To, že se Donald Trump, typický pravicový populista, známý jako sexistický obhájce kultury znásilňování, stal 45. prezidentem USA dokazuje, že vzestup radikální pravice není omezen na několik států a regionů a není výhradně Evropskou záležitostí, ale spíše projevem světové krize v politice.
Jak můžeme toto vysvětlit?
Nejde o neonacistické strany, které se umisťují na okraji politického systému, ale o strany udržující si 20, 30 a více procentních bodů v národních volbách pomocí jejich schopnosti modernizovat se podle politického a kulturního mainstreamu.
První nepatřičné zjednodušení se zabývá sociálním složením organizací krajní pravice.
Bylo shromážděno velké množství empirického materiálu za účelem demonstrace, že vzestup radikálně pravicových stran v Evropě a jinde je výrazem demoralizovaných a zmatených nižších tříd, které zespodu nahoru kontaminují společnost.
O nájezdu radikálně pravicových stran do proletariátu, dříve elektorátu sociální demokracie, existuje mnoho důkazů. Avšak data ve většině případů ignorují rozdělení hlasů v dalších segmentech elektorátů, a proto zůstávají ideologicky předpojatá.
Každopádně politická složka nesmí být ignorována.
Jak ukazují data z „Eurobarometru“, lidé v Evropě se cítí ohledně svých demokracií čím dál tím víc nejistě. Podle nového průzkumu z minulého roku 62 % Evropanů věří, že se věci ubírají špatným směrem, 48 % deklaruje, že už nevěří svým vládám a 43 % říká, že jsou nespokojení se svými demokraciemi.
Důvody těchto pocitů jsou komplikované. Spolu s krizí, nejistotou a strachem střední třídy ze sestupu po žebříčku sociální mobility, máme co dočinění s úpadkem sociálně demokratických stran a s tím související deziluzí, která, pokud není kompenzována levicí s důvěryhodnou radikální alternativou, může snadno dovést voliče do mlýnů radikální pravice.
Naneštěstí bylo učiněno jenom několik málo pokusů odpovědět tuto snadnou otázku: Proč krize, která je mnoha vrstvami společnosti vnímána jako „systémová krize“ – ať už lidé dávají vinu jakémukoliv systému – podpořila růst radikální pravice, ale radikální levice jen málo.
Už Gramsci před tímto varoval levici:
„Můžeme vyloučit“, psal v Poznámkách z vězení, „že okamžité ekonomické krize samy o sobě produkují fundamentální historické události; mohou jenom vytvořit přístupnější terén pro spuštění některých myšlenkových pochodů.“
Odpověď na toto dilema nemůžeme najít v empirických datech, které jsou hojně dostupně, ale vyžaduje kritickou teorii.
Odchyluji se od definice ideologického jádra populistů pravicového radikalismu od Case Mudda, který mluví o kombinaci tří prvků:
- Nativismu, chápaného jako etnický nacionalismus (xenofobie, rasismus a proti-evropanství) spojeného se silným společenským šovinismem volajícím po omezení sociální podpory pouze pro občany narozené na území daného státu.
- A „populismu“, který apeluje na anti-systémové pocity četných vrstev společnosti vytvářením nepřemostitelného rozdílu mezi zkaženými elitami a čistým, morálně homogenním lidem, jak popsali Canovan nebo Laclau ve svých dílech.
Zajímavým tématem by bylo ukázat, do jak velké míry analýzy současníků vzestupu fašismu ve dvacátých letech minulého století zmiňují to, čemu dnes politologové říkají „pravicový populismus“.
Komunista Antonio Gramsci ve svých „Poznámkách z vězení“ charakterizuje fašismus jako reakci na krizi státu, spočívají v narušení existenčních jistot, které fungovaly za účelem udržet jednotný stát, to jest, zánik hegemonie specifických konceptů a ideologií: „Velké masy byly odtrženy od svých tradičních ideologií,“ poznamenává, (…) „Krize spočívá přesně ve faktu, že to, co je staré odumírá, a nové se nemůže narodit; v tomto mezivládí se objevuje celá řada morbidních symptomů.“
Zajímavé je shrnutí maďarsko-rakouského socialisty Karla Polanyie: „Fašismus, stejně jako socialismus, je zakořeněn v tržní společnosti, která odmítá fungovat,“ což znamená „kolaps utopických snah“ vybudovat společnosti a mezinárodní vztahy na bázi „samoregulačního tržního systému.“
Tato pozorování z doby před téměř sto lety jsou relevantní pro pochopení, jak strukturální krize kapitalismu produkuje různé druhy hegemonických scénářů, například proč se v sedmdesátých letech minulého století rozjel neoliberalismus, který se ve Velké Británii a USA probil populistickým tlakem, zatímco za počátku finanční krize z let 2007/2008 probudil populistický pravicový radikalismus.
V kontrastu proti tezím, že populistická radikální pravice v západních demokraciích byla „patologickou abnormálností“, která by samozřejmě byla politicky pohodlná, Cas Mudd to označuje za výraz „patologické normálnosti“, tedy především ideologického a kulturního klimatu vytvořeného samotným neoliberalismem.
Myšlenka „patologické normálnosti“ v neoliberálním kapitalismu pomáhá také pochopit náhlou změnu ve veřejném mínění minulý rok v Německu a Rakousku, které se po krátkém „létu solidarity“ polarizovaly a obrátily proti uprchlíkům. Mudd ukazuje pomocí odkazů na Eurobarometru, že toto nenastalo až tak překvapivě. Už v roce 1997 pouze jeden ze tří lidí z EU-15 se označil, že „vůbec není rasista“, další třetina se prohlašovala za „trochu rasistické“, zatímco další třetina otevřeně přiznávala rasistické názory. Dokonce i poté, i mimo nejradikálnější pravicové populistické strany, 20% podporovalo „kompletní repatriaci,“ souhlasíc s tvrzením, že „všichni imigranti, kteří přišli ze zemí mimo EU, ať už legální nebo nelegální by měli být posláni do země jejich původu, včetně jejich dětí, které byly narozeny zde.“
Tedy spíš než, že by se populistická radikální pravice nacházela mimo neoliberální mainstream, populistický radikalismus se skládá ideologicky a názorově z radikalizace jeho hodnot.
Navíc, tato radikalizace by neměla být vnímána jako spontánní odraz krize. Naopak ta byla podněcována a podporována korporátními médii a kulturními podniky. Také zde platí, že vůdčí ideje každé doby byly ideami její vládnoucí třídy, která reaguje na měnící se dobu všemi jí dostupnými prostředky.
Krátká poznámka k nacionalismu: vzestup nacionalismu byl vždy příznakem zhoršení národních vztahů. V případě Evropy toto nastává kvůli narůstající nerovnosti mezi centrem a periférií, doprovázené znovu oživenou rivalitou mezi hlavními silami Německa, Francie a Velké Británie, které jsou jak výsledkem neoliberálních úsporných opatření a jejich nevyrovnaných následků.
Zde je zásadní pochopit, že EU nereprezentuje pouze ekonomickou a měnovou unii, ale systém institucionalizovaných politických vztahů mez státy a národnostmi.
A paradoxně, nakolik je evropská radikální pravice rozdělená skrze konkurenční nacionalismus, tak se politicky sjednocují v jejich silném anti-evropanství.
Následně bez ukončení úsporných politik nelze bojovat proti nacionalismu.
Dokonce i po amerických volbách boj s populistickým radikalismem není ztracen. Ovšem radikální levice se musí vyrovnat, s alespoň čtyřmi politickými výzvami:
- Měli bychom přesunout důraz při konfrontováni radikálně pravicového populismu od jeho motálního odsouzení k politickému boji. To vyžaduje v první řadě uvědomění si užitnosti sociálních starostí, stížností a kritiky se kterými se lidé nemají komu svěřit. Rozhodující bitevní pole ve válce s krajní pravicí je překonání masové nezaměstnanosti a nezaměstnanosti mladých, stejně jako staronové téma diskriminace žen. A jsme to my, kdo nejen začali debatu o těchto záležitostech, ale také navrhli reálné strategie, které vyžadují socio-ekonomickou transformaci směrem ke solidární ekonomice založené na veřejných statcích, jinými slovy rozchodu se systémem jak na národní, tak Evropské úrovni.
- Tvrzení populistické pravice, že jsou „antii-systémoví“ je špatné. Při zaměření na nahrazení liberální demokracie, lidských práv, osvobození žen a vlády práva autoritářským „Führer-Staatem“ je jejich funkcí bránit systémové změně. Ale to znamená, že pokud levice má konfrontovat populismus radikální pravice, musí bránit demokracii ve stejném stylu proti jejímu rozpadu a vyčerpáváním neoliberálním vládnutím. Demokracie nemůže být ubráněna ve spojení s vládnoucími silami, ale naopak v opozici proti nim.
- Obrana demokracie na národní úrovni není identická s nacionalismem, zatímco obrana tradiční levice nesmí kompromitována druhým uvedeným. Zvolením si mezi demokratizací národních států a posilováním mezinárodní demokracie by znamenalo přijímat neexistující dilema. Naopak levice musí navrhnout program integrace, která by ustanovila demokracii na evropské úrovni, a zároveň respektoval demokratické sebe-určení svých národních komponentů.
- Evropská kultura je otrávená eurocentrismem. Samotná myšlenka „nadřazenosti bílého muže“ jde zpátky až do doby Osvícenectví a je zakořeněna kolonialismem evropských mocností a až do dneška utváří i přes zdravý rozum Evropanů a občanů USA chránící jejich společnosti od přizpůsobování se velké transformaci, kterou svět prochází. Avšak, beze změny zdravého rozumu a způsobů uvažování i pracujících tříd v kapitalistických centrech ani demokracie, ani kulturní pokrok nebude možný, ani nemůže být předejít vynořující se regresi k primitivnosti, což je cíl krajně pravicových stran.