Rozhovor Haló novin s bývalou poslankyní a místopředsedkyní ÚV KSČM Zuzkou Bebarovou Rujbrovou
Jste všeobecně známa jako dlouholetá poslankyně a předsedkyně petičního výboru Poslanecké sněmovny. Kolik let jste pracovala v dolní komoře? A který výbor byl nejbližší vašim znalostem a zkušenostem, protože jste byla členkou mnoha z nich?
Dá se říct, že pamatuji Šemíka, když byl hříbě. V Poslanecké sněmovně jsem strávila neuvěřitelných 21 let a prošla postupně výbory ústavně-právním, pro veřejnou správu a životní prostředí, pro bezpečnost, a zejména výborem petičním, který jsem po tři volební období vedla. Pracovala jsem i v řadě podvýborů a komisí, v parlamentních skupinách přátel - skupiny přátel Mongolska a Běloruska jsem i vedla. Díky členství v delegaci do OBSE jsem měla příležitost podílet se na kontrole voleb v řadě zemí. Mimochodem podle mých poznatků neplatí, že v postsovětských republikách jsou volby méně demokratické než v Evropě nebo USA.
Sjednocujícím tématem mé poslanecké práce byla legislativa a lidská práva. Tomuto tématu se věnuji i nyní jako důchodkyně v odborné komisi a stínové vládě KSČM – jsem stínová ministryně pro průřezový resort legislativy.
Co považujete za největší úspěch ve své poslanecké práci?
První roky ve Sněmovně byly poznamenány spíše zklamáním. Předkládala jsem návrhy zákonů, o kterých jsem ze své předchozí právnické praxe věděla, že mají smysl. Jenže návrhy byly zamítány ne pro svůj obsah, ale pro stranickou příslušnost předkladatele. Naučila jsem se, že šanci má pozměňovací návrh předložený na výboru nebo podpis spolupředkladatele z jiného politického klubu. Také se stávalo, že co mi zamítli, předložil vzápětí někdo jiný, kdo měl větší politickou podporu. Hlavně, že to bylo přijato. Podílela jsem se na téměř dvou desítkách přijatých návrhů zákonů, nejvýznamnější asi byla velká novela zákona o rodině.
Bojovala jste za státem zálohované výživné pro děti rodičů-samoživitelů. Tento zákon jste protlačila s dalšími kolegy Sněmovnou, ale prezident Klaus jej vrátil a kvůli volbám to Sněmovna již nestihla přehlasovat. Již tehdy mohlo být pomoženo mnoha dětem...
Aby výživné za rodiče-neplatiče zálohově platil stát, jsme navrhovali opakovaně. Jsem ráda, že současné projednávání dává této úpravě šanci. Je selháním státu, když nedává oprávněným dostatečné právní nástroje k vymožení pohledávek výživného – ať si tedy stát vymáhání vyzkouší.
Ve svém posledním volebním období ve Sněmovně jste řekla, že už dále nebudete kandidovat, protože je nutné dát prostor dalším uchazečům o poslanecký post. Jak souzníte s heslem »dvakrát a dost«, které někteří politici propagují?
Nemyslím, že by se toto pravidlo mělo uplatňovat automaticky. Chvíli trvá, než se nový poslanec zorientuje, naváže kontakty. Je i odpovědností organizací, které kandidáty nominují, zda budou tito kandidáti následně přínosem pro nás pro všechny. Spíše mi vadí teritoriální přístup a vnitrostranické lobbování ve stylu »my vám podpoříme kandidáta, ale recipročně požadujeme pomoc tomu našemu«. Ve výběru se zcela ztrácí požadavek na odbornost kandidáta z hlediska potřeb poslaneckého klubu. Klub totiž musí obsadit všechny odborné výbory a řada poslanců se musí rekvalifikovat. Je těžké nebýt zdravotník ve zdravotním výboru.
Dnes rostou i nároky na jazykové vybavení poslanců. Těch, kteří se domluví více jazyky, jsme nikdy neměli mnoho.
Sledujete současnou práci Poslanecké sněmovny? V tomto volebním obdobní je v ní zastoupeno více politických subjektů, než bylo v dobách, kdy jste poslancovala vy. Máte nějaký celkový náhled na současnou Sněmovnu?
Dění ve Sněmovně sleduji a jsem ráda, že už tam nesedím. Zato více chápu, proč lidé na politiky nadávají. Působí to na mě, že důležitější je mediální výstup než odvedená práce. Stačí se podívat na seznam předložených a neprojednaných návrhů, na které už nemůže do konce volebního období dojít řada. Ale za klubem KSČM byla vždy odvedená práce. Na rozdíl třeba od Pirátů ji však neumíme prodat.
Jak hodnotíte spojování pravicových opozičních stran do tzv. demobloku? Zdá se, že pravice vytváří i předvolební aliance. Levice tak nečiní. Proč? A bylo by to vůbec reálné?
Spojování politických subjektů na pravici je účelové, logické a dočasné. My se nemáme s kým spojit, resp. s námi se jiné kluby spojují jen nárazově a pokud možno za zavřenými dveřmi. Stále se nálepky spolupráce s komunisty bojí. Kdo nemá strach, je pragmatik Andrej Babiš. Bohužel to má efekt odlivu voličů od KSČM, protože »proč chodit ke kováříčkovi«...
Ale voliči přece musí chápat, že onen »kovář«, tedy hnutí ANO, by nedělalo tu sociální politiku, kterou nyní dělá, kdyby ho nedrželi v šachu právě ČSSD a výrazně právě komunisté.
Až teď, kdy sleduji politiku z druhé řady, si uvědomuji, že veřejnost vnímá to, co se děje právě teď, a nad zásluhami, příčinami a důsledky příliš nepřemýšlí. Politické dění znepřehlednělo, politických subjektů je mnoho. Lépe se pamatuje bonmot než rozbor situace. Jsem například zvědavá, zda lidé naše hlasování o rozpočtu vyhodnotí jako vítězství, nebo plácnutí do vody. Osobně si myslím, že nad tím nebudou přemýšlet, ale uvízne jim, že jsme byli trochu více vidět. A to je dobře.
V letech 1999-2004 jste též byla místopředsedkyní ÚV KSČM. Jakou jste měla agendu?
Ano, jedno volební období jsem byla členkou vedení KSČM. Odpovídala jsem za regionální politiku a volby. Dodnes se pyšním, že v té době jsme měli 41 poslanců, sedm europoslanců, 161 krajských a přes 6000 obecních zastupitelů. Sebekriticky připouštím, že příčinou takového úspěchu byla z velké části opoziční smlouva ODS a ČSSD.
Co se vám v této práci dařilo a co bylo oříškem, který se nepodařilo rozlousknout
Co jsme dělali možná lépe, bylo to, že nás bylo více vidět. Ne že by nás více pouštěli do televize. Ale funkcionáři i poslanci jezdili po celé republice a místní organizace to vítaly a zvaly nás. Dnes naše akceschopnost upadla nejen v důsledku stárnutí. Nadáváme na vedení, ale sami sedíme na rozviklaných židlích okresních výborů a divíme se, že za námi nikdo nechodí.
A co bylo či je oříškem?
Ustrnuli jsme. Vlivem vnějších okolností a chybami těch druhých to stále nějak fungovalo. Ono to stále ještě, byť formálně, funguje. Ke všemu přijímáme usnesení, jen je nemá kdo plnit. Zaměstnáváme se tedy navzájem. Naše odborné zázemí je s ohledem na věkovou skladbu odtržené od života. Máme zbytečně velký funkcionářský aktiv, a protože jsme demokraté, všichni do všeho mluvíme. Když se diskutovalo o neslučitelnosti funkcí, řešili jsme poslance místo regionálních funkcionářů, kteří ovládli ústřední výbor, kde rozhodují sami o sobě. Nebudu pokračovat, vyznělo by to příliš pesimisticky.
Jaký byl vlastně váš vstup do vrcholné politiky? Jak se ze soudkyně, což je vaše původní profese, stala zákonodárkyně?
Opravím vás, soudkyní jsem přestala být už v roce 1992. Spočítala jsem si, že s legitimací KSČM to bude otázka několika let, kdy doroste generace mladých právnických vlčáků. Do politiky jsem šla z advokacie. Byla jsem v ní úspěšná, ale nebavilo mě, že obvykle vyhrává ten, kdo má více peněz.
Kývla jsem na nabídku předsedy OV KSČM kandidovat do městského zastupitelstva v Blansku, byla zvolena a využila své právnické profese při přijímání vyhlášky o prodeji komunálních bytů. Podařilo se nám aktivizovat občany a vyvolat mimořádné volby. Ty nás vynesly do vedení města a já jsem se dostala i do rady. V roce 1996 mi bylo nabídnuto čtvrté místo na kandidátce KSČM do Poslanecké sněmovny, byla jsem zvolena... A dál už to znáte.
Čím si vysvětlujete nízké voličské preference pro KSČM a levici obecně v několika posledních volbách?
Už jsem řekla, že je nás málo vidět. Už dávno se nemůžeme spoléhat jen na vymírající členskou základnu. Jsme volební strana. Do současné doby nevíme, kdo z nečlenů KSČM nás volí a proč. Koho máme oslovovat a s jakými tématy? Stále ještě minimálně využíváme sociální sítě. Orientujeme se na známé voliče–členy, a ne na získávání nových.
Neumíme využívat ani nepolitických témat. Podívejme se, kam patří svými politickými názory, svým programem Andrej Babiš. Doprava? Doleva? Tuneluje sympatizanty napříč politickým spektrem. Řídí se doporučením mediálních poradců a výzkumy veřejného mínění. Nechci říct, že bychom měli být jako on. Ale všímat si přání veřejnosti musíme.
Když jste kandidovala v roce 2004 do Senátu za Blanensko, postoupila jste do druhého kola, kde však nastal obvyklý scénář: všichni proti komunistům. Je vůbec reálné, aby se autentická levice propracovala přes většinový systém do horní komory?
Do Senátu jsem kandidovala dvakrát, z toho podruhé v roce 2012 na Svitavsku. A ačkoli tam nebydlím, i tam jsem se dostala so druhého kola.
Je pravda, že ve druhém kole už se spojenci hledají těžko. Když se ale podíváme, kolik hlasů stačí na zvolení, je to méně, než obvykle získáme ve volbách do Poslanecké sněmovny. Začněme s aktivizací voličů a prezentací - samozřejmě i výběrem - kandidátů a kandidátek dříve a kreativněji!
Již jste zmínila své členství v Radě města Blanska. Celkově 16 let jste byla komunální političkou, členkou Zastupitelstva města Blanska (1994-2010). Jak jste to stíhala s poslaneckým mandátem a jednu dobu i s místopředsednictvím strany?
Nevím a sama se tomu divím. O to hůře si zvykám na život seniorky. Jsem vdova, žiji sama se starým psem, teď díky koronaviru převážně na chalupě. Neluštím křížovky, neštrikuji. Snažím se ale stále na něco těšit. Teď se těším na očkování proti covidu, abych ještě mohla vyrazit do světa.
Jste tedy příznivkyní očkování?
Ano, nechci sedět zavřená doma a jednou týdně si s rouškou zajet pro rohlíky. Umírají nám přátelé, ekonomické důsledky si ani neumíme představit, utíká nám čas na aktivity, kterým jsme se dříve věnovali.
Nebojíte se vedlejších účinků, či že budete »načipována«? Pokud jste na internetu, jistě sledujete, co všechno si lidé posílají kolem očkování.
Myslíte, že je horší, když nás po injekci bude bolet hlava nebo budeme mít vyrážku? Lidi, kteří se zapojují do přeposílání nepodložených varovných informací, bych stíhala pro šíření poplašné zprávy.
Jaký je váš recept na opětovné získání voličů, kteří se momentálně rozutekli k ANO, Pirátům či okamurovcům?
Začněme u sebe. Nehledejme viníky u konkurence, nehledejme vnitřního nepřítele. Neperme se o těch pár posledních prebend. Neuvažujme »já to už nějak doklepu«. Ptejme se lidí, co by chtěli změnit, a sami sebe, co pro to můžeme udělat. S kolika nečleny jsme hovořili v posledním roce o politice KSČM?
Nebojme se tvrdě utáhnout opasky – KSČM, ale i sobě, a využijme prostředky i energii k tomu, abychom dokázali vystoupit z bubliny, v níž se dobrovolně uzavíráme.
Jaký je váš recept na dobré zdraví a dobrou náladu?
Kdybych ten recept měla, tak bych byla zdravá a měla dobrou náladu. Ale pozitivně: je potřeba se stále na něco těšit, a mohou to být i maličkosti.