Rozhovor Haló novin s poslancem Jiřím Valentou, kandidátem KSČM ve volbách do Poslanecké sněmovny v Plzeňském kraji
Sněmovna se do voleb sejde už jen na jedné řádné schůzi, mají poslanci ještě vůbec vůli něco schválit?
Tak někteří poslanci samozřejmě ano, jiní zcela jistě nikoliv! V tom druhém případě se jedná především o zákonodárce tzv. demobloku, Piráty nevyjímaje, kteří sice sami sebe rádi označují za demokratickou opozici, ale již se podle toho nechovají. A ti budou samozřejmě velice rádi, že se toho vládě podaří prosadit co nejméně. I tím budou posléze, ve své předvolební kampani, halasně argumentovat. A přesně takto se politika, zejména na té nejvyšší úrovni, dělat nemá! Každému z nás poslanců by mělo jít, a to nejen dle slibu, který dal voličům, o co nejvyšší nárůst životní úrovně všech občanů a sociálních skupin bez rozdílu, a nikoliv jednat egoisticky, případně v parciálním zájmu pouze svých voličů či jinak spřízněných osob. A protože je opoziční blokační menšina v obhajobě zájmů vybraných elit urputná a ideově nesmiřitelná, obávám se, že nic podstatnějšího se již ve Sněmovně bohužel v tomto volebním období neschválí. Kdo sleduje jednání dolní komory, již dobře ví, jak dokážou tito »demokraté« blokovat či obstruovat hlasování o velice důležitých zákonech, které by jinak zcela jistě Sněmovna většinově přijala.
Jak byste charakterizoval končící volební období?
Končící volební období bylo samozřejmě specifické především koronavirovou pandemií, problémy s jejím řešením a z toho důvodu i obrovským nárůstem státního dluhu. Kdo není pokrytec, musí ale uznat, že jsme celou krizí prošli relativně dobře, a to zejména ve srovnání s okolními zeměmi, které byly na tento zcela mimořádný stav stejně nepřipravené jako my. Kdybych měl ale odhlédnout od covidu, tak jsem si zcela jistý, že se nám v průběhu posledních čtyř let podařilo zajistit občanům této země vyšší životní úroveň, než jakou jim svého času garantovala například Sobotkova vláda, o vládních kabinetech Nečase a Topolánka, za ministerské asistence Miroslava Kalouska, se raději ani šířit nebudu. Byl to »sociálně ekonomický děs«!
Díky naší podpoře koaliční vlády ANO a ČSSD tak mohly vzrůst platy v mnoha zásadních odvětvích, na které má stát vliv, ať se již jednalo o školství, sociální služby, oblast bezpečnosti, ale například i o podporu v rodičovství, výši minimální mzdy či důchodů, a to i nad rámec zákonné valorizace. ANO a ČSSD si, s pokrytectvím sobě vlastním, připisují vše jako svoji zásluhu, ale bez komunistických návrhů a zejména hlasů by se nepodařilo vyrvat z převážně pravicově orientované Sněmovny pro skutečně potřebné v naší zemi prakticky nic!
Oproti předchozím obdobím se to současné lišilo mj. právě tím, že KSČM tolerovala menšinovou vládu ANO a ČSSD. Už jste se o tom částečně zmínil, jak byste ale tuto spolupráci zhodnotil?
Na počátku volebního období naše »tolerance« vládě přinášela poměrně dobré výsledky. Zcela odmítám názor, že jsme kabinetu vycházeli ve všem automaticky vstříc! Ke každému vládnímu návrhu zákona, či ke každé novele, jsme po projednání v poslaneckém klubu přistupovali zcela individuálně, a i proto se stávalo, že jsme některé vládní návrhy, které byly již od samého počátku zjevně prolobbované, nebo silně asociální, odmítli. S postupem doby jsme však byli nuceni se od vlády emancipovat mnohem razantněji, neboť dohody o společném postupu ve Sněmovně byly Babišem a některými dalšími ministry, či ministryněmi, stále častěji porušovány a efektivita naší podpory při obhajobě volebního programu KSČM tak rychle klesala. Kdybych se měl vyjádřit lapidárně, tak jsme »Babišovu« vládu nechtěli »položit« snad již jen proto, že nic lepšího Sněmovna, ve svém stávajícím politickém rozložení, bohužel nabídnout občanům nemohla. Ke konci volebního období, kdy nás koaliční ministři podváděli prakticky denně, jsme již byli dokonce rozhodnuti, že při jakémkoliv vyvolání hlasování o důvěře vládě bychom pro ni již nehlasovali a podpořili bychom spíše vznik vlády menšinové, úřednického kabinetu, nebo i variantu předčasných voleb.
Připomeňte čtenářům, co se poslancům za KSČM podařilo díky této spolupráci prosadit?
Musím předeslat, že primárním politickým úspěchem KSČM v tomto volebním období byl její přímý vliv na každoroční sestavování státního rozpočtu. A na čem jsme se tedy podíleli konkrétně? Tak například, s účinností od ledna 2021 se, po našem tlaku, zvýšila základní sazba minimální mzdy o 600 Kč, a to až na 15 200 Kč za měsíc, přičemž na začátku volebního období se její výše pohybovala ještě na hranici 11 tisíc korun. Došlo i k navýšení důchodů, kdy průměrná penze nyní již převyšuje hranici 16 tisíc korun. Senioři dostanou v roce 2022 o 300 Kč měsíčně více, než činí zákonem stanovená valorizace, i když KSČM navrhovala dokonce 500 Kč měsíčně. V posledním roce volebního období došlo také k navýšení příspěvku na zdravotnictví o 7 mld. Kč, mj. na nákup vakcín, navýšení náhradního výživného na nezaopatřené děti o 445 mil. Kč, zvýšení přídavků na děti o 2,7 mld. Kč nebo například navýšení příspěvku na aktivní politiku zaměstnanosti o 1,7 mld. Kč. I v loňském roce jsme do státního rozpočtu prosadili vlastní návrhy, a to např. 1,75 mld. Kč na odměny pro zaměstnance ve zdravotnictví a sociálních službách, 200 mil. Kč na odměny pro zaměstnance dětských domovů, nebo 300 mil. Kč pro dovybavení regionálního školství digitálními učebními pomůckami. Po velkém tlaku KSČM a současně obrovském odporu pravicových stran došlo ve Sněmovně ke zrušení tzv. karenční doby, což prakticky znamenalo, že se ČR opětovně vrátila k modelu, kdy se proplácejí nemocnému první tři dny jeho pracovní neschopnosti. Po celé volební období jsme vyvíjeli snahu o nápravu nedobrého stavu ve státních podnicích, jakým je např. Česká pošta, nebo tristní situace ve veřejnoprávních médiích, zejména v České televizi. Zde dlouhodobě dochází k neobjektivitě, nevyváženosti, tendenčnosti či protěžování některých politických subjektů, a to zejména v oblasti zpravodajství a publicistiky. KSČM byla nejintenzivnějším sněmovním kritikem tohoto stavu, stejně jako neprůhledného a neefektivního hospodaření největšího veřejnoprávního média v zemi. Jako první politický subjekt komunisté ve Sněmovně veřejně interpelovali vládu ČR s požadavkem na vymáhání válečných reparací na Německu, a to ve výši 15 000 mld. Kč. Striktně jsme odmítali restituce kolaborantským šlechtickým rodům, nebo jsme také intenzivně usilovali o otevření otázky zrušení uznání samostatného Kosova Českou republikou. Jako jediní jsme trvale akcentovali požadavek na zdanění finančních náhrad za nevydaný církevní majetek v rámci tzv. církevních restitucí. Zapomenout nelze ani na prosazení vlastního návrhu usnesení Sněmovny, ve kterém stálo, že v 90. letech docházelo v naší zemi k obrovským privatizačním podvodům, a že vláda by měla předložit příslušnou legislativu k prodloužení promlčecí doby k těmto zločinům. A pokračovat bych mohl i dále, podařilo se nám toho skutečně hodně, otázkou ale bohužel zůstává, zda jsme to také dokázali vždy odpovídajícím způsobem veřejnosti odprezentovat!
Nejde však jen o to, uspět s nějakými návrhy, ale také některým zabránit v jejich schválení. Můžete říct, k přijetí jakých změn díky vám nedošlo?
Do jisté míry jsme úspěšně negovali pravicovou propagaci aktivit Sudetoněmeckého landsmanšaftu, či projevy antiruské a antičínské hysterie. Díky našemu vystupování začali o morální správnosti a efektivitě českých vojenských misí pochybovat i někteří další zákonodárci. Poměrně často, a domnívám se, že i úspěšně jsme zpochybňovali samotné členství ČR v Severoatlantickém paktu. Svým aktivním odporem jsme uhájili výši důchodů pro tzv. podporovatele a protagonisty »předlistopadového období«, na které předvolebně a populisticky zaútočily některé pravicové subjekty bez ohledu na fakt, že segregace skupin obyvatelstva na základě kolektivní a také často velice sporné viny, je nepřijatelná.
U kterého z návrhů poslanců KSČM vás nejvíce mrzí, že se ho nepodařilo prosadit?
V poslední době jsme se neúspěšně snažili prosadit do zákoníku práce pět týdnů dovolené pro všechny. Stejně tak nás mrzí i fakt, že nedošlo k již zmíněnému zdanění finančních náhrad církvím a církevním společnostem za státem nevydaný majetek. Osobně mě také velice mrzí, že se mi nepodařilo prosadit dvojí sněmovní odmítnutí Zpráv o činnosti a hospodaření ČT, po kterém by byla nucena odstoupit Rada ČT a potažmo i management, včetně generálního ředitele. Nechybělo však mnoho a podařilo by se to, nebýt jednoho z mnoha podrazů Andreje Babiše, který před závěrečným hlasováním zcela překvapivě vydal svému klubu pokyn hlasovat pro schválení zpráv, ačkoli do té doby se proti ČT veřejně, velice silně a pejorativně vymezoval.
Kterým oblastem jste se jako poslanec věnoval především, o co jste se snažil a podařilo se vám to?
Osobně jsem v poslaneckém klubu KSČM vystupoval jako odborný garant pro oblast vztahů a realizované politiky ČR s Evropskou unií, přičemž jsem také současně pracoval jako místopředseda sněmovního výboru pro evropské záležitosti. Byl jsem také garantem pro oblast informačních a komunikačních technologií, a to z pozice bývalého předsedy sněmovního podvýboru pro ICT průmysl a eGovernment. Nemohu opominout svoji angažovanost v Parlamentním shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku, kde jsem byl nejen členem stálé české parlamentní delegace, ale také současně členem levicové frakce UEL (Sjednocená evropské levice). Právě zde jsem mj. také podepsal, jako jediný člen české delegace, provolání proti přepisování novodobých dějin, které předložila ruská delegace. V roce 2019 jsem obdržel na ambasádě ČLR od čínského velvyslance ocenění za přínos k česko-čínským kulturním vztahům. Často jsem interpeloval představitele vlády v souvislosti s nepřijatelnými aktivitami Sudetoněmeckého landsmanšaftu a mnohokrát jsem vystupoval k nedobrému stavu v České televizi.
Aktivně vystupujete i v otázkách privatizace státního majetku nebo v otázkách válečných reparací. Na co poukazujete především?
Ano, velice usilovně jsem se věnoval otázkám eventuálních válečných reparací ze strany Německa, nebo jsem za KSČM obhajoval, a také úspěšně před Sněmovnou obhájil, návrh usnesení o privatizačních zlodějnách 90. let.
Co se týče privatizace státního majetku, tak zpochybnit lze v podstatě celý tento proces. Tunelování, podvodné přebírání státních podniků a další šmelení s nimi šlo na úkor celé společnosti, a kdo to nyní nechce vidět, je pokrytec. Ano, privatizaci bylo možno udělat, ale jen u takových podniků, které již nebyly pro stát lukrativní či perspektivní, a ne rozdávat doslova »za babku« rodinné stříbro spekulantům a podvodníkům. Stát se tak, pod vedením některých filutů, připravil o stovky miliard, které teď v mnoha oblastech chybí. Co se týče nárokovaných válečných reparací, tak se domnívám, že korektní vztahy s Německem, které způsobilo naší zemi mnoho zla a utrpení, lze budovat pouze »od čistého stolu«. Reparace byly určeny Pařížskou dohodou vítězných mocností a Československu byly přiděleny náhrady ve výši 306 miliard korun v dobové měně. A kde tyto peníze jsou? Naopak, místo oprávněných náhrad za devastaci země a zmařené lidské životy si některá obskurní revanšistická sdružení typu Sudetoněmecký landsmanšaft dovolují vznášet svoje nehorázné požadavky či dokonce požadovat od nás omluvu za spravedlivý odsun, byť mohl působit v některých momentech poměrně drsně. Naše země si však totální válku rozhodně nezvolila!
Čím se letošní kampaň bude lišit od těch předchozích?
Tak nesporně bude opět agresivnější a špinavější, než ta předchozí. Zejména naše pravicová scéna se skutečně v honbě po moci a za benefity pro své elity neštítí ničeho! Občané by tak určitě neměli dávat na bombastické volební kampaně lhářů a populistů, ale spíše se pomyslně vrátit do nedávné minulosti a zkusit zavzpomínat, kdo a co pro ně udělal.
Co nejvíce trápí Plzeňský kraj?
V našem kraji jdeme do voleb s heslem »Vraťme zemi bohatství a lidem spravedlnost«, a to si myslím říká naprosto vše! Kdybych měl ale zmínit konkrétní problémy nutné k řešení v Plzeňském kraji, musel bych uvést např. problematiku zahraničních zaměstnanců (činnost pracovních agentur, růst podílu montoven na úkor práce s přidanou hodnotou, nárůst související kriminality, zaměstnávání zahraničních zaměstnanců bez pracovního povolení nebo bez řádného zdravotního vyšetření aj.), nebo zajištění a udržení kvality, dostupnosti a šíře zdravotní a lékařské péče (jedná se nám o efektivní a rychlou lékařskou první pomoc, stomatologické pohotovosti, porodnické služby či např. o snížení dojezdových vzdáleností, nebo i o zabezpečení letecké záchranné služby aj.).
Jak chcete přimět lidi, aby ve volbách odevzdali hlas kandidátům KSČM? Co jim můžete slíbit?
Chceme a uděláme vše pro to, abychom našim občanům, zcela bez rozdílu sociálního statusu, zajistili slušnou životní úroveň a umožnili rovný přístup k statkům a výdobytkům, které může naše společnost a její vyspělost nabídnout. Netoužíme po zemi pod diktátem milionářských, politicko-ekonomických elit, které jdou za svým cílem tak bezohledným způsobem, že by se za něj nemusela stydět ani sicilská mafie. Lidé si musí skutečně o svém životě rozhodovat sami, ale nejdříve by se měli vymanit z osidel demagogů, zlodějů, politických kejklířů a podvodníků. A sněmovní volby jsou k tomu zcela unikátní příležitostí. Kandidáti KSČM mohou, ostatně jako vždy, nabídnout odbornou erudici a zkušenost s obhajobou zájmů potřebných, přičemž nikdo z nich není zatížen žádnými kriminálními kauzami. A to na rozdíl od mnoha jiných politických subjektů, jejichž členové, ať již současní či bývalí, by obsáhli snad všechny skutkové podstaty, které obsahuje trestní zákon.
Na co by měli lidé při vhazování hlasovacích lístků do urny myslet v první řadě?
Jak jsem již uvedl, volit by měli občané především s chladnou hlavou, přemýšlet a přesně vážit to, co kdo pro ně v předchozím období udělal a jak se také choval. S trochou nadsázky rozhodně nedoporučuji volit za natočenou zmrzlinu nebo pečeného buřta, nebo podle doporučení některých »objektivních« komentátorů společenského dění, nebo názorových výstřelků rádoby celebrit, které mají značné problémy i s životem vlastním!