Máme tu Halloween, Valentýna, Dny matek, vánočního Santu, spoustu nových svátků či svátků v novém hávu. Ale kupodivu nejsme v Americe nebo nějaké anglosaské zemi, ale v středoevropské kotlině, kde se nachází slovanská země česká.
Přestože jsou kořeny mnoha svátků zřejmě společné, v závislosti na historickém vývoji každé země je jejich současná podoba značně odlišná.
Poslední říjnový večer se již i u nás na mnoha místech slavil právě Halloween. V našich zemích mají ale tradici „Dušičky“ – památka zesnulých. Dušičky, cesta na hřbitov, zdobení hrobů svíčkami, věnci a květinami, jsou nejen vzpomínkou na naše blízké, ale i společenskou událostí, kdy se společně scházejí příbuzní a známí.
Halloween i Dušičky mají původní kořeny zřejmě v prastaré tradici dávných Keltů, kteří se loučili s létem a slavili příchod nového roku. Noc, která lámala říjen a listopad se jmenovala Samhain podle boha mrtvých. Podle keltské víry byl tuto noc předěl mezi světem živých a mrtvých nejmenší ze všech dní v roce. Ten den se střídalo také období hojnosti s časem zimy a hladu. V noci Samhain probíhaly bujaré oslavy, všude hořely ohně a lidé se v maskách a převlecích chránili proti zlým duchům. Keltové pojímali Samhain zvesela, věřili, že smrt je přirozenou součástí života.
V následných dobách rozmachu katolické církve se její představitelé snažili vymýtit pohanské tradice a propagovat křesťanství. Protože byl Samhain mezi obyvatelstvem považován za oblíbený svátek, nahradili jej v 10. století novým křesťanským svátkem Všech svatých nebo blahoslavených. V anglosaských zemích bylo v návaznosti na starý keltský svátek od 16. století zvykem chodit v kostýmech po vesnici a za básničku vybírat potraviny. Zvyk se pak začal oslavovat jako Předvečer Všech svatých, první zmínky o oficiálních oslavách sahají přibližně do roku 1745. Lidé si postupně anglický název svátku začali zkracovat do názvu Halloween.
Do Ameriky se pak tyto oslavy dostaly ze Skotska a Irska v roce 1840 díky novým přistěhovalcům. Dnes ho tam slaví mohutně celé rodiny a zejména děti, které se vydávají v maskách a převlecích strašidel a duchů po známých a získávají za to dárky.
V Evropě se Dušičky jako oficiální katolický svátek připadající na 2. listopad rozšířily od 12. století. Zvyk se v následném století uchytil i po celé západní Evropě a doprovázela ho mimo oficiálních církevních slavností a pokládání svící a květin, které měly symbolizovat víru ve věčný život, i řada lidových zvyků a pověr. Mezi lidové pověry a zvyky u nás patřila víra, že duše v předvečer Dušiček vystupují z Očistce, aby si odpočinuly od útrap. Blízcí mohli naplnit lampu na olej máslem, aby si duše mohly potřít své spáleniny, večer pak se mohli napít studeného mléka, aby se duše ochladily. Na dušičky se peklo také zvláštní pečivo ve tvaru kostí - „kosti svatých“ nebo „dušičky.“
Poznat tyto lidové zvyky je možné dnes i v řadě národopisných pořadů v našich skanzenech, v našich muzeích lidových staveb. Tam jsou při akcích k vidění nejen naše lidové zvyky, naše lidová kultura, ale i běžný, těžký život našich prapředků, tradiční řemesla, jejich umění. Tam je možné poznávat mnoho z našich vlastních kořenů.
Važme si, prosím našich tradic. A na vánoce připravme kapra a ne krocana. Čekejme s dětmi na dárky od Ježíška, ne od Santy… Možná si s Halloween, krocany a Santou můžeme připadat jako světáci, kteří jsou „in“, kteří jsou součástí moderní mainstreamové křižácké výpravy tzv. západní civilizace. Chvíli… Ale když nebudeme znát, udržovat a rozvíjet vlastní kulturní odkaz, vlastní národní tradice, budeme jen prázdným obalem, podobným tomu, čím jsou vydlabané halloweenské tykve. Pěšáky bez kořenů, bez názorů podložených historickou zkušeností, bez budoucnosti.
Zdeněk Štefek