Rozhovor Haló novin s místopředsedou ÚV KSČM s poslancem Stanislavem Grospičem
Začnu tím, co se nabízí v kontextu se slavnými májovými dny. Co pro vás znamenají?
Májové dny pro mě osobně znamenají velký osobní svátek, slavnostní náladu. Nemyslím tím jen odkaz na slavný Nerudův fejeton. V ty dny roku 1890 se Praha a zejména Střelecký ostrov sléval v záplavě rudých šátků a kravat. Bylo to symbolické, bylo to revoluční. Vždyť ty dny na několika místech třikrát brutálně rakousko-uherské četnictvo střílelo do demonstrujících a stávkujících horníků a zem se krví barvila do ruda.
Vzpomenu si na slova »Přijde doba, kdy bude naše mlčení mnohem mocnější než hlasy, které jste dnes zardousili!«. To jsou poslední slova Augusta Spiese, vytesaná dne 25. června roku 1893 do monumentálního bronzového pomníku v americkém Chicagu. Byl jedním z nespravedlivě obviněných a popravených 11. listopadu 1887 za chicagské události předchozího roku. Tato slova jsou trvalým varováním i pro dnešek. Tato justiční vražda Spojených států amerických jako reakce na demonstraci za osmihodinovou pracovní dobu a spravedlivou odpovídající odměnu za ni a stávka, jež započala v Chicagu 1. května 1866, jsou prostě pro mě, dělnické, komunistické hnutí i celý pokrokový svět mementem.
Jak to dnes třeba myslíte?
Vyslechl jsem nedávno ve vlaku z Neratovic do Prahy rozhovor dvou paní. Nadávaly naprosto na vše a nejvíce na omezení v souvislosti s pandemií. Trochu mě mrazilo, když si v realitě uvědomíte, jak malá je solidarita s tím, co se dnes děje v Indii, USA, Brazílii, Nigérii, ale i s tím, co se dělo před několika dny v naší zemi. Přitom není rodiny v širším okruhu, která by buď přímo neztratila či nebyla velice těžce pandemií COVID-19 zasažena. Nechci hodnotit vládu, zda ji zvládla, či nikoliv. Můj osobní názor je, a ten si dovolím říci - vláda z velké části při pandemii selhala tak, jak selhaly téměř všechny vlády, možná na výjimky, ve světě. Mohla a měla být pružnější, empatičtější, víc dát na odborné rady epidemiologů, lékařů, a nikoliv dělat tak trochu haura. Výměny ministrů zdravotnictví, zmatky premiéra a zejména ministra vnitra a zahraničí hovoří o mnohém. Školství není příliš zářnou výjimkou.
Vrátím se k tomu zmíněnému rozhovoru dvou žen střední generace z vlaku. V podstatě vyzněl, že jen ten, kdo má hlubokého alzheimera, by vzpomínal, že za komunistů bylo lépe. Co mě potěšilo, jedna studentka a následně celý vagón s nimi svedl ostrou nesmlouvavou diskusi, do které jsem se rovněž zapojil. Svět a názory nejsou jednobarevné.
Co si z tohoto odnášíte?
Především to, co dlouho zastávám. Od roku 1989 proběhl přímo jeden a půl generační interval. Vezmeme-li v úvahu, že řadě dětí v přelomových letech bylo kolem deseti let, pak uplynuly dva generační intervaly. Lidé, kteří možná v roce 1989 nechtěli demontáž socialistických myšlenek, ale ekonomické změny a odbourání zbytnělé, byrokratické kádrové nomenklatury tehdejší komunistické strany, se cítí podvedeni.
Čím?
Restaurací kapitalismu, zločinnou privatizací, likvidací chlouby našeho průmyslu a zemědělství. Vždyť se vysoce dbalo na ochranu zemědělského lesního půdního fondu. Byli jsme téměř soběstační v základních zemědělských komoditách. Poldovka Kladno byl pojem, její chirurgická ocel neměla ve světě konkurenci, což bylo Klausovou kupónovou privatizací naprosto zlikvidováno. A stejné věci přece postihly Kladensko-slánský uhelný revír. Útlum na Ostravsku a Karvinsku. Plzeňskou Škodu, vyspělé brněnské strojírenství.
Co je dnes? Přemíra kancelářské práce, preference tzv. střední vrstvy. Kdo jednou bude péci chléb? Kdo jednou bude znát základní učňovská řemesla? Co se děje s Libertou Ostrava? Zpackaná privatizace, stát bude sanovat ztráty, sanovat soukromý zisk a z jedné miliardy na sociální smír 260 milionů nateče jako zisk této firmě. Dělníci dostanou něco přes třináct tisíc korun.
Odbory dobře plnily svou roli, ale to v kapitalismu nestačí. Tlak musí být cílený, stálý a mít jasný cíl. Vláda místo toho investuje do zbytných projektů. Například do české armády, která nijak nezvýší obranyschopnost naší země. Chápu, že z hlediska předsedy vlády Andreje Babiše, Jana Hamáčka, Petříčka i nového ministra zahraničí tím zvýší »náš« podíl v účasti NATO. Potřebují, a chtějí přímé angažmá na Ukrajině, kde vládne autoritářská elita opírající se o hliněné nohy USA a polofašistických dobrovolnických praporů, včetně odkazu Stepana Bandery. Myslím, a jsem hluboce přesvědčen, že toto velká část občanů naší země nechce! Nesouhlasí s tím, zrovna tak jako KSČM!
Nebylo by asi správné opomenout Devátý květen 1945...
Již jsem uvedl, že patří k slavným a pro mě drahým slavným májovým dnům. Ani antikomunistickou hysterií, ani protiruskou xenofobií nelze vymazat z historické paměti mnohasetleté přátelství českých Slovanů a Slovanů ruských.
Nedávno se mi podařilo prostřednictvím Futury, a. s. - a velkou zásluhu na tom měli také šéfredaktor Petr Kojzar a Jiří Zikmund, jim patří mé hluboké poděkování - znovu v reedici vydat knihu Pražská květnová revoluce 1945. Kniha byla kdysi vydána k ročnímu výročí osvobození Prahy slavnou Rudou armádou. Velice pravdivě, dobově líčí tehdejší události, situaci povstání, jednotlivé boje a zásluhu na konečné porážce nacistických okupantů.
Ještě mě hluboce mrzí dnes již starší usnesení Evropského parlamentu, přenášející vinu za rozpoutání druhé světové války stejnou měrou na nacistické Německo, ale i na socialistický Sovětský svaz. Je to velice nebezpečná hra s ohněm. Mrzí mě, že nový americký prezident Biden na ni naskakuje a živí ji. Amerika, krom účasti v prvé a druhé světové válce, prohrála ve svých válečných taženích, co mohla. Stále však rozdmychává další a další válečné požáry, posiluje kontingent svých vojáků v SRN – to nikomu nevadí? Mně ano, komunistické straně rovněž. Nechceme válku s Ruskem, to není v našem zájmu, to musí stále znít z úst KSČM a všech pokrokových a mírových aktivistů.
Vraťme se k aktuálním cílům KSČM, jaké to jsou?
Vlastně jsem se o nich v řadě odpovědí dotkl. Základním cílem je překonání současné pandemické situace COVID-19, zabránění jejím dalším vlnám a překonání ruku v ruce jdoucí ekonomické krize. Jestliže jsme před téměř třemi a půl lety stanovili podmínky pro toleranci vlády – valorizace důchodů a trvalý růst minimální mzdy, ochrana přírodních zdrojů před zcizením do zahraničních rukou, zvýšení podílu veřejné dopravy, zvýšení veřejného sektoru v hospodaření s vodou, zdanění církevních restitucí, zabránění dalšímu nárůstu ceny z bydlení a podpora výstavby obecních a družstevních bytů, udržení kvalitní a dostupné zdravotní péče bez zvyšování spoluúčasti pacientů - pak se velká část těchto podmínek splnila, začala plnit. Někde z našeho pohledu nedostatečně. Například ochrana vodních zdrojů, výstavba bytů.
Postupem volebního období jsme tyto základní podmínky vzájemnou dohodou doplnili o další. Sice pět týdnů kalendářní dovolené - tento požadavek jak ANO, tak celá pravice včetně Pirátů obstrukcemi blokuje, a přitom jej má již téměř 80 procent firem, podporu odborů má. Dále sloučení zdravotních pojišťoven vnitra a obrany, přes vstřícnost je to běh na několik let a má to složité legislativní podmínky. Převod vodovodních sítí do vlastnictví obcí, možná krajů a rozhodně státu. V rozpočtu se nám podařilo vyčlenit dostatečné finanční prostředky, ale ze strany vlády trochu skutek utek. Byť některé projekty, zejména na jižní Moravě či ve středních Čechách, byly připraveny. Třeba se něco málo alespoň ještě podaří.
Banka komerčního typu v rukou státu nebo s jeho rozhodujícím podílem. Dlouhodobý požadavek KSČM, téměř přes dvacet let. Vláda selhala, náš projekt odmítla, mimo jiné rovněž jako danění neziskových organizací - např. Milion chvilek je varovným příkladem. Na jednom z posledních jednání nám vláda předložila nerealizovatelný cár papíru vydávající se za projekt takové banky. Pominu jako právník legislativní dobu. Opět nesplněný slib. Jednotná jízdenka pro všechny přepravce na železnici. Tady se trochu nezvykle vlády zastanu. Soukromí přepravci, a hlavně Arriva dlouho, předlouho nechtěla. Co ale vládě vyčtu, tak to je zbrklá privatizace osobní železniční přepravy nad rámec toho, co po nás vlastně chce Evropská unie.
Co tedy považujete za současné rozhodující téma pro KSČM?
Vypořádat se s důsledky pandemie. Důsledně se proinvestovat z nastupující hospodářské krize, srazit inflaci, prosadit progresivní daňovou zátěž dopadající na nadnárodní velké korporace, banky, i digitální daň.
Plnohodnotné mzdy a platy pracujících, které jim za osmihodinovou pracovní dobu zajistí pokrytí nejen všech základních životních potřeb, studium jejich dětí, ale i vícestranný, například kulturní, sportovní, prostě zájmový rozvoj. To obdobné si myslím - a jsem o tom přesvědčen - že KSČM musí prosazovat i v otázce starobních důchodů. I důchody musí být pravidelně, a nikoliv politicky účelově a směšně valorizovány, ale musí zajistit poděkovaní společnosti za plnohodnotný život a umožnit důstojný život i ve stáří.
Třetí základní prioritu volebního programu KSČM spatřuji v důrazném boji za mír. Tedy zcela konkrétně v odmítnutí a ukončení členství České republiky v NATO jako vrcholně agresivního vojenského paktu a celé dnešní vládní kliky sociální demokracie, hnutí ANO 2011 a koalice Spolu (Piráti a TOP 09), ODS a KDU-ČSL, které jsou ochotny bez ohledu na občany České republiky nás zatáhnout do jakéhokoliv válečného dobrodružství. Viz i například to, co se dnes děje v Pobaltí.
Skončím těmito slovy: Zarámujme tyto priority do důrazného boje za národní suverenitu České republiky, která se nebude podřizovat diktátu Evropské unie, NATO, Spolkové republiky Německo ani jiné světové mocnosti.
Co pro vás znamená 100. výročí založení komunistické strany?
Je to výzva. Připomínáme si 100 let od založení KSČ, minulý rok jsme si připomínali 30 let založení dnešní naší Komunistické strany Čech a Moravy a také si připomínáme 30 let nezávislého levicového deníku Haló noviny. Všem, kteří se na těchto činech podíleli, patří hluboké poděkování a bezmezná úcta.
Úplně na závěr řeknu jednu příhodu. Předně řeknu, že kdo tvrdí, že chyby nedělá a nedělal, neříká pravdu. Je ale uměním přiznat si je a poučit se z nich. Měl jsem někdy před rokem 2005 možnost se ve větší delegaci zúčastnit, tuším, druhého sjezdu Strany evropské levice, v níž je KSČM pozorovatelem. Bylo odpoledne, do odletu letadla zbýval nějaký čas a jeden soudruh z jedné (té silnější) frakce rozpadlé KS Itálie nás provázel Římem a dovedl před impozantní budovu. Naproti bistru jsme si dali kávu a on se rozhovořil. »To bylo kdysi sídlo Komunistické strany Itálie. Vlastně od porážky našeho italského fašismu se komunistická strana podílela různou formou nepřetržitě do devadesátých let na moci. Tu byla ve vládě několika ministry, tu vedla jednu z komor parlamentu, tu nepřetržitě řadu oblastních vlád – což je něco mezi našimi kraji a spolkovými zeměmi. Pak přišel rok 1989 a devadesátá léta, rozklad Sovětského svazu. Jak blesk z čistého nebe se objevily staré názorové rozepře, které jsme dokázaly tlumit a hledat shodu. Najednou to nešlo, nenávist, tzv. pseudopravověrnost myšlenkám marxismu-leninismu, zapomenut Gramci. Nu a pak už jen hádky, urážky, dopisy každého proti každému. Skončilo to rozkolem a jedinou shodou prodat budovu a podle velikosti frakcí rozdělit peníze a majetek.«
Chci říci, že KSČM má velký potenciál. Ano, COVID-19 nás přiměl změnit styl práce. Máme akční program cesty překonání covidu, volební program a víme, čeho chceme dosáhnout. Nebojujeme pro sebe, bojujeme pro lidi této naší krásné země, patříme do velké mezinárodní rodiny.