Za několik málo dní proběhne inaugurace již 46. prezidenta USA, kterým se po dramatických volbách a ještě vyhrocenějším povolebním boji stane již definitivně Joe Biden. Nemusíme si nalhávat, že není jedno, kdo ve Spojených státech je u moci, zda demokraté či republikáni. Styl jejich vládnutí či zahraniční politika nevykazují příliš odlišné rysy, možná malým rozdílem je jen domácí politika, v rámci níž demokraté, aspoň někteří, prosazují sociální témata, na rozdíl od republikánů.
Republikánem, který se určitým způsobem vymykal a vymyká, je Donald Trump, v letech 2001-2009 byl ale členem Demokratické strany. Donald Trump šel do prezidentských voleb v roce 2016 s heslem „Udělejme Ameriku opět vekou/skvělou“. Pro Trumpa byl pak na domácí scéně typický protekcionismus a s tím související obchodní válka s Čínou. Ta mimo jiné znemožnila mobilnímu gigantovi Huawei pokračovat v expanzi na západní trhy a rovněž tak soutěžit ve výběrových řízeních na mobilní sítě 5. generace.
Za prezidenta Trumpa byl na jeho příkaz zavražděn velitel speciálních jednotek iránských revolučních gard Kuds, generálmajor Kásim Sulejmání a svět stál na pokraji další války na Blízkém východě. Tentokrát s mnohem silnějším nepřítelem než byl svého času Irák. Donald Trump rovněž dosadil do čela Venezuely loutkového „prezidenta“ Juana Guaidó. Toho sice uznalo více než 50 států světa včetně České republiky, ale nikomu a ničemu nevládne. Prezidentem Venezuely i nadále zůstává legitimně zvolený Nicolas Maduro. USA za Donalda Trumpa stály za převratem v Bolívii, kde byl sesazen legitimně zvolený prezident Evo Morales. Stejně tak došlo k výraznému ochlazení vztahů s Kubou a jejich opětovnému neoprávněnému zařazení na seznam zemí podporujících terorismus. Rovněž bylo výrazně zesíleno embargo vůči Iránu nebo Venezuele, které, stejně jako blokáda Kuby či embargo vůči KLDR, zasahují velmi výrazně i třetí země. O mírumilovnosti Donalda Trumpa v zahraniční politice za uplynulé čtyři roky tak nemůže být ani řeč. To, že nerozpoutal další válku, není ani tak jeho zásluhou, jako rozvážností a rozumem druhých.
Mým záměrem není zkoumat, zda docházelo k falšování výsledků v prezidentských volbách, faktem zůstává, že to nepotvrdili ani republikánští tajemníci zainteresovaných států, ani nezávislé soudy v jednotlivých státech či Nejvyšší soud ovládaný Trumpem jmenovanými soudci. Stejně tak i americká vládní agentura pro kybernetickou bezpečnost (CISA) kontrolovaná Trumpem dosazenými úředníky konstatovala, že vše proběhlo v naprostém pořádku. Určitě k nesrovnalostem docházet mohlo, každý stát má jiná pravidla pro volby, v důsledku koronaviru bylo rozšířené korespondenční hlasování, jehož více využili demokratičtí voliči před těmi republikánskými. Faktem však zůstává, že i tyto volby na počet hlasů vyhrál demokratický kandidát. Tentokrát o 7 milionů hlasů. Hlavní jsou však v amerických volbách volitelé, ti zastupují jednotlivé státy a v drtivé většině z nich vítěz bere všechny volitele. Nezáleží tedy ani tolik na počtu obdržených hlasů, ale na tom zvítězit ve státech, které mají nejvyšší počty volitelů. To se v loňském roce podařilo v poměru 306:232 Joe Bidenovi. U Hillary Clintonové tomu tak nebylo, ve volbách v roce 2016 navzdory faktu, že získala více hlasů než Donald Trump, zvítězil v poměru 304:227 volitelů právě nyní dosluhující prezident Donald Trump.
Ukázalo se však, že stejně jako například v České republice, kde je společnost polarizována na vlně Babiš a antibabiš, jsou i Spojené státy americké za čtyři roky vládnutí Donalda Trumpa rozděleny na jeho příznivce a odpůrce. Prezident Trump značně polarizoval americkou společnost, rozdmýchal až krajní nenávist, kdy demokraty přirovnával k socialistům či komunistům, ke kterým skutečně mají na míle daleko a kteří mohou za vše špatné v americké společnosti a dokázal tak své příznivce vybudit až k nenávisti proti svým politickým odpůrcům. Hra USA na největší demokracii utrpěla po 3. listopadu povážlivé trhliny. Stát, který celému světu diktoval svůj pohled a jediný správný obraz světa, se sám v důsledku boje o volební vítězství ponořil do chaosu hraničícího s anarchií. Pověstnou třešničkou na dortu se stal 6. leden, kdy mělo v Kongresu dojít ke schválení výsledků voleb hlavy státu na základě předchozího hlasování volitelů. Dosluhující prezident Donald Trump dokázal projevem před svými sympatizanty vybudit jejich primitivní vášně natolik, že tito příznivci překonali chabě se bránící pořádkové síly chránící Kongres a vnikli do jeho prostor, které po určitou dobu ovládli a jednající reprezentanty politických stran vyhnali. Přerušili tak poslední krok před potvrzením Joe Bidena příštím americkým prezidentem.
Nabízí se dvojí paralela. Ta první, která ukázala světu, že žádná americká demokracie neexistuje, skutečně jde pouze o boj mocných proti jiným mocným, kdy konečným cílem je pouze prosazování zájmů určitých podnikatelsko-lobbistických skupin stojících buď na straně demokratů či republikánů. Druhou je pak zásah policistů proti davu, který pronikl do Kongresu. Lehkost, se kterou se dav zmocnil budovy této americké instituce, ukazuje, nakolik jsou i bezpečnostní síly rozděleny, neboť jejich zásah proti jiným nepokojům, jak ukazují nedávné příklady, by byl zcela jistě daleko ráznější a tvrdší.