Rozhovor Haló novin s Františkem Peškem, kandidátem KSČM ve volbách do Sněmovny v Libereckém kraji
Nejste v politice žádným nováčkem, nicméně dovolte otázku: co vás motivuje k tomu, abyste se již po desetiletí angažoval právě v KSČM?
Pro odpověď musím jít až do dětství a mládí, můj otec se narodil blízko Mostu, jeho otec zahynul při důlním neštěstí a on hledal protiváhu k tehdejšímu vykořisťovatelskému systému. Našel ji ve své celoživotní angažovanosti v politice KSČ, a hlavně ve své trvalé snaze nezištně pomáhat lidem okolo sebe. A to všechno jsem po něm »zdědil« a dále to rozvíjel svou angažovaností ve prospěch ostatních.
Co byste chtěl v případě zvolení ve svém volebním obvodu změnit, s jakými prioritami jdete do voleb?
Především je třeba si uvědomit, že tato úroveň voleb staví poslance nad jeho region, jeho cílem musí být prosazování zájmů všech obyvatel tohoto státu. Samozřejmě zná lépe problematiku svého regionu, takže těmi svými prioritami může pomoci v širším měřítku. A zároveň naše politická příslušnost předurčuje priority především v sociální oblasti, v oblasti dostupnějšího bydlení, rozumově jednoduchého a všem přístupného školství připravujícího absolventy i pro »práci rukama«.
Mohl byste pojmenovat, co vnímáte jako současné největší problémy Libereckého kraje?
Jsou problémy, které nevyřeší ani kraj, ani český parlament. Prvním je pokračování těžby v polském povrchovém dole Turów, druhým je chybějící rychlé vlakové spojení do Prahy. Z úrovně Poslanecké sněmovny je proto třeba se postarat o dostupné bydlení podpořené zákonem, například návrat k formě družstevní výstavby, třeba i svépomocí. Je to rub zneužívání sociálních dávek, protože stát raději »rozdává ze společného« formou příspěvku na bydlení, než aby dopomohl zákonem mladým a dalším potřebným k získání startovacího bytu. S bydlením souvisí i potřebná infrastruktura, která je mnohde zastaralá nebo se v rámci divoké privatizace odklonila od svého původního účelu. Příkladem jsou bývalé mateřské školky nebo malé prodejny původem z »Akce Z«, které z venkova mizí, protože »mocná ruka trhu« je ekonomicky zlikviduje. Tím se roztáčí spirála úbytku lidí na venkově, odkud odcházejí mladí a staří si nemají bez auta kde nakoupit. Naproti tomu mladí se stěhují do zajímavých lokalit, kde se sice postarají sami o sebe, protože si prostřednictvím celoživotního závazku hypotéky postaví nové bydlení, aniž to ale je doprovázeno rozvojem potřebné infrastruktury. Tu by podle jejich výkladu měla zajistit místní samospráva.
Druhým vážným problémem je struktura školství, která produkuje zbytečné množství humanitně zaměřených jedinců bez reálné naděje na praktické uplatnění, zatímco prakticky ve všech firmách chybějí ruce na práci. Náš kraj trpí malou diverzifikací, protože zdědil z minula zaměření na automobilový průmysl. Zatímco výroba nákladních vozidel LIAZ zanikla, tak bývalé Autobrzdy, které vyráběly kompletní sortiment příslušenství pro veškerá vozidla, se dnes pod celou řadou jiných firemních značek prudce rozvíjejí. Odbyt je však bohužel velmi náchylný na výkyvy trhu s finálními výrobky, viz koronavirová krize. Textilní průmysl zmizel úplně, ve sklářském se naštěstí daří zachovávat některé jedinečné výrobní obory, které jdou převážně na vývoz. Významným zaměstnavatelem je sféra služeb, která těží z turismu, protože zdejší příroda je velmi atraktivní pro jeho rozvoj, ale i ten potřebuje podporu ze státu.
V minulých volebních obdobích jste působil v Zastupitelstvu Libereckého kraje a v řadě dalších funkcí. Kolem zajištění veřejné dopravy v kraji bylo a stále je dost problémů. Jak byste je řešil?
Udržitelný rozvoj veřejné dopravy je hezký pojem, za nímž se skrývá spousta mravenčí práce, zejména v oblasti důsledné koordinace všech dopravních systémů. Příkladem může být tramvajová trať mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou, která byla dlouho předmětem diskuzí o nadbytečnosti, protože přece se dá jet vlakem nebo autobusem. Teprve poukázání na fakt, že každý z dopravních systémů obsluhuje jinou část tohoto významného souměstí, přispělo k závazku na vyrovnaný příspěvek od všech zúčastněných partnerů, ba dokonce vyústilo v současnou rekonstrukci, která sice trochu ubere na její atraktivnosti, zmizí totiž její úzký rozchod, ale bude dál významným dopravním prvkem. S předchozím odstavcem – bydlení a turistický ruch – souvisí právě ona potřebná koordinace, aby se všichni dostali, pokud možno ekologicky, tam, kam potřebují.
Bohužel z minulosti jsou známy případy, kdy výběr dopravců pro provoz těchto systémů byl zatížen někdy až absurdním konáním nejen soutěžících, ale i státních orgánů. Tady je prostor pro úpravu části zákonů pro veřejné soutěže tak, aby sice nadále znesnadnily korupci, ale neprotahovaly průběh soutěží různými průtahy, kterých jsme i nadále svědky, například u silničních staveb.
Jaký je váš názor na situaci kolem dolu Turów?
Tento povrchový důl, možná přesněji lom, je typickou ukázkou vývoje názorů různých politiků, dokonce z různých zemí. Příklad lze najít u sousedních Němců, kteří ještě několik let po sjednocení Německa těžili v blízkosti polského dolu tutéž hmotu, kterou také spalovali v blízké elektrárně Hagenwerder. Emise z jejich tehdejší a dnešní polské, ještě fungující elektrárny, tehdy totálně zničily jehličnaté lesy Jizerských hor. Němci svoji elektrárnu zrušili, těžní jámu zaplavili a vytvořili krásnou rekreační vodní plochu. Naše lesy se díky obrovskému zápřahu v zalesňování také vzpamatovaly, ale Poláci pokračují dál. Sice vybavili svoje kotle filtry, ale jejich poslední, výrazněji ekologicky upravený blok, selhal kvůli spalování paliva s takovým množstvím příměsí, že je otázkou, zda se má ještě těžená hmota považovat za palivo. Němci se tedy dnes cítí také jako poškození, i když dopad na ně zdaleka není tak zásadní jako u nás. Hlavně se jim nelíbí arogance polské strany, která nedbá rozhodnutí Evropské unie.
Přitom i na naší straně se názor na tuto elektrárnu vyvíjel, protože jako krajský zastupitel si vzpomínám na významnou iniciativu tehdejšího i nynějšího hejtmana Libereckého kraje Martina Půty, který prosazoval s pomocí tehdejšího starosty Chrastavy, dnes senátora Michaela Canova, postavení parovodu z této elektrárny, kterým by se zbytkovým teplem mohl vytápět Liberec a okolí. Vidíte, a dnes je pan hejtman vlajkonošem boje proti této elektrárně, která objektivně je zdrojem mnoha problémů nejen ekologických, ale ve svém důsledku i ekonomických, protože zajistit pitnou vodu v tomto subregionu by stálo miliardy korun, aniž by se na ovzduší cokoli zlepšilo.
Většinu svého profesního života jste prožil ve sklářství. Co si myslíte o současné pozici českého sklářství ve světě, jak byste jako poslanec naše skláře podpořil?
Je pravdou, že celý zdejší region je považován za sklářský, ale musíme doplnit, že také bižuterní. I moje profesní působení v Jabloneckých sklárnách se výrazně vázalo na surovinovou základnu pro výrobu bižuterie. V minulém ekonomickém modelu byl tento průmysl významným přínosem deviz, protože za relativně málo surovin a velký podíl živé práce přinášel nadstandardní zisky. Brzy »po revoluci« se velký státní podnik Jablonecká bižuterie, zaměstnávající cca 26 tisíc pracovníků, rozpadl a dále se atomizoval a privatizoval. Naštěstí zůstala zachována řada jedinečných technologií a lidských dovedností, kterých dál využívaly nástupnické organizace, a nastal jejich postupný rozvoj. Trochu se tato etapa podobala vývoji celého odvětví v první republice, kdy se postupně vytvářely »exportní domy«, které zajišťovaly odbyt výrobků do světa. I toto sdružování se dnes projevuje a tento obor si opět vybudoval své postavení.
Pomoci může zejména orientace na odborné školství v tomto oboru, které zajistí předávání osvědčených technologií dalším generacím, ale zároveň odborný rozvoj jak zručností samotných absolventů škol, tak i aplikaci nových vědomostí a další vývoj v technologii i estetice.