Čeští a slovenští komunisté a vlastenci si 20. září připomněli výročí úmrtí národního hrdiny, generála Ludvíka Svobody, někdejšího ministra národní obrany a prezidenta ČSSR.
Ludvík Svoboda se shodně se svým vnitřním přesvědčením vlastence účastnil protihabsburského i protinacistického odboje, během druhé světové války vedl jako brigádní generál 1. československý armádní sbor na východní frontě ve spolupráci s Rudou armádou Sovětského Svazu. Notoricky známá je cesta našeho armádního sboru, skvěle o ní vypovídají pozdější texty vojenských historiků i Svobodovy knižně vydané vzpomínky.
V době okupace byl nacisty zavražděn Svobodův syn Miroslav. Popraveni byli i oba bratři manželky Ireny Jaroslav a Eduard Stratilovi, její matka Anežka Stratilová a Svobodův synovec Jan Doležal. Dalších 15 členů z obou rodin manželů Svobodových bylo tři roky vězněno v internačním táboře ve Svatobořicích na Moravě.
Generál Svoboda je dne 4. dubna 1945 jmenován prezidentem Benešem ministrem národní obrany v tzv. Košické vládě. Jako bezpartijní ministr obrany se v době únorové vládní krize vyvolané pravicí staví na stranu pracujících a zasazuje se o rekonstrukci Národní fronty. Svoboda pocházel z lidu a spolu s ním se nechtěl vracet před Mnichov – také proto, že dobře poznal, jaká třída a její politika dohnala Československo k Mnichovu a následné porobě. Ludvík Svoboda logicky vstoupil do řad KSČ, jeho vyznáním obdivu ke komunistům je slavný text »Važte si jména komunisty«.
Svoboda zůstal komunistou i po křivdě, která se mu udála počátkem 50. let. Vrací se do armádního života.
V turbulentním roce 1968 byl coby nezpochybnitelná autorita zvolen prezidentem republiky. Bylo tomu v čase hluboké vnitřní krize, kdy slabá politická reprezentace pod rouškou nápravy chyb dala průchod reakci k uskutečnění jejího odvěkého cíle – svržení socialistického zřízení v zemi a násilný převrat po vzoru Maďarska roku 1956.
V roce 1979 »odešel muž«, jak zaznělo v básni Ivana Skály. Dva národy jedné země truchlily za svým hrdinou, za svým generálem, za prezidentem, který byl jedním z mála stabilních prvků divokého krizového období a který zkoušenou zemi přenesl do stabilní éry.
Neoddiskutovatelná úloha generála Svobody v boji Čechů a Slováků proti nacismu byla zpochybňována hned po kapitalistickém převratu. Právem Ludvík Svoboda »ležel v žaludku« těm, kteří pocházeli z kolaborantských rodin, kteří bohatli na paktování se s nacistickými okupanty. Goebbelsovská propaganda fabrikovala hanobící útoky na našeho prezidenta, přidali se i velkohubí politici, kteří suverenitu své země dávno zprivatizovali. Nesmírná úcta obou národů k velké osobnosti však i přes tyto útoky přetrvala. Marginalizace Ludvíka Svobody nevydržela odpor historické pravdy.
Osobnost generála Svobody ční do dnešních dnů vysoko nad antikomunistickými nulami, které se ve své bezvýznamnosti otírají o jeho jméno. Český stát potřebuje ve svém čele takového státníka, hrdinu skutečných činů, aby si národ mohl říct: »Čech, to zní hrdě!«