Kariérní politici sociální demokracie se znovu ozývají, tentokrát s třímáním protiruského a antikomunistického praporu. Po zakuckání následujícím po přečtení textu Lubomíra Zaorálka (ministr kultury, dříve zahraničí, v 80. letech dramaturg ČST Ostrava), mi přece jen nedalo, abych na tento útočný článek člověka, který by po peripetiích své kariérní dráhy a jejích diskutabilních výsledcích měl raději MLČET.
Tento „rytíř bránící Západ před ruskou hrozbou“ připomněl v aktuálním rozhovoru jedovatou slinou „nejhorší zkušenosti s Rusy“, otázku Krymu a ani jsem od něj neočekával uvedení širšího kontextu, který není voňavý stejně jako česká diplomacie, která je koneckonců jen o důsledném čtení faxů z Bruselu či Washingtonu, potažmo z Berlína či Tel Avivu.
Nepotřebuji řešit, jestli předseda KSČM nebo SPD navštíví velvyslance Ruské federace. Koneckonců i průměrně inteligentní občan ví, že setkávání s diplomaty a s vedením zastupitelského úřadu je denní chléb kteréhokoli politika nejen na celostátní,ale často i na regionální úrovni. Lubomír Zaorálek je této znalosti asi ušetřen. Vidět nepřítele v tom, kdo nevěří závěrům BIS je jako vidět nepřítele v lidském mozku. Je to tatáž BIS, která referovala nejen o kauze ricin, ale i o národních obrozencích, jako o podvratné rusofilii. Mohl bych zde pokračovat o podobně popletené dikci někdejšího Zaorálkova nadřízeného, expremiéra Sobotky, jehož si čeští občané pamatují jako osobu, která do svého nástupu do poslanecké lavice nebyla dotčena zkušeností z pracovního procesu.
Tentokrát se nezdržím jízlivého komentáře, že by Lubomíru Zaorálkovi slušelo zopakovat si marxistickou filozofii a politickou ekonomii, které kdysi vystudoval. Obávám se, že dramaturgie aktuálního dění se mu jaksi nepovedla. Závěr o potrefených husách si už laskavý čtenář může v souvislosti s antikomunistickými výroky ministra „čehokoli“ domyslet.