Vzpomenout slavné májové dny, tak drahé pro naši vlast, znamená připomenout si mezinárodně na celém světě slavený První máj, Svátek práce. Znamená to také vzpomenout si na neméně slavný 5. květen jako den vypuknutí Pražského povstání, a zejména 9. květen jako den osvobození naší vlasti slavnou Rudou armádou, na 144 tisíc padlých rudoarmějců na území Československa. Nic na tom nezmění přepisování historie a vnucování 8. května. K nám prostě 9. květen patří. Nic na tom nezmění i vládou přehlížená, tím i živená dnešní rusofobie a bezbřehá oddanost NATO bez ohledu na názory veřejnosti. Vraťme se ale k tomu, co předcházelo Svátku práce.
Roku 1893 - 25. června - byla v americkém Chicagu vytesána do monumentálního bronzového pomníku poslední slova Augusta Spiese: »Přijde doba, kdy bude naše mlčení mnohem mocnější než hlasy, které jste dnes zardousili!« O den později omilostnil nový guvernér státu Illinois zbylé tři odsouzence – Samuela Fieldena, Oscara Neebeho a Michaela Schwaba - a vydal prohlášení svědčící o zmanipulovaném soudním procesu z let 1886 až 1887. Život čtyřem popraveným z 11. listopadu 1887, Augustu Spiesovi, Albertu Parsonsovi, Adolphu Fisherovi a Gourgi Engelovi, to již nevrátilo a ani mladičkému Louisi Linggovi, který den před popravou spáchal pomocí výbušniny ve své cele sebevraždu. Čím se tito anarchisté, jejichž jména se nesmazatelně zapsala do dějin dělnického hnutí, provinili?
Když 1. května 1886 stávkovalo v Chicagu na tři sta tisíc dělníků za svá základní práva, a zejména osmihodinový pracovní den bez ztráty na výši svých výdělků, tak v následující dny skončila tato stávka v pravdě dramaticky. Dne 3. května stříleli do stávkujících dělníků policisté a pět z nich bylo zabito a mnoho zraněno. Následně 4. května byla provokatéry do řad policie vržena puma. Následovaly rozsáhlé represe a stovky zatčených, ti byli nakonec postupně propuštěni, ale deset anarchistů bylo obviněno. Jeden z obviněných nebyl nikdy dopaden, jeden svědčil pro obžalobu a zbývajících osm bylo odsouzeno, pět k trestu smrti, ostatní k vězení. Odsouzeným anarchistům nikdy nebyla prokázána vina. Byli souzeni a popraveni pro své revoluční názory. Jejich pohřeb se stal několikadesetitisícovou demonstrací. Jak napsala Klára Zetkinová: »Oněch osm hodin bylo považováno za splátku buržoazie na obrovský dluh, který dluží dělnické třídě«. Jejich zločinem byl požadavek osmihodinové pracovní doby a nekrácené mzdy za vykonanou práci.
V roce 1889 pak byl zakládajícím kongresem II. internacionály v Paříži První máj označen za mezinárodní Svátek práce. Původně na protest proti popravě nevinných dělnických předáků. Odborové hnutí v Evropě tehdy přijalo za svůj požadavek zkrácení pracovní doby. Na návrh předsedy Americké federace práce (AFL) S. Gomperse bylo pařížským kongresem rozhodnuto právě 1. máje organizovat velkou mezinárodní demonstraci tak, aby se konala ve všech zemích světa v jednom stanoveném dni, kdy dělníci, pracující budou požadovat zkrácení pracovní doby na osm hodin.
U nás v českých zemích byl tento svátek slaven již roku 1890 na Střeleckém ostrově v Praze. Na třicet pět tisíc lidí se jej účastnilo. Spisovatele Jan Nerudu inspiroval k napsání slavného fejetonu. I v Čechách si však buržoazie vybrala svou daň vůči dělníkům. Třikrát se v rozmezí necelého jednoho roku střílelo do horníků. Nejdříve v červnu 1889 v kladenském a slánském revíru, několik dní před Prvním májem 1890 pak bylo zabito sedmnáct horníků ostravsko-karvinského revíru v Ostravě a 22. května téhož roku bylo zastřeleno dvanáct a zraněno třicet horníků stříbrného a plzeňského revíru. Buržoazie byla důsledná, zrovna tak, jako je buržoazie důsledná v dnešní době. Je třeba si to navzdory pravici stále připomínat.
Věci, které nám připadaly donedávna jako naprostá samozřejmost, se znovu stávají předmětem zájmu dělníků a ostatních pracujících. Znovu, povětšinou osamoceně či v nesmělých, ale nezbytně nutných pokusech roztříštěného dnešního odborového hnutí, se snaží bránit svá základní práva. Brání osmihodinový pracovní den, který vůbec dnes není zcela jasnou záležitostí. Všechny vlády členských států a Evropská unie jako celek, pod vlivem lisabonské agendy, útočí na práva pracujících ve smyslu uvolnit cenu lidské pracovní síly a uchovat co největší míru zisku a soukromovlastnický charakter jeho přerozdělení. Komunisty prosazovaná pětitýdenní kalendářní dovolená je najednou nepřekonatelný problém. Kratší než osmihodinové pracovní úvazky, práce konaná na dohodu je naopak vítána. Kdo na tom má zájem, pracující, nebo vládnoucí elity?
Pandemie COVID-19 vrhla do společnosti nová témata. Pro pracující je to výzva k bdělosti a nesmlouvavé obraně svých základních práv. O tom zejména je letošní První máj. Jedním z kroků k řešení této situace musí být hlasy občanů v letošních volbách do Poslanecké sněmovny.