Rozhovor Haló novin s poslancem Jiřím Dolejšem, kandidátem KSČM do Poslanecké sněmovny v Praze
Začněme provokativně. Je v programu KSČM také znárodnění?
KSČM vždy zdůrazňovala význam společenského vlastnictví a kolektivního hospodaření. Na druhou stranu už od svého vzniku v roce 1990 je programově za ekonomickou pluralitu, chápe význam individuální podnikavosti a rozhodně nechce žádný monopol státního vlastnictví. Připomenu tzv. demokratickou alternativu privatizace, kterou předložila KSČM na počátku 90. let. Majetkové podíly státu podle nás mají stále smysl ve strategických oblastech důležitých pro ekonomickou bezpečnost země (energetika, doprava, vodohospodářství a těžba významných surovin, také informatika a bankovnictví). Proto máme i v aktuálním programu zmíněnu možnost výkupu majetku v těchto oblastech či možnost zakladatelské činnosti státu.
U majetku spojeného s kriminální činností může jít i o násilné vyvlastnění, je tu i právně jasně definovaný institut vyvlastnění ve veřejném zájmu. V programu samozřejmě také máme podporu družstevnictví či majetkové spoluúčasti zaměstnanců. A je tu i oblast rozvoje regionálních a obecních podniků. Na důsledném prosazování těchto cílů nic provokativního nevidím.
Na brněnské přehradě, kde bylo v srpnu oficiálně zahájeno finále předvolební kampaně KSČM, jste představil ekonomický program KSČM. Které body byste především vyzvedl?
Kladl jsem v kampani důraz na ekonomiku, protože bez ekonomiky to prostě nepůjde a strategické problémy v této oblasti jsou bohužel zatím ve veřejných debatách a v médiích upozaďovány. V parlamentu bude levicový pohled na ekonomii zapotřebí, protože budeme muset zejména v této odborné rovině čelit narůstající drahotě, riziku dluhové spirály a síle nadnárodních korporací. Poneseme důsledky propadu ekonomiky a zostřené zahraniční konkurence. K blahobytu se přitom nemůžeme proškrtat. Tady se voličům dnes lže o sto šest a populismus vládne nad realitou. Budeme muset výrazněji zdanit velké korporace a bohaté. A ucpat díry, kterými ze země uniká nemalé bohatství. Což je o spravedlivějším rozdělení daňového břemene a vymahatelnosti práva, ne o ambici plošně zvýšit daně všem, čímž straší pravice.
Samozřejmě za odvedené daně mají lidé právo na kvalitu veřejných služeb a v chodu státu. Proto je třeba věnovat se i racionalizaci veřejných výdajů.
Co naopak komunisté, pokud jde o ekonomiku, budou odmítat?
Budeme-li se držet textu programu KSČM pro volby v roce 2021, tak je to především další rozšiřování privatizace. Například ODS v současné kampani mluví o privatizaci ČEZ či České pošty. Zájem privatizátorů míří i na různá zdravotní zařízení a sociální služby. KSČM naopak i nadále požaduje prověření dosavadních privatizačních procesů. Na české i mezinárodní úrovni chceme také omezovat vyvádění bohatství do zahraničí včetně úniků peněz do daňových rájů. Odmítáme také takové vnucování cílů evropského »Zeleného údělu«, které by rozbíjelo potenciál českého průmyslu a přenášelo necitlivě náklady nezbytné ekologizace výroby na lidi.
Vysíláme rovněž jasný vzkaz příznivcům urychlení přijetí eura, že to pro celé příští volební období prostě nemůže být téma. Tyto snahy i nadále odmítáme jak pro chronické problémy eurozóny, tak pro aktuální nestabilitu českých veřejných financí. ČR totiž v požadovaném ukazateli podílu rozpočtového deficitu na HDP překročila tzv. maastrichtské kritérium (to činí tři procenta a aktuálně bohužel v ČR překračujeme šest procent a dále roste). Koruna prostě musí být zachována i nadále.
Ve hře je soběstačnost v energetice a usnesení Poslanecké sněmovny zakazující dostavbu Dukovan ruskými a čínskými firmami. Myslíte, že je to chytré?
Bohužel, spojení narůstajícího tlaku zmíněného evropského »Zeleného údělu« vůči významným energetickým firmám v ČR (uhelné elektrárny a teplárny) a odkladu řešení našeho jaderného programu skutečně může vést nejen k omezení naší soběstačnosti v energetice, ale také k významnému nárůstu ceny energií pro české podniky i domácnosti. Pokud skutečně chceme v budoucnu odstavit uhelnou energetiku (tj. třetinu výkonu elektráren a většinu teplárenské kapacity), musíme mít předtím dostatečnou náhradu.
Přesto, že některé firmy uvažují o výstavbě paroplynových generátorů, bez jádra se to v delší perspektivě prostě neobejde. Plány na výstavbu 3. a 4. bloku v Temelíně byly zastaveny v roce 2014. Prioritou je nyní náhrada v roce 2035 končících bloků v Dukovanech. Záměr vybrat dodavatele už v roce 2022 je ohrožen.
Vláda navíc letos na jaře opravdu přijala usnesení o tom, že nebude osloven Rosatom. To, že k tomu Sněmovna přidala v červnu i Čínu, je jen odraz upřednostnění hloupých geopolitických hrátek před věcným zvažováním budoucnosti české energetiky. Aktualizace Státní energetické koncepce ČR byla dokonce v tak kritické chvíli odložena až na rok 2023, což lze považovat za selhání končící vládní koalice.
Jenže podle názoru odborníků nikdo jiný než ty »zavržené státy« takové dílo neumí v krátké době postavit. Jak se z této slepé uličky dostat?
Dostavba JE Dukovany zůstává pro ČR skutečně významným cílem. Ale samozřejmě to vyžaduje jak čas, tak peníze. Cíl podpory řádného tendru za podmínek rovného přístupu a bez účelového strašení bezpečnostními hrozbami má proto pořád smysl. Bezpečnostní prověrky zájemců by měly proběhnout do konce roku. Pokud by tendr byl vyhlášen novou vládou, tak se dostavba dá ještě stihnout v letech 2029-35. S ohledem na cenu zakázky a nejistotu okolo budoucích cen elektřiny je podmínkou také státní záruka. Po volbách půjde v rozhodování o jádru o měsíce, jinak skutečně slepá ulička hrozí.
V delším časovém horizontu lze ještě počítat s malými, tzv. modulárními jadernými reaktory. Jejich masovější komerční využití ale nepřijde dříve než po roce 2040. Čeští jaderní fyzici se také podílejí na výzkumu, jak nahradit energii získávanou štěpením jádra studenou jadernou fúzí. To je ale cíl ještě vzdálenější.
Růst ekonomiky je údajně v rozporu s ochranou životního prostředí. Ekonomiku upřednostňuje např. brazilský prezident Bolsonaro. Jste také toho názoru?
Tady se obávám, že jde o nepochopení charakteru civilizačního pokroku, a to i některými ekologickými »ultras«. Rudozelený program KSČM klade důraz na zdravější přírodu a čistější životní prostředí. Ale vždy trval na sociálních ohledech vůči »zelenému realismu«, který chápe, že jakékoliv praktické řešení musí být opřené o ekonomiku a dostupné technologie. Absolutní antirůstové apely jsou v podstatě proti pokroku. Samozřejmě jde o udržitelný, zelený růst. Ale nelze si nechat naordinovat asketickou stagnaci.
Brazilský prezident Bolsonaro je opačný extrém. Odmítá vnímat ekologické problémy vůbec, neblaze proslul zejména drancováním amazonských pralesů. Takticky sice slíbil, že těžbu lesa bude utlumovat do roku 2030, ale praxe je opačná. Brazilské ekonomice se přitom za jeho vlády nedaří a v nadcházejících volbách se může do prezidentského úřadu opět vrátit legendární Lula.
Absorpční kapacita amazonského pralesa je globální problém, stejně jako má globální význam růst emisí asijské ekonomiky. Při nepatrnosti rozměru ČR z globálního pohledu by nám ale slušel méně hysterický a více věcný ton při debatě o přijímaných dekarbonizačních opatřeních.
Co by příští vláda měla podle vás udělat, abychom se dostali rychleji ze současné dluhové pasti?
Ukazuje se, že KSČM měla pravdu, když v roce 2020 požadovala předložení koncepce konsolidace veřejných financí na více let dopředu. Od té doby navíc došlo k dalšímu zhoršení vývoje. Zadlužování pokračovalo i v roce 2021, a to přesto, že došlo k ústupu pandemie koronaviru a k oživení ekonomiky. Tempo zadlužování ČR je nyní druhé největší v EU. Tím se zvýšilo riziko nárazu na dluhovou brzdu (tj. dosažení 55% podílu dluhu na HDP, letos to má být 44 %). Původně uvažované tempo konsolidace snižováním deficitu do roku 2028 o 0,5 % HDP ročně už nebude stačit. Zvyšování ceny peněz také prodraží dluhovou službu (nemluvě o přilákání spekulativního kapitálu). A dočasně vyšší ekonomický růst spojený s podporou vládních investic k sanaci veřejných financí sám v takto nastaveném rozpočtu stačit nemůže. Zapotřebí tedy budou rozpočtová opatření v objemu minimálně 100 miliard korun navíc.
Zásadní politický spor bude o tom, v jakém poměru budou opatření příjmová (zvýšení daňové kvóty spojené s revizí daňového mixu) a opatření výdajová (zmrazení či dokonce seškrtání některých výdajových položek). Absurdní jsou sliby pravice, která mluví o nízkých daních (ODS dokonce mluví o daňové brzdě) a současně o kvalitním zdravotnictví, školství a zajištění na stáří. Bez privatizace veřejných služeb ale tato rovnice prostě nevychází. A to zatím nekalkulujeme náklady na udržitelnost penzijního sytému s ohledem na stárnutí populace.
Myšlenka na solidární rozdělení daňového břemene je dnes tabuizovaná, přitom jedině tento směr spolu s výraznějším omezením daňových úniků může předejít dluhové pasti a demontáži důležitých sociálních jistot.