Už vím, proč dostávám tolik dopisů, kde se mne lidé ptají, jak neplatit koncesionářské poplatky. Zatím jsem jim pořád odpovídal, že se to snad zlepší.
Letošní 17. listopad, a s ním spojený státní svátek, je možné jistě charakterizovat různě. Pro některé byl příležitostí k volání o ohrožení svobody a nezávislosti, pro jiné se stal dnem, ve kterém si připomněli vlastní bilanci uplynulých 26 let, další v překotných komentářích vyslovovali důvody, proč byl takový, jaký byl.
Téměř charakteristické se staly výroky, že průběhu státního svátku pomohla skutečnost, že se do oslav nezapojil nejvyšší ústavní představitel výkonné moci - hlava státu (čl. 54 Ústavy). To samotné je ale podivný paradox, že neúčast prezidenta si hlasitě pochvalovali v „mainstreamových“ médiích zejména lidé, kteří na rozdíl od Miloše Zemana zdaleka nebyli přímými účastníky těchto událostí před 27 lety, nebyli na Albertově a nehovořili k davům o týden později na Letenské pláni. Ale svého advokáta si v této souvislosti musí udělat Miloš Zeman sám. Možná i proto, že se přímo v názvech některých článků v internetových mediálních titulech objevily tak vulgární a hrubé výroky, že se i dospělý člověk musí po jejich přečtení buď červenat nebo spíš odpl…! Nepoměřitelné bylo vzpomínání na skutečnou tragédii a její následky v roce 1939 a ony průvodní „vzpomínky“ na události 17. listopadu 1989. Žel, je fakt, že si již těm, kteří se považují za „vítěze“, podařilo poměrně úspěšně přepsat historii skutečných událostí.
Omlouvám se, ale budu muset pro tento článek využít svých právnických znalostí a teorie pro konkrétnost a naplnění zásady latinského právního principu Audiatur et altera pars – „Budiž vyslyšena i druhá strana“, uvedu konkrétní příklady. V besedě televizní debaty veřejnoprávní ČT 24 byl „okřiknut“ bezpečnostní expert Schneider, který v širší souvislosti připomněl, že Albertov byl před 26 lety organizován pod záštitou MěV SSM. Ex-studentský vůdce Jan Bartuška lživě, ale nekompromisně prohlásil, že nemá pravdu a akce byla organizována nezávislou studentskou iniciativou STUHA. Asi zapomněl, že je oficiální zpráva „vyšetřovací komise“ pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, která byla ustavena FS ČSFR pod vedením Jiřího Rumla. Ta byla na společné schůzi obou sněmoven projednávána a schvalována. Fakta zprávy jsou jasná: … “akce byla postupně, kromě svazáckých orgánů, projednávána i Měst. V KSČ v Praze, následně, podle zprávy komise J. Rumla došlo 7. 11. 1989 k politickému schválení akce na ÚV KSČ, což umožnilo následující den podat žádost o povolení ONV Praha 2, který akci povolil.“ Faktem zůstává, že i oficiální „zdroj“, resp. písemný dokument vedení Občanského fóra z devadesátých let, je možné v pořadu veřejnoprávní TV, jejímiž jsme všichni koncesionáři, negovat jednou větou V. Bartušky, který byl členem předchozí komise vedené Josefem Stankem, která ovšem k tak konkrétním výsledkům nedospěla. Velmi podobně by bylo možné argumentovat na námitky, že „dezorientované centrální orgány KSČ“ se bezprostředně po listopadu 1989 chovaly pasivně, anebo, že „moc ležela na ulici“, a orgány KSČ ( později KSČS resp. republikových KSČM či KSS ) ji nedokázaly uchopit a předaly moc Občanskému fóru resp. VPN, atd., atd. Tyto názory se dnes objevují i u členů a funkcionářů naší strany, nebo těch, kteří stranu již dávno opustili, změnili politický dres (i několikrát…), ale přesto ví, jak se měla strana v stěžejních dnech roku 1989 chovat. Kdyby jich nebylo tolik, bylo by možné to přejít jednoduchou otázkou, kde jsi byl v kritických dnech tohoto období, soudruhu, právě Ty? O co opíráš svoji nelítostnou kritiku? Ale nechám to jako řečnickou otázku těm, kteří stejně jako před listopadem 89 KSČ, tak nyní, dělají špatné jméno úplně jiným politickým stranám. Stačí velice stručně připomenout: Národní fronta nefungovala. Postup změn byl velmi dynamický až překotný a ani nemohl být pod dostatečnou kontrolou jak orgánů rychle se obměňující KSČ, tak i vedení OF a už vůbec ne Shromáždění politických stran a hnutí, které nahradilo ÚV Národní fronty (!). Do jeho čela byl postaven poslanec FS ČSFR Josef Bartončík (Československá strana lidová), ale byla proti němu vyvolána aféra, a tak „shromáždění“ prakticky svůj podíl na řízení státu nikdy nepřevzalo. Příležitost v něm sice dostaly i všechny nové strany, mnohdy s dodnes ve všech volbách kandidujícími „politickými křiklouny“ (M. Sládek apod..). Nejvyšší orgány ÚV KSČ bezprostředně po 17. listopadu 1989, žel, nejednaly jednotně a na nespokojenost lidí (národa) pak reagovaly spíše formálně a tedy špatně. Přesto je legitimní uvést, že vývoj událostí byl následně v průběhu listopadových a prosincových dní 1989 velmi otevřeně diskutován vedením KSČ a státu s představiteli ustaveného Občanského fóra (vedeného V. Havlem).
Výsledkem byly „kulaté stoly“ (nejen mezi nejvyššími představiteli - ale časem i v krajích a okresech). Výsledkem těchto jednání, vedených v zájmu celospolečenského koncensu, byla i změna Ústavy ČR /vypuštění vedoucí úlohy KSČ/ a postupná rekonstrukce zákonodárných sborů! Odvolání poslanců a následné kooptace proběhly svým způsobem protiústavně nebo na hraně ústavy a KSČ o tom rozhodla poměrně operativně hned na prosincovém sjezdu 1989, kde byla schválena i omluva Komunistické strany veřejnosti, od počátků jejího prvního zveřejnění již následně mediálně zamlčovaná.
I z této malé chronologie událostí před více než čtvrt stoletím lze vyvodit jediný závěr: kdyby bylo veřejné mínění v průběhu listopadových dnů 1989 bičováno emocemi, vulgaritou, neobjektivností a „přepisováním“ historie tak, jak to můžeme pozorovat dnes, tak by před těmi 26 roky možná byl výsledek jiný, mnohem drsnější! Demokracie tady zatím snad je, dává každému z nás stejné šance – kandidovat i zvolen může být kdokoliv. Demokracii ohrožují jen ti, kteří svou lež vydávají za pravdu všech. Demokracii totiž nelze zneužívat pro ambice kohokoliv, je nejvíce ohrožována jejím nelegitimním vulgarizováním a anarchií!