Zdá se, že v každém televizním pořadu se musí agitovat. Když jsem se v pondělí díval na celkem slušně dělaný seriál Specialisté na televizní stanici Nova, dozvěděl jsem se například, že prý po převratu se k majetku mohli dostat jen »bolševici«. Prostě každý, kdo byl ve straně, měl větší naději na získání majetku, jak jinak, než ten, kdo se o to pokoušel »poctivou prací«.
Jde ovšem o to, zda ono tvrzení je skutečně pravdivé, nebo jde zase jenom o propagandu. A protože jde o stálé opakování téhož, musím připomenout jistého ministra propagandy, který se tak systematicky pokoušel předělat celý národ, jen neměl k ruce takové prostředky k předělávání, jako mají dnešní propagandisté. Proto to měl o poznání složitější.
Ale skutečně, nebyl-lis bolševikem, nemohls dosáhnout na privatizovaný majetek? Jistě byli takoví šéfové podniků majících »červenou knížku«, kteří situaci využili a rychle se chopili příležitosti, aby onu »knížku« odhodili a sáhli pro společenský majetek. Ty ovšem je těžké označovat za »bolševiky«. I jistý premiér prohlásil, že se stal »bolševikem« ze zištných důvodů. Většinou to totiž bylo jinak. Největší majetek »podivnými cestami« získávali kamarádi těch, kteří zasedli na radnice a do státních funkcí a vystřídali komunisty. Tehdy se přece »zhaslo« a ti, co byli nejblíž, najednou se přes noc stali z číšníků, zelinářů, veksláků apod., či těch, kteří s málo dolary v kapse, ale se západními zkušenostmi, se vrátili do republiky, boháči. Nebyly správné zákony, nebylo tedy koho »chytnout za ruku«. A tak ti Bakalové a Krejčířové a další měli volnou rukou.
Aby se jim ještě víc usnadnila cesta k bohatství, do čela bank se postavili »správní lidé«, ti jiným »správným lidem« půjčovali peníze, aby měli něco »do rozjezdu«, a protože ony peníze nikdo nemusel vracet, bylo později nutné ze státních peněz oddlužit banky, aby je následně stát prodal do zahraničí. Jak jednoduché! Tady už míst pro »bolševické ředitele« a jiné bývalé držitele »červené knížky« zbylo poskrovnu. Kamarádi, nebo kamarádi kamarádů téměř přes noc získali mnohamilionové majetky. Stačí si připomenout jednoho předsedu jedné pidistrany z té doby, který získal jen obyčejnou koupí, na niž mu půjčila banka, velmi cenný dům, který obratem s mnohanásobným ziskem prodal zahraničnímu zájemci.
Anebo třeba si připomenout rychlé zbohatnutí bývalého mašinfíry, později předsedy vlády. Šlo, jinak to nazvat nelze, o »zločinnou privatizaci« a na ní navázané transakce. Když dnes komunisté žádají vyšetření těchto »zločinů privatizace«, naráží jejich návrh na odpor většiny politických stran. Zamysleme se, proč asi, a pak si dejme otázku:
Z jakých důvodů se tolik propagandy mířící na »bolševiky« objevuje na obrazovkách? Strach z odhalení a obava ze ztrát podivně nabývaného majetku jsou totiž až chorobné.