Podpisy poslanců pod návrh na obnovení trestného činu hanobení prezidenta, vyvolaly ve společnosti opět velmi bouřlivé diskuze. V této souvislosti byla velmi často vzpomínána svoboda slova. Pokud je u nás tolik jejích zastánců, přemýšlím nad skutečností, proč se někteří mí kolegové rozhodli vzít svůj podpis zpět. Zvláště, když se tak stalo poté, co předseda sociální demokracie a premiér Bohuslav Sobotka označil návrh za extrémní, který by vrátil Česko o 27 let zpět. Od návrhu se také distancovalo předsednictvo hnutí ANO. Navíc se někteří mí kolegové z poslanecké sněmovny veřejně vyjádřili v tom smyslu, že jsou obvoláváni, aby odvolali. Asi o tu svobodu slova zase tolik nepůjde…
A proč je vlastně tolik povyku kvůli něčemu, co již existuje staletí? Zločin urážky hlavy státu býval v historii jedním z nejtěžších zločinů a v mírnějších podobách přetrval až do dnešní doby. V římském právu splýval s velezradou. Ve středověku byl urážkou majestátu nejen fyzický útok na něj, nebo jeho přímá urážka, ale také např. svolání zemského sněmu proti králově vůli. V 19. století mohl být spáchán tento zločin nejen osobním urážením, ale i nepřímým posmíváním se panovníkově osobě, např. tiskem nebo karikaturami. Urážku hlavy státu kriminalizovala i Československá republika. Roku 1923 byl zaveden přestupek urážka prezidenta republiky nebo jeho náměstka, který spočíval v ublížení na cti, uvedením ve veřejný posměch nebo obviněním, byť pravdivým, které mohlo vážně ohrozit jeho čest. Po roce 1948 to bylo nejen snižování vážnosti prezidenta republiky, ale byl zaveden i přečin hanobení některých ústavních činitelů. Trestněprávní ochrana prezidenta republiky byla z právního řádu ČR odstraněna až v roce 1998 na přímý návrh tehdejšího prezidenta Václava Havla.
Trestnost pomluvy či hanobení, a to většinou bez ohledu na to, kdo je cílem útoku, je normou v drtivé většině členských států EU. V mnoha státech pak existuje speciální trestný čin hanobení člena královské rodiny nebo hlavy státu. Například ve Švédsku hrozí za takové jednání trest odnětí svobody až na šest let. V Německu se každý rok vede několik desítek tisíc trestních řízení pro pomluvu a přibližně tisícovka lidí končí za tento trestný čin ve vězení.
Myslím si, že bychom se v celé této kauze měli spíše než nad svobodou slova, zamyslet nad slovem slušnost. Ve mně toto slovo vždy evokovalo, že se i ke člověku, kterého nemám rád a se kterým nesouhlasím, chovám vlídně. Slušnost by se také měla znovu stát podmínkou různých sociálních rolí, která nám zaručí, že nebudeme vyřazeni ze společnosti. Tedy ze sociálních skupin, ve kterých jsme jako lidé zařazeni.