jak bychom mohli nesouhlasit s autorem, že konec padesátých let byl jiný než jejich začátek a léta šedesátá jiná než padesátá.
Sedmdesátá
Přichází složitější období let sedmdesátých. Tím se zabývá Jan Rychlík. Důvody změn jsou všeobecně známé především těm, kteří toho byli svědky i účastníky. Ze strany státu byla zde velká snaha obnovit vše kladné a osvědčené z let padesátých, to čemu se říkalo budovatelské nadšení v jeho nejrůznějších podobách – brigády socialistické práce, socialistické soutěžení apod. Ale v historii už to tak chodí, že mnohé z toho, co znala minulost, opakovat zcela nelze. Sotva lze polemizovat s autorem statě, že „...někteří občané byli postihováni zákazem výkonu povolání, zatímco postih vězením byl v době normalizace řídkým jevem“....Těžko říci, zda to byla pravda, ale pamatuji si z té doby velmi dobře: prý existovaly v „nejvyšších místech“ názory o potřebě tvrdších postihů, ale u Gustáva Husáka, který o padesátých letech věděl své, to mělo vyvolat nesouhlas. Snad se sem hodí jedna poznámka, která k době patří. V roce 2002 jsem měl příležitost na našem sídlišti Petřiny se seznámit s bývalým předním politikem, předsedou federální vlády ČSSR, Jozefem Lenártem. Několikrát jsme se sešli ve zdejší restauraci a setrvali nějaký čas při diskusi. A jednou přišla řeč i na toto: Plzeňský kraj měl družební styky s jednou ruskou oblastí, kde šéfoval Boris Jelcin. Při svých návštěvách se samozřejmě k situaci u nás vyjadřoval. Prý z tehdejších sovětských politiků byl nejtvrdším kritikem: vedení neprojevuje vůči opozici tvrdší postup. A z toho „tvrdého muže“ se stal po uplynutí mnoha let největší „ruský demokrat“, za jehož vlády ruská ekonomika v důsledku „úspěšné privatizace“ se propadla více než za druhé světové války se všemi důsledky z toho vyplývající pro život občanů. To všechno jednou bude popsáno v tlustých knihách.
Ale vraťme s k nám do sedmdesátých let. „Většina příslušníků nižších a středních vrstev, tedy dělnictvo, družstevní rolníci a nižší technické kádry nedostatek svobod příliš nepociťovala a k politickému dění se nevyjadřovala“, píše autor statě. A tito lidé žili svým životem, měli své starosti a ani ke konci osmesátých let – na rozdíl např. od Polska – se nedostali do opozice vůči socialistickému režimu.
Výrazným znakem doby byla štědrá sociální politika prezentovaná jako projev péče socialistického státu o člověka a zejména o mladé rodiny. Nelze pochybovat mezi jiným o plné zaměstnanosti v zemi, o podpoře rodin s dětmi, o pokračující hromadné výstavbě domů a bytů. Stát poskytoval výhodné půjčky mladým rodinám na výstavbu rodinných domů. V této souvislosti snad stojí za poznamenání, že vše to, co tvořilo sociální stát na Západě, objevilo se již v padesátých letech kvůli obavám z šíření komunismu. Pravdivost toho tvrzení je uznávána všeobecně.
Životní standard občanů se v sedmdesátých létech se výrazně zvýšil. Autor příspěvku uvádí statistické údaje, které to charakterizují: počtem automobilů, telefonů a televizorů ve vztahu k počtu obyvatelstva jsme se dostali na úroveň celé řady západních států. Ale tvrdit, že nabídka ve všem odpovídala poptávce občanů, bylo by nesprávné. A stav, kdy je něčeho nedostatek, vede ke korupci a protekci. A i to je jeden ze znaků doby. Autor to vyjadřuje takto: „... Bez protekce bylo zpravidla těžké dostat děti na vysoké školy, získat devizový příslib, byt do užívání, poukaz na lukrativní zahraniční zájezd, kachličky do koupelny“. Protože s většinou toho, o čem se autor zde zmínil, mám i osobní zkušenosti, nemohu s jeho tvrzením zcela souhlasit – bude o tom řeč v další části.
Názor toho, kdo to nejenom pozoroval, ale byl i aktivním účastníkem dění
Po dvouletém působení na měšťanské škole ve východoslovenském Sabinově jsem se na podzim roku 1949 vypravil na studium do Prahy na nově zřízenou Vysokou školu politických a hospodářských věd. Najednou jsem se ocitl ve velkém městě a ve vysokoškolském prostředí. O světě a politice jsem toho věděl přiměřeně věku a vzdělání. Vliv mělo ale i rodinné prostředí. Pro naše končiny již za Rakousko - Uherska bylo příznačné stěhování za prací zejména za oceán. Mezi mnohými jinými z naší obce i můj otec (1886 – 1959) , drobný rolník - pracoval v USA před a poté i po první světové válce. Mezi tím sloužil na vojně i ve Vídni a bojoval na východní frontě u Przemyslu, takže o světě toho věděl dost. A dobře byl informován i o tom, co se to událo v Rusku. Doma se o tom všem vyprávělo. Na Státním ruském učitelském ústavu v Prešově v poválečných letech nám politika v mládežnickém hnutí nebyla cizí (poznámka pro čtenáře, kteří ten kout Slovenska neznají – ten ústav jako řecko-katolický vznikl již v roce 1895 a vychovával učitele pro rusínskou menšinu) a stejně tak i po dobu let 1947 – 1949 za působení na škole v Sabinově.
Studium na VŠ bylo organizované po skupinách – společné přednášky, semináře a cvičení pro stále skupiny. Podobně probíhala i svazácká činnost. Nemyslím si, že toto uspořádání mělo něco společného s prosazováním kolektivismu, jak se o tom zde psalo, ale určitou souvislost zde vidím. Nemusím poznamenávat, jak jsme se navzájem dobře znali. Uvádím to proto, neboť i tato okolnost měla vliv na mnohé z toho, o čem je zde řeč. Lze si představit, že politiky jsme měli na škole i mimo školu více než dost.
Jak ale neupozornit na něco, co k povaze doby určitě patří: sociální, ale i věkové složení nás posluchačů. Určitě bylo jiné než např. o pět let později, alespoň na škole této povahy. Mimo mladé absolventy středních škol byli zde i lidé již dříve zaměstnaní, často i hlavy rodin. Někteří pracovali v dělnických profesích, neměli za sebou střední školu, ale absolvovali roční přípravný kurs – říkalo se jim ádekáři, ADK, absolventi dělnických kursů. To všechno politické ovzduší na škole ovlivňovalo. Při psaní těchto řádků jsem se pokusil sestavit přehled o naší VII. studijní skupině v první polovině studia (jednotný program pro všechny příští odbornosti). Až jsem se divil, že se mně podařilo po 65 letech vybavit téměř třicet tváří a k tomu zhruba i dvacet jmen. Snad i toto je důkazem, co znamenal v naší době ten nejbližší kolektiv. Tento systém pokračoval až do změn, které nastaly v nových poměrech. A tak jako vyučující jsme byli zváni na setkání skupin již podle odbornosti po 10, 20, 30 i více letech. V době, kdy jsem psal tyto řádky (září 2016), jsem měl hned dvě pozvání: na setkání s absolventy z roku 1966 a o pět let mladšími. Už jsem se samozřejmě omluvil a srdečně je pozdravil. Malý počet promovaných z roku 1957 po setkání po půl století v roce 2007 se již setkává každý rok a v roce příštím to bude jubilejní. Díky e-poště mám kontakty se slušným počtem bývalých studentů z nejrůznějších ročníků. Snad i toto všechno o době minulé něco vypovídá. Budete-li se ptát, zda tento kolektivismus nebránil vyniknout jednotlivcům, odpovím jednoznačně: nebránil. Jak jinak na jedné straně někteří museli studium zanechat, absolvovat ho s obtížemi, jiní vykazovali ty nejlepší výsledky. Ale prexe ukázala, že v životě to může vypadat trochu jinak: u někoho se projeví zdatnosti, které na škole nemohl uplatnit, u jiného velmi úspěšného právě toho se nedostává. Nic to ale nemění na tom, že každé profesi získané studiem musí předcházet tvrdá práce. Dobrá škola tuto práci vyžaduje. A proč se vytváří i tak přátelské vztahy? Jistě i proto, že při studiu neexistují konkurenční vztahy – všichni mohou být výborní. To ve sportu spolu s vítězi jsou vždy i poraženi a v zaměstnání jedni časem přeběhnou ostatní.
Ale když tak uvažuji o kolektivismu té doby, namohu nevzpomenout na aktivity především na venkově. Výzvou tvořit něco společně pro potřeby nás všech – to byly přece činnosti, jejichž výsledkem byly kulturní domy, samoobsluhy, zdravotní střediska. Mnohé z nich do dnes slouží svému účelu. Jestli si dobře vzpomínám, tak se tomu říkalo „Akce Z“. Sotva lze tvrdit, že na brigády chodili všichni občané s nadšením, ale mnozí určitě. A ti ostatní nechtěli být předmětem nevítané pozornosti. Ale v životě už to tak přece chodí.
Ale rád bych připojil ještě jednu poznámku. Kdysi dávno (snad to bylo ještě na střední škole) jsme vedli takovou diskusi: neučíme se až příliš mnoho o těch na hradech a hodně málo o jejich současnících z podhradí? Tu vzpomínku, která už dávno zapadla, vyvolalo pojetí historie, kdy většině populace se věnuje přiměřená pozornost. Jistěže na pozadí toho, kdo ten bližší i vzdálenější svět řídí. Ale jde zde ještě něco – historie a ti, kdo v té době žili. Jeden současný známý politik se k tomu nedávno vyjádřil takto: „Pokud ale žijí účastníci, je otázka, zda je to vůbec historie, protože se to mnoha lidí dotýká. S komunistickým režimem se mnoho lidí takzvaně umazalo“. Jak je vidět, i politikové mají s tím problémy. Pro mne je jednoznačně přijatelné toto: posuzujme minulost samozřejmě kriticky, nikoli však zjednodušeně a jednostranně. Co by to bylo pojednání o době, kdyby se nepsalo věrně o tom, jak žila i většina populace?
A nyní konečně několik poznámek k tomu, jak vidí minulost autoři, které jsem uvedl. Nemohu jinak než souhlasit s M. Francem: padesátá léta, zejména jejich první polovina byla pod vlivem toho, co máme na mysli pod pojmy kolektivismus, sovětizace, vážnost fyzické práce, pořenášení nejrůznějších záležitostí do veřejného prostoru, životní cíle, představy o životě apod. K významným změnám docházelo již v průběhu let padesátých. To všechno se to jistě projevovalo jinak v závodech než na VŠ, jinak ve věku nižším než vyšším, jinak ve městě než na venkově – někoho se to dotýkalo více, jiného méně, někoho snad až příliš málo, nebo vůbec. Neboť už tak to v životě chodí v každé době: až příliš mnoho lidí ve všedních dnech má svých starostí více než dost.
Kladu si otázku: v čem se v našem „denním životě“ projevoval kolektivismus? O období studia již řeč byla. Ale co na pracovišti typu vysokoškolské katedry ve druhé polovině padesátých let? Řekl bych, že doba byla toho plná – abychom něčeho dosáhli, musíme o to všichni usilovat, navzájem spolupracovat atd. Neřekl bych, že se tím omezovala snaha jednotlivců usilovat o individuální úspěch. Bez toho to přece nešlo a diferenciace mezi jednotlivci se stejnou dobou „startu“ se za několik málo let docela viditelně projevovala. Snad bych sem zařadil i jev, který to měl přímo v názvu: kolektivní každoroční pracovní hodnocení jednotlivců na pracovišti. Patřilo sem všechno: od práce pedagogické, plnění úkolů v aspirantuře, příprava habilitačních prací, publikační činnost a samozřejmě práce politická. Vzpomínám si, že někteří členové katedry byli i v tomto směru vůči některým svým kolegům až „příliš horliví“, čím je řečeno dost. Ten systém brzy zapadl a ta záležitost zcela přešla na vedoucí katedry. V sedmdesátých letech se tomu věnovala zvýšená pozornost. Návrh hodnocení předem vypracoval vedoucí katedry. Bylo tam uvedeno i to, koho co čeká v roce příštím, ale i v letech následujících. To všechno se projednávalo veřejně na jednání katedry, přítomni se měli možnost k tomu vyjádřit, ale konečné slovo měl vedoucí, který ovšem oprávněné připomínky obvykle respektoval.
Sovětizace. Publicita o SSSR byla v té době v míře větší než značné. Vzhledem k tomu, jak se svět změnil po roce 1945, považovalo se to za přirozené. Jak už uvedl autor statě: sovětské zkušenosti, příklady hodné napodobování, jeho vnitřní i zahraniční politika. A
samozřejmě sem patří i oblast umění – zejména značný počet promítaných filmů a překlady knih sovětských autorů. V této souvislosti jsem si vzpomněl na takovou drobnost: jako skupina studentů jsme kratší dobu pracovali při výstavbě menších bytových domů na pražské Hanspaulce. Jednou na kus řeči nás přijal i mladý ředitel podniku. A mezi jiným se nás ptal: jestli jste, studenti, četli knihu Daleko od Moskvy? V té době to byl mimořádně populární román o výstavbě někde daleko na východě SSSR. Několik z přítomných řeklo ano. Nebýt té velké publicity a popularity knihy, jak by mohlo ředitele napadnout takovou otázku položit. Ale jako ve všem, i zde se občas míra snahy přehnala s důsledky, jaké to přináší.Výsledky se dostavují jiné, než jaké se čekaly. Ale to platí pro každou dobu. Vzpomínám na psaní o jedné téměř zázračné dojičce – co ta všechno dokázala! Ti, kdo o tom alespoň něco věděli, byť byli velkými příznivci SSSR, takové zprávy nebrali vážně. Ale obecně vzato: člověk přece uvažoval - v zemi, která za necelých dvacet let se pozvedla ze své rolnické zaostalosti, která má za sebou tak dlouhou a krutou válku, země, která utrpěla ohromné lidské a materiální ztráty, tak v této zemi se nemůže to všechno neprojevit v životě lidí. Kolik problémů v té době jsme měli my, ale i všechny ostatní země po druhé světové válce. V SSSR to může být jenom horší. Předpokládám, že tak uvažovala většina z nás. Ale abychom o tom den co den vedli dlouhé řeči, to nikoli. Je známo, že v té době mnozí studenti měli možnost navštěvovat VŠ v Moskvě, ale i v jiných městech SSSR. Mluvilo se mezi námi i o tom, že pokud až dosud téměř vše, co se o SSSR psalo, přijímali nekriticky, po poznání reality a pozastavování se nad tím, mohli mít problémy. Jenomže jsou to zprávy typu, které nelze ani potvrdit, ale ani vyvrátit – jak říkají historikové.
Druhá polovina šedesátých let, jak uvádí autor, byla pestrá i jinak. Majáles a volba královny krásy! Jak bych si to nepamatoval, když první královnou byla zvolena studentka VŠE, kterou jsem velmi dobře znal z výuky. Jmenovala se Věra Weberová a pocházela z Ostravy. Na velký průvod účastníků majálesu do Parku kultury Julia Fučíka, spojený s volbou, jsem se byl podívat se šestiletou dcerkou na Strossmayerově náměstí. Kolem dokola plno přihlížejících lidí! Byla tam i zmínka o módních přehlídkách, o soutěžích barmanů apod. Barmani v době socialismu, podivovali se dva redaktoři Českého rozhlasu v rozhovoru s bývalými barmany – jeden zcela nedávno, druhý již před delší dobou. Ale ano, odpovídali oba přesvědčivě, mistři ve svém oboru, nejenom že toto zde v minulosti existovalo, ale mohli jsme se srovnávat s nejlepšími na světě.
Historikové mluví o životním stylu a jeho proměnách, o napodobování středních vrstev, resp. o potřebě vytvářet i zde něco nového – tak jsem tomu rozuměl. Tyto pojmy v té době pro nás nebyly známé, ale o životě jsme samozřejmě uvažovali. Ti, kteří pocházeli ze skromných poměrů, jistě toužili být na tom lépe než jejich rodiče. Požadavky z generace na generaci se pochopitelně stupňovaly. Ale jedno vím jistě: byla nám cizí rodina se služkou a oslovováním milostivá paní. Služky – nejnižší stupeň tehdejšího společenského řebříku doby, mnozí z nás znali zblízka, pokud měli starší sestry. Byly toho plné i filmy z let do roku 1945. Jistě jeden ze znaků, že ne vše ze středních vrstev (zejména těch vyšších) z dřívější doby se bude přejímat. Tato profese za socialismu zcela zmizela. Mimo jiné i proto, že i pro mladé ženy byl dostatek pracovních příležitostí. Ale i naše doba znala paní k ditěti, chůvu – přicházela do rodiny ráno a odcházela po návratu jednoho z dospělých členů rodiny. O úvahách o novém životním stylu jsem v té době neslyšel. Tím nechci říci, že takové nebyly a že se pro dnešek nezachovaly v tehdejších tiskovinách. A přece alespoň jeden jev by mohl o tom něco nepodstatného vypovídat: byly případy, kdy mladí lidé, svazáci, při
vstupu do manželského svazku se vypravili na radnici v modrých košilích se znakem organizace. Jak často se to stávalo, těžko říci – spíše se to vyskytovalo ojediněle, ale těšilo se to značné publicitě. Ale aby se to doporučovalo, to nemohu potvrdit, neboť nic podobného v té době mne nepotkalo, ačkoli příležitost zde byla.
Vraťme se ale k všedním starostem. V době studia – včas to mít za sebou a dostat vhodnou umístěnku. Neboť v padesátých letech absolventi VŠ do zaměstnání nastupovali podle tohoto systému. Z naší studijní skupiny několik absolventů nastoupilo na místa v Praze. A nyní začaly závažné problémy u všech, kteří nebydleli u rodičů v Praze a v jejím blízkém okolí. Byty a bydlení se tak staly jevem, kde nebylo místo pro nějaké filozofování na téma životního stylu. Naštěstí v našem případě škola byla nová, přijala z řad absolventů našeho ročníku mnoho asistentů a aspirantů a ponechala pro ně celé jedno patro ve studentské koleji na Jarově v Praze 3. Samozřejmě že tuto možnost jsme uvítali, ale nejistoty zůstaly. Šlo přece jenom o dočasné řešení. Znamenalo to dále bydlet ve velmi skromných poměrech - na velmi malém prostoru a se společným příslušenstvím. Když mnozí z nás po několika letech se stěhovali do manželské koleje v Podolí, změna pro nás znamenala zcela novu kvalitu bydlení – ubytování typu garsonky: jeden pokoj, voda a vše s tím spojené, plyn. A teprve po několika dalších letech konečně stěhování do normálního bytu. Kdyby se jednalo o jednotlivce, ani za řeč by to nestálo. Bytová krize měla v té době obrovský rozměr - pociťovali to často i ti, kteří v Praze bydleli, neboť není jedno, jak velký prostor připadá na jednoho člena rodiny.
Bydlení, byty a bytová výstavba
Protože bytová výstavba vstoupila do života velkého počtu obyvatelstva země, je užitečné jí věnovat větší pozornost. Měl bych se v tom trochu vyznat. Více než deset let jsem pracoval ve výboru domovní samosprávy středně velkého bytového domu na Petřinách. Jako místopředseda jsem měl na starosti ekonomiku a administrativu a byl jsem proto aktivním účastníkem všeho toho, co se v letech devadesátých i pozdějších v tomto směru dělo: od převodu družstevních bytů do vlastnictví jeho členů, založení SVJ – společenství vlastníků jednotek až po realizaci větších investičních akcí. A především mně trvalo osm let, než jsme se s manželkou stěhovali po skončení školy z koleje do normálního bytu. Proto jsem pečlivě sledoval vše to, co se v tomto směru dělo.
Ještě před koncem padesátých let v bytové výstavbě nastal zásadní obrat: tehdejší orgány strany a státu přijaly usnesení o rozsáhlé bytové výstavbě. Každý občan má právo na slušné bydlení. Mohli jsme i v té době říci: program je program, k realitě je to daleko. Ale v souvislosti s tím byl brzy přijat zákon o stavebních bytových družstvech. To už bylo něco konkrétního – bytová družstva jsou zde proto, aby byty stavěla. Mohli jste podat přihlášku a stát se jeho členem. To byl typ výzvy, na kterou se reaguje obratem – brzy jsme se stali členy jednoho pražského SBD s nízkým pořadovým číslem. Tvrzení jednoho z citovaných autorů, že bytová krize trvala po celou dobu socialistického období a že k získání bytu do užívání bylo třeba známosti, samozřejmě spojenou s korupcí, je v něčem nepřesná a v něčem dokonce nepravdivá. Staví-li se rok co rok 60 – 80 tis. bytů, tak to, čemu říkáme bytová krize, se v průběhu let mění zásadním způsobem. Člen družstva měl právo na byt podle pořadového čísla svého členství a byl včas vyzván, aby vstoupil do jednání. Tím netvrdím, že při rozdělování bytů prostřednictvím národních výborů nemohlo dojít k
nejrůznějším přímluvám, které vnášely změny do pořadí. Ale při tak velkém počtu přidělovaných bytů ze státní výstavby mluvit o protekci jako jevu běžném, je nesmyslné – protekce nemůže být masovým jevem. Mohla by vzniknout otázka: proč vlastně občané vstupovali do družstev, když zde probíhala státní výstavba a byty se přidělovaly zadarmo? Odpověď je jednoduchá – chtěli mít větší jistotu v získání bytu a tu opravdu měli. Navíc družstevní byty byly pro rodiny i ekonomicky únosné: pouze třetina jejich hodnty se platila v hotovosti, na třetinu se poskytoval úvěr (na dobu 30 let, s úrokem 1 – 2 %) a třetinu financoval stát. Má to všechno nějaký vliv až do dneška? Jistě, bydlíte-li v domě družstevním nebo domě společenství vlastníků (jako člen), platíte měsíčně ve srovnání s jinými právními formami bydlení o několik tisíc korun méně.
Bytovou výstavbu v socialistickém období nelze hodnotit jinak než jako rozsáhlou. Za třicet let se postavilo na území ČR tisíce bytových domů a v nich 1,899 mil. bytů, z toho v družstevní výstavbě 38 %, ve státní 25 %, v rodinných domech 24 % a v podnikové výstavbě 13 %. Vzniklo celkem 300 nových sídlišť, z toho v Praze 54 s 200 tis. byty. Údaje ČSÚ o tom vypovídají zcela přesně. Snadno si spočítáte, kolika lidem se najednou život změnil k nepoznání. Znám to nejenom z vlastních zkušeností. Šlo o jeden z nejdůležitěších vlivu na změnu životního stylu velkého počtu obyvatel. Do těch bytů se postupně nastěhovalo nejméně pět milionů obyvatel. Mezi nimi byli převážně ti, kteří sice i dříve bydleli, ale nebydleli dobře. Ale nešlo pouze o počet bytů, ale ve srovnání s minulostí (v pramenech, které uvádím, lze zjistit, že do roku 1945 více než polovina bytů neměla koupelnu a ústředně vytápěno bylo méně než 10 % bytů) se v průměru změnila s kvalita bytů: k dispozici studená i teplá voda, koupelny, ústřední topení, společné prádelny (již před koncem sedmdesátých let počet uživatelů se snižoval, neboť nastala doba automatických praček) a sušárny, sklepní prostory. Vzpomínám na změny, které nastaly u nás čekatelů na katedře i fakultě: bytová nouze trvala dlouho, ale v polovině šedesátých let již všichni venkované měli normální střechu nad hlavou a mnozí Pražáci si bytové poměry zlepšili. Ještě jedno stojí za poznamenání: z našich sídlišť, na rozdíl od mnoha podobných v západních zemích, se postupně nestaly slumy. Jistě si vzpomínáte, že dnešní prezident po svém zvolení se stěhoval na hrad nikoli ze střešovické vily, ale z bytového domu jednoho pražského sídliště. V tomto směru rozdíl mezi tím, jaká byla situace ke konci padesátých let a jaká o třicet let později, není srovnatelná.
Už je to tak, že když dva řeknou totéž, není to totéž. Proto na závěr k problematice bydlení, které jsme věnovali tolik pozornosti, dejme slovo známému českému filozofu Erazimu Kohákovi, který mnoho desetiletí žil v USA a v rozhovoru s redaktorkou Práva pro Salon uvedl toto: „Chodov je sídliště starého režimu, který se ještě staral o lidí a nejenom o zisk...podívejte se sama – magistrálu máme nedaleko, ale oddělili ji od nás kopcem, takže je tu ticho...Na starém režimu bylo mnoho zlého, ale také mnoho pozitivního. V exilu jsem si to nemohl přiznat, teď to nemohu popřít...díky panelákům se podařilo vyřešit bytovou krizi neskutečných rozměrů. Panelová sídliště nejsou ošklivá a poměrně malou investicí se jejich vzhled dá vylepšit, ale představují cenově dostupné bydlení pro nejširší vrstvy. A právě na takovém panelovém sídlišti bydlím přes dvacet čtyři let“.
Ještě nejméně dva vlivy v té době významně změnily způsob života velkému počtu rodin. Především to byla motorizace, která do života významněji začala vstupovat v průběhu let šedesátých a pokračovala v dalších desetiletích. Pamatuji si na to velmi dobře: početná
skupina mladých pedagogů se obrátila na žižkovský Svazarm a brzy z nás byli řidiči a postupně i majitelé nových vozů. Netrvalo dlouho a začínaly komplikace s parkováním před bytovými domy i na sídlištích. Před časem se objevila zpráva z Itálie. Tam stanovili časový limit pro užívání starších automobilů, ale byly i výjimky. Pro MB 1000 a Š 120 a 105 platí: lze užívat bez omezení! Člověka, který jezdil v škodovkách, to jistě potěší. Na půl století ježdění mně stačily tři škodovky. Pro každodenní život zejména pro venkovský život je to vynález k nezaplacení. V životě velkého města není nad hromadnou dopravu.
Pod tím druhým mám na mysli chaty a chalupy. Jistěže to nebyl tak masový jev jako např. motorizace, ale nebyl nevýznamný. Jak si to vysvětlit ten neobvyklý rozvoj – říká se, že v Evropě to nemá obdoby. Jistě, byla zde předválečná tradice a tradice je faktor velmi důležitý. Ale pořizování chalup a chat bylo umožněno poměrně nízkými cenami vesnických domů a pozemků. Naše rodina má s tím zkušenosti a mohu to potvrdit. A protože se v té době venkov postupně vylidňoval, byly na prodej i celé domy, které si noví majitelé přizpůsobili pro svoje potřeby. Před časem jsem četl, že se tak lidé „klidili před politikou“. Jistě, i na tom něco bude. Ale člověk na venkově si mohl a může odpočinout i od jiných podob trápení. Jenom kvůli tomu se „druhé bydlení“ nepořizovalo. Dělalo se to pro potřebu všech členů rodiny, zejména těch nejmenších.
Na skok ke svým krajanům
V životě už je to tak: můžete svou rodnou hroudu opustit, založit existenci někde zcela jinde, ale věk dětství a dospívání vás poznamená natrvalo. A změny v čase tam poznáváte lépe, neboť znáte minulost místa i života v něm. Nejezdil jsem na východ často, ale za to docela pravidelně. Tím lépe jsem pozoroval změny, jaké se zde udály. Jak se tam žilo před válkou? Obec s přibližně 120 domy a 600 ovyvatel, 14 km severně od historického města Bardejova, u silnice Prešov - Bardejov – polské Gorlice, před válkou s minimální frekvencí (zato za války místo pohybu hord německé armády v roce 1939 do blízkého Polska a v roce 1941 ve směru na SSSR), dnes velice čilá. Převládali drobní rolníci. Ale ani těch několik bohatších nemělo sluhy a služky. Rodiny byly početné. V domech z dvacátých let byly nejčastěji dvě místnosti, z toho jedna sloužila i jako kuchyně. Znám dost případů, kdy zde žili rodiče, ženatý syn (vdaná dcera) s dětmi, ale i několik mladších sourozenců před odchodem „do světa“. Ve většině rodin žilo více lidí, než kolik toho malé hospodářství vyžadovalo. Až při studiu v Praze jsem poprvé slyšel, že tomu jevu se říká agrární přelidnění. Obec s městem neměla žádné spojení – chodilo se pěšky, vozem s koňským potahem jenom v případě i pro jiné potřeby. Ale těch, kdo chovali koně, mnoho nebylo. V hospodářství naprosto dominoval kravský potah. Docela dost mužů z vesnice před válkou pracovalo v USA, v Kanadě, ve Francii, ale také v Čechách – u sedláků, ale i jako podomní obchodníci. O nějakých pracovních příležitostech – s výjimkou služek v sousedním Zborově (kde žilo poměrně mnoho drobných židovských obchodníků) a v okresním městě Bardejově nemohlo být řeči. Žilo se většinou na úrovni, kterou bych charakterizoval na hranici mezi skromností a nouzí. Ale byla to nouze důstojná – až na jednu rodinu všichni ostatní měli vlastní střechu nad hlavou, o kterou se ale báli. Vyhýbali se proto zadlužení, ke kterému docházelo v případě nemocí, ale i věna pro vdávané dcery. I proto často umírali bez lékařské pomoci. Nemám to z povídání, byl jsem svědkem toho, co se událo, v naší rodině a v jejím nejbližším okolí. Není se proto čemu divit, že mezi nejznámější státní úředníky doby patřil exekutor. Byl schopen připravit rodinu o poslední krávu – živitelku rodiny. Tak se tomu hospodářskému zvířeti říkalo.
A přišel konec války a postupně nastaly změny. Začalo to zavedním autobusové linky se zastávkami i v naší obci, za několik let na to napojení obce na elektrický proud. Dovedete si to představit, jak změnilo život rodin světlo žárovek místo lamp petrolejových? A to, čemu se říká budovatelské úsilí v padesáti letech i později v tomto případě znamenalo postavení závodů – v Bardějově např. JAS, výroba bot, kde pracovalo několik tisíc lidí místních, ale i okolních vesnic. A další pracovní příležitosti: Prešov, Košice – pobyt v místě pracoviště, víkendy doma. Stejně tak tomu bylo i v sousedních okresech: ve Svidníku, Stropkově Medzilaborcích, Snině, Humenném, Vranově atd. Dost mladých lidí se vystěhovalo do Čech a na Moravu – říkalo se tomu Nová Amerika. Mohu to ilustrovat na příkladu naší rodiny: dnes mám neteře a synovce nejenom na Slovensku, ale i v Čechách a v USA. Mezi mými krajany takových je mnoho.
Neprobíhaly ty změny k lepšímu až příliš jednoduše, bez problémů? Jistěže ne. Už v letech padesátých kolektivizace. Týkala se prakticky všech, neboť až na malé výjimky každý měl alespoň tu nejmenší výměru, na které hospodařil. Není pochyb, že dění na vesnici, o kterém píšu, je pro tuto dobu, ale i následující vývoj společné celému tehdejšímu československé-
mu venkovu. Jistě že jsou zde rozdíly: od technické vyspělosti výchozího období až po sociální strukturu rolnických hospodářství. Mimochodem – byla řeč o kravském potahu. V uveřejněných statistikách ze sčítání zemědělských závodů v roce 1930 byl i takový ukazatel: potah pouze kravský, volský, koňský a jejich kombinace. Budete se divit, ale kravský převládal i v celostátním měřítku. Ale vraťme se do doby, o kterou se jedná. Proč se výzva ke kolektivizaci nepřijímala s nadšením? Protože rolníci velice dobře věděli, jak na tom byli a jsou, ale nebyli si jistí, jak se jim bude dařit ve společném hospodaření. I socialistický režim tento úkol považoval za nejobtížnější.
První roky hospodaření jistě nebyly jednoduché. Lidé si nejenom na nové poměry zvykali, ale bylo třeba se i učit, jak velké celky řídit. Netrvalo to dlouho a věci se měnily. Mimo jiné i díky tomu, že do zemědělských podniků nastoupili mladí absolventi Vysokých škol zemědělských, ale i jiných. A byli to často děti z rolnických rodin. Učitelé a faráři přestali být jedinými vzdělanci na venkově. Vzestup hospodářských výsledků umožňovat i postupné zvyšování odměn. Sociální a zdravotní pojištění družstevních rolníků se stalo samozřejmostí. V rolnických domech ubývaly prostory pro hospodářské potřeby ve prospěch prostor pro bydlení. O tom, že systém družstevního hospodaření se osvědčil, vypovídá i následující: v době bouřlivého roku 1968 se v ČSSR nerozpadlo jediné JZD. A do rozporu se socialismem se nedostali rolníci ani koncem roku 1989. S takovým tvrzením se můžeme setkat i v pracích autorů textů každodenní historie.
To všechno jsem pozoroval při svých cestách na východ v letech padesátých až devadesátých. V roce 2008 kolektiv zdatných publicistů z naší obce vydal knihu Chmeľová – ľudia, roky, události (s. 304). Ve formě hesel je tam všechno, mimo jiné i přehled o těch, kteří v socialistickém období absolvovali vysoké školy. Absolventů všech možných odborností (učitelé, inženýři, právníci, lékaři, ekonomové aj.) jsem napočítal devadesát – co rok, to dva absolventi. O středních školách ani nemluvě, když možnost zde byla v autobusem dostupném 14 km vzdáleném okresním městě Bardejově, kde je gymnázium, průmyslová škola a obchodní akademie. O dalších možnostech v Prešově a v Košicích se
středními i vysokými školami ani nemluvě. To všechno se týká obce, kde ve srovnání s poválečným obdobím o něco více domů, ale o třetinu méně lidí. A kolik bylo podobných obcí nejenom na Slovensku, ale i v Čechách a na Moravě?
Čím tuto kapitolu uzavřít? Snad tímto konstatováním: generace našich otců, z nichž mnozí poznali Ameriku a válčili v letech 1914 – 1918 na všech možných frontách, se přičinili ve svém životě velké změny: od petrolejovách lamp, kravského potahu a chození pěšky i na velké vzdálenosti k elektrickému osvětlení, rozhlasu, autobusovému spojení a orby traktory. To jejich nejstarší děti z desátých let dvacátého století navíc poznali i televizi a automatickou pračku, zařízení, které více jak cokoli jiného, osvobodilo ženy od práce doslova otrocké. To vnukové našich otců ve vyhledávači počítače se informují o petrolejových lampách a ptají se, zda bylo při nich možné číst.
A jsme v letech osmdesátých a spějeme ke konci
Jestli rozdíly mezi lety šedesátými a sedmdesátými se měnily téměř podle kalendáře, změny mezi posledními dvěma desetiletími byly pozvolné. Již to začalo v průběhu let sedmdesátých – občan např. pozoroval, že někteří známí herci se opět objevili ve filmech, hráli dobře a měli slušný prostor. To jsou takové jevy, kterých si občan všímá a jsou i odrazem změn ve společnosti. Několik desítek tisíc rodin se rok co rok stěhovalo do nových bytů. Ekonomika země prosperovala slušně. To lze i dokázat: za období let 1970 – 1990 se srovnatelný HDP České socialistické republiky zvýšil o 70 %. Jsou to srovnatelné údaje s dneškem, neboť jsou vyjádřené podle stejné metodiky. Tuto metodiku vypracoval kolektiv z Katedry ekonomické statistiky na VŠE v Praze a výsledky publikoval na začátku roku 2013. A tak můžeme mít dnes přehled o dlouhodobém vývoji, a to počínaje rokem 1970. Tím samozřejmě netvrdím, že naše ekonomika neměla problémů více než dost. Tempo růstu je sice ukazatel významný, ale nikoli jediný. Znalci říkají: těžkosti spočívaly především ve struktuře ekonomiky. Jeden z autorů příspěvků, které jsem uváděl, upozornil na změny v letech osmdesátých – mezi jiným i na zavádění ekonomických reforem. Byl přijat zákon o podniku a v roce 1988 došlo i volbám podnikových ředitelů. Díky jednomu bývalému studentovi (1964 – 1969) obdržel jsem v těchto dnech velmi podrobný popis toho, jak on byl podnikovým ředitelem zvolen – jak se to všechno připravovalo, kdo ho kontaktoval, koho musel navštívit atd., než ho za kandidáta navrhli, jak probíhala předvolební kampaň, co se stačilo v podniku za příliš krátkou dobu ze slibovaného uvést do života. Pro mne jedno z nejzajímavějších čtení poslední doby.
Ale byl jsem svědkem i prvních změn ve vysokém školství. Naše fakulta na VŠE byla prvou v ČR, kde Ministerstvo školství zkoušelo volbu nového děkana fakulty. Nevím proč se tak stalo zrovna na naší škole, ale na fakultě zřejmě proto, že dlouholetý děkan žádal o změnu. Vím o tom dost, neboť jsem byl vědeckou radou zvolen za předsedu volební komise. O funkci děkana se ucházeli dva docenti. Probíhala volební kampaň, kandidáti na shromáždění všech zaměstnanců fakulty za přítomnosti rektora VŠE představili svoje programy, padaly otázky, následovaly odpovědi a brzy na to vědecká rada fakulty volby uskutečnila. A tak od 1. září 1989 Fakulta výrobně ekonomická (dnes podnikohospodářská) měla nového děkana. Kdyby měl tušení, jaké komplikace ho čekají za několik málo měsíců. Snad žádný jiný děkan na území ČR neměl tak krátkou dobu působení a nelitoval svého zvolení tak, jako
tento nově zvolený v květnu 1989. To jeho protikandidát, naopak, určitě děkoval Osudu, že to tak dopadlo. Při nejbližších dalších volbách již v nových poměrech se stal prorektorem Vysoké školy ekonomické v Praze.
A zcela na závěr: jsem přesvědčen, že naši historikové každodennosti nebudou mít nouzi o práci, ale ani nouzi o zájemce jejích díla.
Literatura:
J. Pažout a kol.: Každodenní život v Československu 1945/48 – 1989. Ústav pro studium
totalitních režimů v Praze a Technická univerzita v Liberci, Praha – Liberec, 2015
P. Kováč: Retromuseum zvýšilo návštěvnost v galerii. Rozhovor s M. Fišerem, Právo - |Salon, 22. 4. 2016
Z. Vlasák: Jak přispět k depatetizaci dějin. Rozhovor s M. Francem, Právo – Salon, 31. 3. 2016
Z. Vlasák: O hodnotě změny. Rozhovor s M. Vaňkem, Právo – Salon, 25. 8. 2016
H. Guzík: Kolektivní domy a sociální politika českých průmyslových podniků v letech 1939 – 1953.Umění – Art 1/2013
J. Hauser: Bydlení pro typizovaného člověka. Literární noviny, 4. 12. 2014
E. Kohák: Dělat dobře něco dobrého. Právo -Salon, 19. 6. 2014
A. Lukeš: Vzkříšíme naše zatracovaná sídliště? www.nase.rodina.cz/article.php?clanek-698
M. Vejvodová: Sídliště nemusí být divoká džungle. Lidové noviny, 26. 11. 2014
L.Zadražilová: Když utopie se stane skutečností. Uměleckoprůmyslové muzeum, Praha, 2014
D. Choma: Období let 1961 – 1990 – kolik bytů se tehdy vlastně u nás postavilo? Haló noviny, 28. 8. 2014
Dimitrij Choma, Ing., DrSc.,
emeritní profesor VŠE v Praze,
rodák z východoslovenského Bardejovska
-----------------------------------------------------------------------
Mnichovice – Božkov - Praha, srpen – listopad 2016