Je sedmého listopadu. Devadesát devět let od "Deseti dnů, které otřásly světem", jak napsal veliký americký novinář. Ano, bylo to "jen" deset rozhodujících dnů. Dnes režimní média předělávající historii se pochopitelně o oněch dnech zmiňovat nebudou. Proč také? Zdá se přece, že navždy vzpomínka na Velký říjen byla pohřbena hluboko do hrobu zapomnění. Jen občas někdo pro reklamní či jiný účel si vypůjčí nějakou píseň, heslo, aby pak s patřičnou ironií říjnový převrat obrátil naruby. Je přece podle těchto vtipálků nepředstavitelné, že půda byla sebrána jejím majitelům. Je zločinné, že si někdo, tedy Lenin a bolševici, dovolil takto zacházet se soukromým majetkem.
Že miliony mřely hladem a kolem vesnic byly polnosti třeba neobdělávané nebo pronajaté za vysoký nájem a lidé museli spoléhat na venkovské občiny, jinak by umřeli hlady, nevadí. Stejně jako nevadí, že tibetské kláštery, kdyby měly tu moc, si zase z vesničanů udělají otroky, s nimiž se může zacházet zcela ve stylu Islámského státu.
Pryč proto s dekretem o půdě!
Je přece také neodpustitelné, že v době, kdy Dohoda ještě neměla vybojován svůj boj s Trojspolkem, Rusko jakožto jedna z linií sporu válku Brestlitevským mírem ukončilo a tím umožnilo Němcům a Rakušanům přesunout své vojáky na západní frontu. Navíc tak roztrhalo dohody s demokratickou Prozatímní vládou, jež sice nebyla nic moc, ale posílala nadále vojáky do zákopů a zaručovala soukromé vlastnictví, dokonce i výrobních prostředků.
Že ale ti vojáci věděli o tom, že jejich ženy a děti mají v zázemí hlad, že oni sami v zákopech umírají pro něco, co nechtěli a nemělo pro ně smysl, nevadí. Proč také? Ti, co píší dnes své odsudky, v zákopech nikdy nebyli, a ani jejich ženy a děti neumírají hladem.
Pryč proto s Dekretem o míru!
Netrvalo dlouho a i banky v Rusku přestaly fungovat na soukromé bázi, fabriky převzaly do svých rukou sověty a Lenin se nadchl pro plán elektrifikace Ruska, GOELRO. O tom sice John Reed, ten Američan, jenž prožil oněch "deset dnů" přímo v centru ruského dění, už nic nenapsal. Ale fandil by tomu. Věděl totiž, že jedna z nejvýznamnějších událostí, již 20. století odkázalo budoucnosti, se uskutečňuje před jeho očima. On, účastník mexických válek a mnoha dalších událostí začátku atomového věku. O tom, že toto století bude i "atomovým", tehdy také vědět nemohl. O Říjnu, který přinesl naději milionům lidí - a to dokonce daleko od Petrohradu, kde Aurora svým výstřelem dala znamení k převzetí moci sověty, tedy obyčejnými lidmi, vojáky, dělníky, námořníky, rolníky, a tím ukázala, že svět je možné i změnit - ale věděl.