Včera hypervelmoc, dnes už zase jen velmoc. A těch je víc. Moc, jíž to zkouší zvrátit, je dvojí. Ta tvrdá své překážky válcuje. Ta měkká je paralyzuje.
Irák stál tisíce miliard USD. Pět miliard spolkly i přípravy Majdanu. O to víc láká nízkonákladová varianta. Svědomí národa vykouzlí i z komedianta. Pamlsky užitečného idiota nestojí ani co moderní tank.
Ten švindl vřeští o demokracii a suverenitě. Právě svobodnou volbu, na niž vábili fakíři pravdy a lásky, však bere útokem. A s ní i vyzáblé zbytky omezené suverenity. Klíčovou podmínkou je mlčící většina. Masová média jako zbraň změny režimu. Tak dryáčnické přesilovce odolá jen reakce důvtipně asymetrická.
Útok na naši svéprávnost, coby občanů i celé země, uráží napříč politickým spektrem. Až po desítky někdejších disidentů i obě generace Klausovy dynastie. Tím víc to chce politické fantazie. Propojit co možná těch, kdo se nezaprodali. Už letos 17. listopadu.
Demokracie a suverenita jsou naše témata. Teď to chce křídla všemu, o čem jsou doopravdy. Rozhodnou obranu všech a každého, koho dusí právo silnějšího. Vozovou hradbu, jež se mu postaví v jejich společném zájmu.
Majdan, a to i ve fázi pokusu, je dílem čiré demagogie. Napadá jiné právě za to, co má v plánu sám. Ten samý Herman, panáčkující jako patron obětí nacistické genocidy, podkuřuje milým krajanům, zpochybňujícím výsledky její porážky. Teď provokuje i nápadem, jak z nás udělat spolkovou zemi SRN. Chce nás snad kdokoli změnit – v provincii Ruska nebo Číny? Suterén demagogie, úkolované z cizí režie, musí uličkou hanby ze svých vlastních hesel.
Absurdní drama je po sezóně. Scvrklo se na obskurní frašku. S tou už to mlčící většina prohrát nesmí.