I když je české zdravotnictví podle mezinárodního srovnání na velmi dobré až špičkové úrovni, pacienti opakovaně narážejí na rozpor mezi tím, co garantuje ústava a faktickou situací v jednotlivých regionech. Již před pandemií COVID-19 se často nepřiměřeně dlouho čekalo na potřebná vyšetření a plánované operace. Množí se stížnosti na zoufalou nedostupnost především stomatologů, praktických, dětských a ambulantních lékařů i oddalování plánovaných lékařských zákroků. Zároveň přibývá těch, kteří trpí dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a významně narůstá výskyt chronických onemocnění.
Nedostatek lékařů a sester nemá jednoduché ani rychlé řešení, protože polistopadové vlády nedostatečně reagovaly na stárnutí lékařů, nedostupnost některých zdravotnických profesí na venkově a také na hrozbu zvětšující se potřeby zdravotní péče v souvislosti se stárnutím obyvatelstva. S tím souvisí i dlouhodobé podfinancování systému zdravotnictví. Česká republika se svými aktuálně 8 % HDP stále nedosahuje ani průměru EU – tj. 9 % ve výdajích na zdravotnictví.
KSČM proto považuje za nezbytné systémově nastavit příjmy do veřejného zdravotního pojištění v podobě pravidelného automatického navyšování plateb za státní pojištěnce. Zákonem garantovaná pravidelná valorizace přináší přiměřené, realizovatelné a potřebám odpovídající navyšování zdrojů veřejného zdravotního pojištění.
Samotný dostatek finančních prostředků ale nepomůže k tomu, aby se pacienti dostali včas k potřebné kvalitní zdravotní péči. Je nezbytné klást důraz na respektování životních potřeb pracovníků ve zdravotnictví i na soulad jejich pracovního a rodinného života. Zvýšit význam primární péče, využívat elektronické zdravotnictví a zavádět integrovanou péči. Posílit atraktivitu i prestiž zdravotnických povolání. Jedním z nejúčinnějších opatření je odstranění mnohatisícových rozdílů mezi platy a mzdami ve fakultních nemocnicích oproti krajským, zvlášť u zdravotních sester. Musí také konečně dojít ke zlepšení chaotického způsobu a k průchodnosti vzdělávání zdravotnických pracovníků. Větší zájem o práci v regionech přinese i sdružený systém stipendií a cílených příspěvků z ministerstva zdravotnictví, od zdravotních pojišťoven, krajů a obcí. Je třeba vyslyšet dlouhodobé volání vysoce kvalifikovaných sester po posílení svého postavení v systému a zvýšení kompetencí. Důležité je postupné navýšení počtu míst na lékařských fakultách a ve zdravotnických školách s tím, že je nutné řešit i narůstající nedostatek vyučujících na těchto školách. Snižování a zjednodušení administrativní zátěže nesmí zůstat jen na papíře. V případě akutního a zdraví ohrožujícího nedostatku zdravotnických pracovníků by ministerstvu zdravotnictví a krajům mělo být legislativně umožněno dočasné zřízení mobilních ordinací a zavést povinnost lékařů poskytnout zdravotní péči v regionu na nezbytně nutnou dobu.