Dovolte mi několik poznámek k některým momentům souvisejícím s tématem vývoje socialismu jako celosvětového procesu. Není to poprvé, co píši o tomto tématu. Hovořil jsem o něm na sjezdu KSČM v Hradci Králové, ale příspěvek, jak to bývá, zapadl v dějinách času. Přesto si myslím, že má svou aktuálnost, zvláště v době, v jaké se naše komunistická strana nachází.
Komunistické hnutí uznává stále nejobecnější směr vývoje lidské společnosti, vyjádřený Karlem Marxem a Bedřichem Engelsem v materialistickém pojetí dějin, popsaném v rukopise Německá ideologie (1845-46). Směr od antické otrokářské společnosti k feudalismu, kapitalismu, až po socialismus jako období hlubokých změn směřujících ke komunismu jako beztřídní společnosti. Cílem komunistického hnutí je beztřídní společnost, beztřídní společensko-ekonomické uspořádání. To je praktický, byť budoucí základní význam slova komunismus.
Jinak to znamená jednak označení hnutí, které k tomu opravdu směřuje, a jednak je to komplexní teorie. Dnes je stále více třeba bránit význam slova komunismus z hlediska společenského vývoje i našeho hnutí. Lze pochopit, že pro buržoazii, velkokapitál je komunismus synonymem zločinnosti. Od buržoazních propagandistů, novinářů, moderátorů nelze čekat ani jednu objektivní informaci a ani – a to je nesmírně podstatné – pravdivý výklad marxismu. Nelze to ostatně čekat ani od většiny společenskovědních zaměstnanců badatelů.
Výklad slova socialismus v 19. a 20. století nikdy nebyl jednotný a ustálený, jak o tom svědčí i Manifest komunistické strany ve své III. kapitole Další praxe i teorie. Ve střední a východní Evropě lze po roce 1945 a po etapě lidově demokratických uspořádání společnosti, přibližně od roku 1960 (1965) hovořit o socialismu v užším pojetí, tedy s vlastní ekonomickou základnou a vlastními výrobními vztahy. Přesto šlo o společnost třídní, byť neantagonistického typu. To však není trvalý stav vývoje, jak jsme se přesvědčili ve vlastní zemi. Jinými slovy, vývoj v socialistické společnosti může vést, a také ve východoevropských zemích vedl, k zostření rozporů a k pádu celého společensko-ekonomického systému, k návratu ke kapitalismu. To platí, to se reálně stalo, i když na počátku ještě s falešnou propagandistickou slupkou »tzv. zlepšování socialismu«, jak prezentoval například Václav Havel v prosinci roku 1989 a ještě počátkem roku 1990. Také Ladislav Adamec, který ještě v prosinci 1989 na 18. sjezdu KSČ tvrdil, »že přestavba socialismu bude teď pokračovat, protože to budou řídit správní nekonzervativní lidé«. Ve druhém projevu již otočil směrem k realitě.
Socialismus v Evropě byl chápán jako společnost časově před společností beztřídní a byl dále etapizován. Zůstaneme-li při označení soudobé epochy jako přechodu od kapitalismu k beztřídní společnosti komunistické, známé z původního Marxova pojetí, pak je již dnes zřejmé, že to období zahájené revolucí v Rusku roku 1917 bude trvat dlouho, řádově celé 21. století, pravděpodobně i déle. A z mého pohledu je nutné více hovořit o přechodném období od kapitalismu k socialismu, tedy o přechodném období. Realita dnešního světa je taková, že socialismus byl v jedné šestině světa poražen, zhroutil se, byť z hlediska celosvětového vývoje zcela určitě dočasně. Úvahy o délce přechodné epochy však nesmí sloužit uvnitř komunistického hnutí jako výmluva k nedostatečné činnosti komunistů, komunistických dělnických politických stran. Vývoj od kapitalismu k socialismu je proto dobré chápat jako jednu z etap, nebo i několik etap jedné epochy. Dočasnost porážky socialismu a postupy do budoucna, tedy onen předmět vědeckého bádání, ale také druh sekulární víry nenáboženského typu, jsou pro komunisty důležité. V. I. Lenin byl v této souvislosti muž velké sekulární víry v reálnost vítězství socialismu.
Úspěšnost přechodu od kapitalismu k socialismu předpokládá i naplnění jednoho ze základních pojmů – internacionalismu, který předpokládá rozvoj komunistického hnutí v národním měřítku. V tomto smyslu je internacionalismus bez národů nesmysl nebo podvod. Nelze jej zaměňovat s kosmopolitismem, který zjednodušeně znamená, že dobře se má člověk tam, kde je dostatek peněz bez ohledu na národní původ.
Kosmopolitismus kapitalistů existuje, co neexistuje, jsou »nadnárody«. Pokus o vytváření sovětského člověka zkrachoval. Pokus o vytváření euroobčana krachuje přímo před našima očima v hluboké krizi Evropské unie, a to nejen hospodářské a finanční, ale i ideové a politické. Euroobčan je manipulativně vnucovaný pojem. Multikulturalita je nástroj velkokapitálu k potlačení odporu národních hnutí. Zkrachoval i americký »tavicí kotel« národů, anglicky melting pot, a po roce 1960 se stále víc a víc USA dělí podle ras a národů. Lidé se nechtějí vzdát původu.
Pro naši zemi má výrazný význam konkrétní internacionalismus sousedních států, národů a jejich komunistických či pokrokových politických stran a hnutí. Výrazně to ovlivňuje míru reálnosti cesty k překonání současného kapitalismu. Tady je možná i jeden z prvků volebních neúspěchů posledních let, kdy se strana soustředila, až na výjimky, včetně krajského establishmentu, spíš sama na sebe, a tak jako před rokem 1989 stále více ztrácela kontakt s lidmi. Přestávala si s nimi rozumět. To nezmenšuje význam celosvětového internacionalismu a solidarity. Uvažujeme-li však o reálnosti překonání kapitalismu socialismem v naší zemi a ve střední Evropě, má pro nás velký internacionální význam stav komunistického a dělnického hnutí v Polsku, na Slovensku či v Maďarsku, které je však velmi slabé a často ilegální. O to více nás to zavazuje k naší solidární podpoře tohoto hnutí.
Pro otázku vývoje směřujícího ke společnosti socialistické je důležitý i moment vyjasnění si společenské základny a chápání pojmu a úlohy proletariátu. Zájmy proletariátu, pokud je chápán jako jedna třída, jsou velmi rozporné. Proletariát jako lidé nevlastnící výrobní prostředky – to je definice nutná po roce 1945 – se dělí na dvě základní velké skupiny. Proletariát pracující, tedy dělnickou třídu, a proletariát sloužící, tedy ostatní zaměstnance. Toto ukázala praxe, společenský vývoj, doslova i přes hlavy komunistických teoretiků, i teoretiků v uvozovkách.
Dne 21. září 2010 se v Praze konala protivládní čtyřicetitisícová demonstrace sloužícího proletariátu. Již v roce 2008 při demonstracích, byly celkem čtyři před Úřadem vlády České republiky, se jasně ukázalo rozdělení na odbory dělnické a odbory zaměstnanecké. Toto platí i v mezinárodním měřítku. Od té doby se však v České republice nedělo až na výjimky a okrajově nic a nastal »podivný podzimní sociální smír«. Je nesmysl tvrzení, že třídní zařazení nesouvisí s vykonávaným povoláním. Souvisí, i když druh povolání nevyčerpává všechny charakteristiky třídnosti. I Marx a Engels hovořili a psali nejen o antagonismu tříd, ale i o antagonismu povolání. Třídní rozpory mezi základními třídami – kapitalisté x dělníci – tak je Marx nazývá v Kapitálu, kde také zjistil nepoužitelnost souhrnného pojmu proletariát pro politicko-ekonomickou analýzu. To je však nesmírně důležité pro chápání zájmů té části společnosti, která může být nositelem společenských změn. Kognitariát existuje, ale není součástí dělnické třídy. Je ale většinou součástí proletariátu, chápeme-li proletariát jako skupinu tříd. Zařadí-li však někdo, např. vědci, do kognitariátu vysoké manažery, je to problém složitější, protože mnozí vlastní výrobní prostředky v množství větším než nezbytném pro drobné a malé podnikání. Dělnická třída je vykořisťována přímo bezprostředně. Co je podstatné, že sloužící třídy jsou činné v různých transferech nadhodnoty, jsou utiskované, velká rozhodnutí nečiní, ale vykořisťované jsou jen zprostředkovaně, transferují svou činností mnohem víc nadhodnoty, než dostanou ve svém platu.
Zákon hodnoty podle Marxe a jeho pracovní teorie hodnoty platí, i když pochopit ho v nynějším období není nic snadného. Důkazem je krize západní »civilizace« ve většině zemí světa, která propukla v září 2008. Zejména pro levici je nezbytné rozvíjet poznání a odhalovat tajemství bankéřů a finanční oligarchie.
Proč o tom píši? Závěrem minulého roku jsme si připomínali významné výročí Bedřicha Engelse. Potýkáme se s více než čtyřmi neúspěšnými volbami a - omlouvám se za ten výraz - hledáme viníka spíš hrou Chodí Pešek okolo… než rozumným zamyšlením a tolik potřebným semknutím strany. Navíc, tak jako většina světa zažívá naše země pandemii COVID-19. Většina politických stran bez jakýchkoliv skrupulí se snaží získat body a hraje falešně na city občanů. Pro naši stranu je to nepříjemné v tom, že i ona se musí podřídit celostátně nařízeným pravidlům a omezuje to »klasickou« politickou činnost, v níž bychom potřebovali vyřešit závažné vnitrostranické záležitosti.
Vrátím se k původnímu tématu. Hovoříme-li v souvislosti se současnou epochou a přechodem od kapitalismu k socialismu jako předstupni beztřídní komunistické společnosti, je třeba se podívat i na pojem globalizace a porovnat jej s fungováním internacionalismu v praxi i u KSČM. Nedostatek internacionalismu nelze zakrývat náklonností ke globalizaci a tezemi o socializaci globalizace. Socialistická globalizace je zatím utopií, stejně jako socialistické spojené státy evropské, téměř sto let stará koncepce. Buďme opatrnější a také přesně vymezujme pojmy.
Pro pochopení přechodu od kapitalismu k socialismu jako předstupni komunistické beztřídní společnosti je třeba znát sociální složení společnosti a znát tak zájmy jejích jednotlivých částí. Dovolte mi proto, abych závěrem těchto poznámek citoval Leninovu definici tříd obsaženou v jeho práci Velká iniciativa:
»Třídy jsou velké skupiny lidí, které se navzájem liší svým místem v historicky určitém systému společenské výroby, svým vztahem (většinou zajištěným a vytyčeným v zákonech) k výrobním prostředkům, svou úlohou ve společenské organizaci práce, a tudíž způsoby nabývání a velikostí onoho dílu společenského bohatství, jímž disponují… Ti kdo se pokoušejí řešit úkoly přechodu od kapitalismu k socialismu tak, že vycházejí ze všeobecných frází o svobodě, rovnosti a demokracii vůbec, o rovnosti demokracie práce apod., odhalují tím jen svou povahu maloměšťáčků, flétistů, šosáků, kteří se po stránce ideové otrocky belhají za buržoazií.«
Jsem přesvědčen, že krizi vnitrostranickou i celospolečenskou překonáme a společnost jsme schopni oslovit věcně, úspěšně. Čas však neúprosně běží. Sto let od vzniku politicky organizovaného komunistického hnutí v českých zemích nás zavazuje.