Současná mezinárodně politická situace není zase až tak nečitelná, jak by se na první pohled zdálo, a zejména, jak ji coby nečitelnou prezentují globální média a Spojeným státům oddaní a zavázaní politici. Dnes, stejně jako mnohokrát v minulosti, se znovu jedná o střet dvou základních geopolitických koncepcí – neoliberální atlantické (USA, Velká Británie…) a hodnotové – kontinentálně euroasijské (Rusko, Čína, Francie, Německo…). Celý tento spor, tradičně zažehnutý Spojenými státy, se zdůvodněním tzv. národní bezpečnosti, ale jen pro USA, si tentokrát zvolil za rukojmí Ukrajinu.
Rostislav Iščenko, komentátor serveru ukraina.ru, upozorňuje na jeden dosud nepoznaný fakt, který Američanům nesmírně komplikuje život. Že totiž NATO přesvědčivě ukázalo, že může být efektivní jen v případě, funguje-li pod diktátem vedoucího člena (míní Spojené státy). Ale to je koncept zaniklého jedno polárního světa. Iščenko konkrétně říká: »NATO bylo efektivní, dokud se v Evropě nikdo neodvážil přít se s USA.« K tomu právě došlo, byť v mediálním prostoru to až tolik nerezonuje. Nebo nesmí být prezentováno. NATO, coby ochránce a propagátor amerických zájmů, skutečně už delší dobu nefunguje. Nechci připomínat debakl v Afghánistánu. Dnes je tady důkaz v oficiálním postoji k Ukrajině, zaznívající především z Německa a Francie. Ale nejen odtud.
Iščenko dále zmiňuje, že mezinárodní politická aktivita Spojených států mu v posledních letech připomíná křeč obyvatel bunkru führera, čekajících koncem dubna roku 1945, že úporný odpor berlínské posádky a deblokující protiúder »armády Wencka« z jihu zachrání říši. Ne aby počítali s vítězstvím na bojišti. Hitler se zcela vážně domníval (dokonce o tom dokázal přesvědčit značnou část svého okolí), že když se udrží trochu déle, tak spojenci se rozhádají a začnou válku mezi sebou. A v tom okamžiku říše povstane.
Američané nejen podle Iščenka sázejí na totéž – na rozkol v řadách svých oponentů. Dalo by se důvodně tvrdit, že tonoucí se stébla chytá, zvláště po nedávném setkání ruského prezidenta Putina se svým čínským protějškem Si Ťin-pchingem. Kdyby Bílý dům nebyl bílý, musel by se po jejich společném prohlášení rozpálit právě doběla. Ruská federace a Čínská lidová republika deklarovaly přátelství bez omezení a bez »zakázaných« oblastí spolupráce s tím, že kromě jiného se obě země jednoznačně stavějí proti jakémukoli dalšímu rozšiřování NATO. Evidentně spadla klec a Američané zůstali uvnitř, za mřížemi, které si sami ukovali. A nemají se, jak dostat ven, neboť existují pouze dva klíče – jeden má Putin a druhý Si Ťin-pching. Iščenko k tomu trefně poznamenává, že: … »USA se snaží domluvit i s Ruskem i s Čínou čistě ukrajinsky – za svých podmínek. Bez pouhého náznaku myšlenky na kompromis naivně předpokládají, že buď Moskva, nebo Peking v konečném důsledku zradí jeden druhého a přeběhne na jejich stranu.«
»Pochopil bych tyto americké naděje,« pokračuje Iščenko, »kdyby Washington na revanš Pekingu alespoň slíbil, že nebude překážet obnovení čínské suverenity nad Tchaj-wanem. Ale ministerstvo zahraničí USA zřejmě očekávalo, že Číňané udělají na Rusko dlouhý nos jen tak – aby se zalíbili Američanům a zasloužili si ochranářské poplácání po rameni a také oficiální přiznání stran lídra Západu, že se Čína ubírá tím správným směrem. Američané zřejmě uvěřili tomu, že hvězdy se tak sblíží na nebi, že Peking se najednou vrhne tahat za USA kaštany z ohně. Dokonce zdarma.«
Mimochodem, totéž čekají naivně i od Moskvy. Rusku Američané také pravidelně vytýkají, že nechce pozitivně ovlivnit Čínu, konkrétně podpořit americké požadavky vůči Pekingu. Logicky tak vzniká dojem (lépe snad přesvědčení), že USA se dostaly do vlastní mediální pasti, uvěřily vlastní propagandě a nyní se dívají na realitu skrz hodně křivé zrcadlo.
Iščenkův komentář klade i několik závažných otázek: »Celkově je před námi rusko-čínský program pro vytvoření nového světa, který staví Západ (především USA) před otázku: Jsou připraveny připojit se k procesům pokojné transformace, nebo se budou bránit ozbrojenou cestou, jako že další způsoby, jež měly k dispozici, jsou vyčerpány?« Přitom forma, do níž je zahalen oznámený rusko-čínský svaz, sama o sobě vytváří pro Západ velké problémy s organizováním odporu. Jsou oznámeny výhradně pozitivní cíle a prospěšnost jejich dosažení Západ odmítat nemůže. Dokonce chápání »multikulturní demokracie« se víc, než vměstnává do současné západní teorie o multikulturní společnosti. Cesty dosažení vytčených cílů Rusko a Čína definují jako výhradně mírové (kdo a co může proti tomu namítat?).
A parádní Iščenkovo defilé na závěr: »A tu, na pozadí této globální, epochální události, se náhle zjevuje Ministerstvo zahraničí USA a oznamuje, že Čína by se mohla zastat Ukrajiny před Ruskem. Cítíte stupeň neadekvátnosti? Tak proto jsou Rusko a Čína nuceny směřovat do Krásného nového světa ne s květinami, vlaječkami a balónky, ale razit si cestu obrněnou pěstí (kterou se nemusí bít, hlavní je vhodně to demonstrovat), protože Západ, snažící se udržet překonané struktury a vdechnout nový život odumřelým ideám, postupně přestává být nejen civilizací, ale také součástí lidstva, a stěhuje se do světa jím vytvořené matrice – do světa, který nemá nic společného se skutečností.«