Rozhovor Haló novin s Vladimírem Chaloupkou, předsedou Ústřední rozhodčí komise KSČM
Přibližte, prosím, našim čtenářům, co všechno obnáší funkce předsedy rozhodčí komise.
Kdybych to měl vyjádřit dvěma slovy, tak je to především práce a čas. Hodně času. Od libereckého sjezdu, kdy jsem byl poprvé zvolen do Ústřední rozhodčí komise, jsem měl možnost spolupracovat se dvěma předsedy, se soudruhem Zdeňkem Levým a soudružkou Helenou Vrzalovou. Každý z nich měl odlišný styl práce, ale v jednom byli stejní. Dbali na to, aby komise pracovala jako kolektivní orgán, který využívá bohaté životní zkušenosti svých členů. Jsou zde právníci, zastupitelé, dělníci, OSVČ, ale i bývalí poslanci a vojáci ve výslužbě...
Musím říct, že v komisi pracují skutečně skvělí lidé a vždy se při setkání s nimi nabiji pozitivní energií. Takže jedním z mých cílů je udržet dělnou soudružskou atmosféru, kdy každý člen cítí potřebu vyjádřit svůj názor na věc a v diskusi dochází ke sblížení stanovisek. Prakticky všechna usnesení komise jsou pak přijímána ne jako kompromis nebo převálcování menšiny, ale jako opravdu nejlepší a nejspravedlivější řešení.
To považuji za prvek, který by měl platit v celé naší straně, protože potom se každý člen komise dokáže s tímto usnesením ztotožnit a považuje ho za své vlastní. Při vlastní rozhodovací činnosti se od ostatních členů komise v podstatě neliším, nemám v tomto směru žádná privilegia. Řídící práce směrem dovnitř komise je především organizačního a plánovacího charakteru.
Co moje funkce předsedy ústřední rozhodčí komise obnáší navíc, je právo účastnit se jednání ústředních orgánů a porad vedení strany s hlasem poradním. A teď jsme u toho času, kterého, stejně jako peněz, nikdy není dost. Naštěstí charakter mého současného povolání a pochopení manželky to většinou umožňují nějak skloubit dohromady.
KSČM šla do sněmovních voleb s heslem Šance na nový začátek. Jak by měl nyní podle vás nový začátek s novým vedením vypadat, co by se mělo ve straně oproti minulým letům změnit?
Jednodušší otázku nemáte? Je mi sympatické, že aplikujete naše volební hesla na to, co bychom měli dělat sami uvnitř ve straně. Už jenom sama tato otázka navádí na odpověď. Řečeno slovy klasika, nesmíme kázat vodu a sami pít víno. Poměry v KSČM se musejí stát výkladní skříní toho, jak si představujeme spravedlivější společnost, jak ji budeme řídit, až přesvědčíme občany, aby nám znovu ve volbách dali svou důvěru.
Zdá se, že kroky, které zatím nové vedení provádí, dávají naději na opravdovou změnu. Alespoň to tak cítím z ohlasů svých známých, kteří nejsou členy KSČM a kteří nám vyjadřují svou podporu.
Máte na to nějaký konkrétní recept?
Upřímně řečeno, já na zázračné recepty nevěřím. Nežijeme přeci v uzavřené bublině. Žijeme ve společnosti, ve které za posledních 30 let došlo k převratným změnám ve všech oblastech. Nechci se pouštět do rozsáhlého politického školení, ale je to objektivní skutečnost, na kterou jsme bohužel nedokázali reagovat.
Jako malý příklad uvedu využívání videokonferencí, hlasování oběžníkem, tzv. per rollam, elektronický oběh dokumentů a další věci, které jsou dnes naprosto běžné a které nás donutila využívat až současná epidemiologická situace. Rovněž naše působení na sociálních sítích vnímám jako velký dluh nás dříve narozených. Zde je obrovský nevyužitý prostor především pro mladé komunisty, kterým je toto prostředí bližší.
Co je tedy třeba udělat?
Těch kroků, které musí KSČM udělat, je mnoho. Zdůrazňuji, celá KSČM jako politická strana. Proto je nesmírně důležité, aby nové vedení přesvědčilo členskou základnu, že nejde o pouhou výměnu osob, ale o zásadní změnu stylu práce. KSČM přeci nelze řídit jako rodinný podnik. Jsou zde kolektivní výkonné i samosprávné orgány, které nelze obcházet.
Je důležité, aby ústřední výbor skutečně pracoval, aby se jeho členové v pracovních komisích aktivně podíleli na tvorbě politiky strany, nikoli jednou za čtvrt roku odhlasovali předložené materiály.
Chtěl bych všechny čtenáře ujistit, že to rozhodně nedopadne jako v knize »Študáci a kantoři« od Jaroslava Žáka, který popisuje příchod nového ředitele takto: »Nástup nového šerifa bývá provázen smělými reformami, jimiž jsou smeteny zastaralé zvyklosti z éry předešlého vládce. Vypuknou svěží pokrokové novoty. Klíče od záchodu dostanou nová evidenční čísla, červené pijáky v kompozicích jsou nahrazeny modrými a školník musí prodávati párky v prvním poschodí místo v přízemí. Čímž se jará energie nového vládce vyčerpá a ústav se vrátí do původního stavu vznešené podřímlosti.«
A závěrem ještě jednu poznámku. Delegáti na mimořádném sjezdu nám dali svou důvěru. Pro mne to nejsou prázdná slova. Věřím, že delegáti na řádném sjezdu v květnu příštího roku potvrdí, že jsme nastoupili správnou cestu.
KSČM měla svým parlamentním zastoupením mezi evropskými komunistickými stranami výjimečné postavení, mezinárodní spolupráce komunistických stran je však chabá, nebo se jí KSČM vyhýbá? Chybí společný »tah na branku«… Nebo se odehrává v Evropském parlamentu, který je zcela mimo zorné pole občanů?
Především musím zdůraznit, že nejsem odborník na současné mezinárodní komunistické hnutí a o činnosti a jednáních mezi politickými stranami v Evropském parlamentu vím pouze z informací ve sdělovacích prostředcích. Takže moje odpověď není vyjádřením vedení KSČM, ale pouze mého laického osobního pohledu na věc.
Souhlasím s vámi, že KSČM měla svým parlamentním zastoupením výjimečné postavení mezi evropskými komunistickými stranami. Ovšem na druhé straně je třeba nejdříve určit, co budeme považovat za komunistické strany. V tom vidím největší sporný bod, který brání bližší spolupráci. A to nejen na mezinárodní úrovni, ale i uvnitř jednotlivých států. Nemusím chodit daleko. Jenom v České republice jsou zaregistrovány čtyři politické strany, které mají ve svém názvu komunistická.
Vzpomeňme si na vnitrostranické boje o programovém směřování uvnitř KSČM. Ubývá nás dříve narozených, kteří studovali marxismus. Optimismus mi dodává, že vidím kolem sebe ve straně mladé lidi, kteří projevují opravdový zájem o teoretické otázky a nevyhýbají se studiu klasiků.
Ve vědomí mnoha lidí panuje značný chaos. Kdyby to nebylo smutné, tak bych se musel smát, když někteří lidé označují miliardáře Babiše nebo Tomia Okamuru za bolševiky. Přitom to jsou často vzdělaní lidé. Například Miroslav Kalousek označil Pirátskou stranu za »plnotučné bolševiky«, Jana Černochová zase o Pirátech v Praze prohlásila, že »jdou neomarxistickým, bolševickým směrem«. Což jí pochopitelně nebrání, aby kývla na to, jít s Piráty Bartošem, Lipavským a Šalomounem do jedné vlády.
A jak je to s koordinací společného postupu komunistických stran různých zemí?
Názor, že se KSČM vyhýbá mezinárodní spolupráci, je tak trochu nespravedlivý. Již VIII. sjezd uložil zorganizovat mezinárodní teoretickou konferenci, která se uskutečnila v květnu 2015 v Praze za účasti 27 zahraničních účastníků z 18 zemí. Obvodní výbor KSČM Praha 1 ve spolupráci s mnoha obvodními výbory z celé republiky pravidelně pořádá Pražské teoreticko-politické konference s mezinárodní účastí. V listopadu 2018 se jí zúčastnili zástupci z 12 zemí, v říjnu 2019 zástupci z 15 zemí. Bohužel pořádání dalších konferencí znemožnila opatření proti COVID-19.
Pochopitelně jde také o to, jak si konkrétní lidé spolupráci komunistických stran představují. Když už mluvíme o mezinárodní spolupráci a rozdílných přístupech jednotlivých komunistických stran, nemůžeme se vyhnout otázce migrace. Zde má KSČM obrovský dluh. A nemyslím tím finanční otázku, ale vyhýbání se opravdu zásadnímu vyjasnění vztahu k nelegální migraci ve všech souvislostech.
KSČM k migraci vydala již 31. 8. 2018 politické stanovisko, kde pojmenovala příčiny a navrhla východiska. To je však málo. Podobná stanoviska vydaly i jiné politické strany, často ještě před námi. Co je jedním z pilířů komunistického hnutí? Proletářský internacionalismus! A zde v myšlení řady lidí dochází ke schizofrenní situaci. My jsme jim nedali vyčerpávající odpověď, jaký je vztah současné migrace k proletářskému internacionalismu.
Je to v souladu, nebo je tu rozpor? Přitom nejde o dogmatické poučky, ale o aplikaci marxismu v praxi. Zde vidím neobsazený prostor, který nám žádná jiná politická strana nemůže přebrat, protože by musela uznat, že ten Marx měl vlastně pravdu.