Třicet dva let trvající devastace českého školství se prokazatelně zobrazuje i ve světovém žebříčku vzdělanosti a její kvality. Zatímco do roku 1990 se kupříkladu o československých středních školách říkalo, že svými parametry převyšují americké vysoké školství, dnes v tomto ohledu zaujímá Česká republika za rok 2021 až 37. pozici (a to si oproti loňsku ještě o dvě místa polepšila). Žebříček zveřejnil švýcarský institut IMD.
Doslova katastrofálně vyznívá klasifikace našeho učňovského školství, které se v onom celosvětovém srovnávacím průzkumu ocitlo až na velice nelichotivém 57. místě. Následky toho jsou zřejmé již delší dobu. Zoufající si firmy marně poptávají kvalitní řemeslníky všeho druhu. Ti prostě nejsou.
Pamatuji se, když po listopadu 1989 táta jako středoškolský profesor matematiky právě na učňovské škole spolu se svými kolegy byli vysláni do Rakouska, aby zde získali zkušenosti a inspiraci, jak naše školství vylepšit. Setkali se při jednáních s pravým opakem, kdy rakouští kolegové čerpali z našich zkušeností a hlavně se otevřeně podivovali, proč chceme něco měnit, když jsme na tak špičkové úrovni.
V naší vlasti ovšem tehdy vládla myšlenka, že vše, co bylo, bylo špatné. Rozbili jsme jednotnost a provázanost školství, vrcholem destrukce našeho školství bylo zavedení »inkluze«. Ve školství vládne myšlenka, kdo »papírově« umí práci prodat, je výborný.
Úplně se zapomnělo na individuální tvůrčí práci se žáky přímo v praxi tak, aby každý žák se nakonec v životě dokázal uplatnit v tom, co je mu nejbližší, aby v životě uspěl a byl doceněn za to, co opravdu umí.
Bohužel, touto problematikou se kromě KSČM nikdo jiný seriózně nezabývá. Tuto chloubu socialistického školství zhatil po listopadu 1989 propagovaný odpor k manuální práci, kdy se říkalo, že každý přece má na maturitu. Máme tedy tisíce a tisíce intelektuálů k ničemu. A změnit to nehodlá ani k moci se deroucí vláda Petra Fialy.
Hana HORSKÁ