»Komuna bojovala za osvobození všeho pracujícího lidstva, všech uražených a ponížených. Komuna jako průkopnice sociální revoluce si získala sympatie všude, kde trpí a bojuje proletariát. Její zrod a pád, existence dělnické vlády, která se zmocnila hlavního města světa a vládla mu přes dva měsíce, hrdinný boj proletariátu a jeho utrpení po porážce – to vše povzbudilo miliony dělníků, probudilo jejich naděje a získalo jejich sympatie pro socialismus.« Takovými slovy vysoce hodnotil Vladimir Iljič Lenin deset týdnů trvající vládu pracujících nad francouzskou metropolí – Pařížskou komunu. Od jejího vyhlášení uplynulo již 150 let.
Podnětem k revoluci byla rozsáhlá politická a ekonomická krize Francie za druhého císařství, průběh prusko-francouzské války a hanebná role vlády nově ustavené republiky. Paříž byla obležena německým vojskem, situace většiny jejích obyvatel byla neutěšená, lidé se potýkali s obrovskou nezaměstnaností a rozsáhlým zadlužením, bída a hlad byly realitou. Politika měšťácké vlády, demonstrující neschopnost a zradu zároveň, vyvrcholila neúspěšným pokusem odzbrojit pracující organizované v Národní gardě. Reakcí byla spontánní, ale jednoznačná odpověď. Dne 18. března 1871 převzali dělníci ve slavném městě nad Seinou moc, nad pařížskou radnicí zavlál rudý prapor a na vědomí všem byl vydán manifest, který mimo jiné konstatoval, že: »Pařížští proletáři po porážkách a zradě vládnoucích tříd pochopili, že udeřila jejich hodina, aby zachránili situaci převzetím vedení veřejných záležitostí do vlastních rukou. Pochopili, že je jejich nejvyšší povinností, jejich nejvyšším právem stát se pány svých osudů tím, že se chopí vládní moci.«
Pařížská komuna trvala pouhých 72 dnů, poznamenaných navíc trvalým německým obležením města a stálými útoky ze strany do Versailles uprchlé měšťácké vlády. Přesto byly její činy nebývalé. Především představovala stát nového typu. Do svého čela postavila Radu coby pracovní, výkonný i zákonodárný sbor zároveň, ministerstva nahradila komisemi a byrokraty vyhnala, rozpustila policii a četnictvo a místo stálé armády převzala Národní garda. Pro své představitele i zaměstnance stanovila maximální plat ve výši dělnické mzdy. Komuna zrušila dluhy z činží za poslední měsíce, zastavila prodej věcí zastavených v městské zastavárně a následně i všechny zastavárny zrušila. Zakázala noční práci pekařů a převzala roli zprostředkovatele práce. Otevřela pracujícím přístup ke vzdělání a zrovnoprávnila ženy. Vydala také dekret o odluce církve od státu a znárodnila církevní majetky. Provedla řadu sociálně ekonomických opatření socialistického charakteru, například státní kontrolu podniků, když s pomocí v nich zaměstnaných dělníků převzala řízení výroby v továrnách. V zahraniční politice se řídila zásadou solidarity všech pracujících, míru a přátelství mezi národy.
Po dvou měsících se však trvání Pařížské komuny naplnilo. Za německé podpory vtrhla mohutná přesila versailleských vojsk do metropole. Krvavý týden započal. Komunardi se s odvahou a hrdinstvím bili o každý obvod, o každou ulici a barikádu, ale poměr sil byl nerovný. Zvláště v dělnických čtvrtích zuřil krutý boj, jehož se účastnily také ženy a děti. Na sklonku bojů se jedna z posledních skupin komunardů stáhla na hřbitov Père-Lachaise, kde byli po statečném odporu do jednoho postříleni u zdi nazývané dodnes Zeď komunardů. Teror byl ohromný. Na 30 tisíc komunardů bylo postříleno, ještě více jich bylo uvězněno nebo posláno na nucené práce do kolonií. Komuna byla poražena, její činy se však staly nesmrtelnými.
Rudý prapor statečných komunardů neseme hrdě dál. Historie dala za pravdu Karlu Marxovi, který bezprostředně po porážce Pařížské komuny napsal: »Dělnická Paříž se svou Komunou bude věčně oslavována jako slavná předzvěst nové společnosti. Dělnická třída bude na věky chovat ve svém srdci její mučedníky. Její vrahy přibily již dnes dějiny na pranýř hanby, odkud je nevykoupí ani modlitby jejích páterů.«