Rozhovor Haló novin s Miroslavem Opálkou, bývalým poslancem a členem tří komisí pro důchodovou reformu za KSČM
V souvislosti s pěti tisíci, které podle vládního návrhu v prosinci mají dostat důchodci, opozice tvrdí, že jde pouze o populistický nesystémový krok, že důchodci takový příspěvek nepotřebují a že s ním proto nesouhlasí. Co tomu říkáte?
Děkuji za aktuální otázku. Jsem sice ve střetu zájmů, ale odpovím. Je pravdou, že systémový krok to není, i když nejde o historicky první případ takovéhoto řešení. V podstatě jde o mimořádnou sociální dávku, která nevychází z nároků ze zákona o důchodovém pojištění, ale ze samostatné zákonné úpravy, která zajišťuje všem pobíratelům starobních, invalidních a pozůstalostních důchodů stejnou částku 5000 Kč, bez rozdílů výše jejich důchodu. Parlament ČR tento návrh schválil. Prostředky jsou zabezpečeny z mimořádného zvýšení plánovaného deficitu státního rozpočtu na rok 2020 (kryt je většinou státními dluhopisy), který je také obdobně použit i na různé programy podpory podnikatelům, zaměstnancům, osobám se zdravotním postižením apod.
Kulhá jedno z řady zdůvodnění, že byla vyšší inflace. Ta se totiž stoprocentně promítne v zákonné valorizaci od ledna 2021. A v průběhu roku je případná vyšší inflace ošetřena zákonem. Kdyby byla překročena pětiprocentní hranice, došlo by automaticky k mimořádné valorizaci bez vůle vlády a Parlamentu ČR.
Základní problém takovéhoto přístupu vidím v tom, že se tato mimořádná dávka neprojeví ve výši každého dalšího důchodu v následujících letech, neboť nezvyšuje důchod jako takový. Nestane se proto ani vyšším základem pro každoroční valorizaci. Takže jde o méně výhodné řešení pro důchodce a více výhodný krok pro státní rozpočet, který takto nebude mandatorně zatížen v dalších letech.
Pro důchodce by bylo výhodnějším řešením, kdyby jejich důchody byly jednotně navýšeny v pevné části o dalších 415 Kč měsíčně. Důvod pro takovéto každoměsíční zvýšení je v tom, že průměrné důchody nám klesly v poměru k průměrným mzdám pod 40 procent! Druhý důvod je, že objem vyplácených důchodů v ČR je v rámci mezinárodního srovnání v poměru k HDP nižší, a to dlouhodobě! Takže důchodci mají morální nárok na trvalé zvýšení svých příjmů bez vymýšlení důvodů o inflaci či o rouškovném. Je-li prioritou vlády dorovnávat rozpočet na nákup zbraní na výši dvou procent HDP, pak nevidím důvod, proč nevyrovnat i objem výdajů na důchody s průměrem EU. Proto jsem ve svých předchozích vyjádřeních preferoval právě toto koncepční řešení, namísto jednorázové dávky.
Vraťme se k onomu »nesystémovému kroku«, jenž bývá spojován s tvrzením, že vláda měla už dávno raději něco udělat s důchodovou reformou. Je na tom něco pravdy?
To je taková opakovaná floskule či mantra o nezbytnosti důchodové reformy, kterou rovněž podporují OECD, EU, Světová banka, Mezinárodní měnový fond a další. Těžko se to voličům-seniorům nahlas říká, když někdo nesouhlasí s tím, aby se jim více přidávalo. Namísto toho chtějí tito politici systémovou změnu. Ale kolik je v parlamentu politických subjektů, tolik je na věc i různých názorů, které se štěpí ještě uvnitř těchto uskupení.
Pravici jde především o privatizaci co největší části důchodového systému a tím přenesení větší zodpovědnosti a dopadů na jednotlivce, dále také o snížení zatížení zaměstnavatelů (de facto o zvýšení jejich zisků) a v neposlední řadě o posílení soukromého bankovního sektoru, který koordinovaně prosazuje své zájmy na všech kontinentech. U nás by šlo v podstatě o návrat před říjen 1948 (od národního pojištění zpátky ke stavovskému pojištění), což by vedlo k menším přerozdělovacím procesům a ke snížení solidarity vícepříjmových skupin s méněpříjmovými skupinami i sektory národního hospodářství. Na toto téma jsem za 18 roků už popsal hodně papírů.
Sociální demokracie nově přišla s tezí spravedlivých důchodů. Komu by se spravedlnost nelíbila, že? Jenže náš první solidární státní pilíř je pojat jako důchodové pojištění. A u pojištění je plnění závislé na době pojištění, na výši odváděného pojistného a navíc i na zákonné úpravě, která umožňuje solidární přerozdělovací procesy. Je proto třeba hlídat únosnou váhu – politický konsenzus u těchto přerozdělovacích procesů, které posuzoval i Ústavní soud ČR.
K diskusi je například předložen návrh na výrazné zvýšení minimálního důchodu, placeného ze státního rozpočtu z daní a zásluhový ekvivalentní důchod z reálných odvodů jednotlivce do důchodového pojištění, což by ale zcela zrušilo solidární přerozdělování uvnitř 1. důchodového pilíře. Tento návrh přináší jakýsi hybrid původních návrhů ODS na rovný důchod a návrhu ČSSD na NDC švédský systém v prvé Bezděkově komisi. Oba byly samostatně nepoužitelné. Jsem však přesvědčen, že do konce volebního období k žádné zásadní reformě nedojde.
Vrátím se tedy obecně k aktuálním připravovaným návrhům. Z pohledu dnešního pojistného systému se mi jeví některé medializované návrhy – volající po spravedlnosti – jako silně nespravedlivé, neboť jejich přijetí by bylo na úkor ostatních, tedy pro ně kumulovaných peněz z důchodového pojištění. Nemají totiž zajištěno vyšší finanční krytí odjinud. Přerozdělujeme stále jen jeden koláč. Chceme-li mít stejně vysoké (rovné) minimální důchody i valorizace, pak opusťme pojistný systém a zaveďme systém zabezpečovací či zajišťovací. Jen upozorňuji, že i před rokem 1990 byly důchody odvislé od příjmů a odpracované doby. Nebyli jsme v komunismu, kde by mělo být přerozdělování podle potřeb, ale v socialismu, kde se razilo heslo »Podle zásluh!«.
Je vůbec důchodová reforma, která tak či onak nabourá zřejmě solidární systém, zapotřebí?
Já bych slovo reforma raději nepoužíval. Slovo reforma irituje zásadní systémovou či strukturální změnu, jak jsem ji zmínil před chvílí. Přiklonil bych se k termínu »dlouhodobá finanční stabilizace důchodového systému – postupná parametrická úprava«. A tento proces u nás v podstatě probíhá od července 1926, kdy vstoupil v platnost zákon o sociálním pojištění z roku 1924. Vlády prostě musely průběžně reagovat na změny a postupně regulovat důchodový systém v různých politických konstelacích, a takto to funguje dodnes. Jinak by se dávno důchodové zajištění občanů zhroutilo. Dnes platný zákon o důchodovém pojištění byl přijat v roce 1995. Tipněte si, kolika novelami již k dnešku prošel. Pokud jsem dobře počítal, jde za 25 let o 132 novel! Copak to není důkaz, že dochází k permanentním úpravám? Ano, často i jen z politických důvodů. Ale stále jde o stabilizaci. Jenže ono volání po reformě je voláním po zásadní změně, a ta by měla být pro KSČM nepřijatelná, neboť hájíme zájmy neprivilegovaných, kterým by takováto změna neposloužila.
Problém s důchodovým systémem není systém sám, ale nedobrý demografický vývoj a různé lobby tlaky. Dlouhodobá stabilizace stojí na dostatku peněz v systému, jinak řečeno, na dostatečném počtu plátců do důchodového pojištění. Pokud však nebudou mít nové generace zajištěnou ani prostou reprodukci (statisticky v průměru 2,1 dítě na jednu ženu, což už dávno není), pak je to jejich problém, jejich pohodlí, jejich cesta. Nemohou nadávat na své rodiče, kteří je živili a oni jim dnes přispívají na jejich důchody, ale i na důchody bezdětných. Musí se polepšit nebo hledat jiné zdroje. Vícezdrojové financování již dávno uplatňují v tzv. rozvinutých zemích.
Hlavně se nestrašme! Jde o to, jak spravedlivě se rozděluje a bude rozdělovat nově vytvářená hodnota. Jak eliminovat korupci a jednosměrný vliv oligarchů, korporací a jejich politických mluvčích. To platí jak v mezinárodním a národním měřítku, tak na úrovni krajů a obcí. Je potvrzeno, že i když obecně stoupá životní úroveň, stále více nových zdrojů zůstává majitelům a akcionářům firem i managementu. Prostě stoupá stupeň vykořisťování! Jinak by nové zdroje byly. Zatím však chybí většinová politická vůle ke změnám, k většímu zapojení čistých privátních zisků do veřejných zdrojů. Voliči totiž dávají přednost těm, kteří prosazují nezvyšování či dokonce snižování daní, omezování odvodů pro bohaté, rušení majetkových daní, brání výhody daňového mixu pro bohaté a nesouhlasí s progresivním zdaněním fyzických i právnických osob, nebojují razantně s šedou a černou ekonomikou nebo za uvalení digitální daně a vyšší zdanění při vývozu zisků vytvořených v ČR, neřeší umělé vnitropodnikové ceny matek a dcer u nadnárodních korporací, nečelí odlivům nezdaněných peněz do daňových rájů atd. atd. To je program ANO a pravicové opozice! Ač je to divné, většina lidí podporuje ve volbách programy, které jsou pro ně nevýhodné, anebo vůbec nepřijde volit.
Systémová či strukturální reforma nutná není, ale je nutné zajistit dlouhodobě dostatek peněz ke stabilizaci státního solidárního důchodového 1. pilíře. Musíme zabraňovat většímu přenesení rizika na jednotlivce a udržet sílu kolektivního zabezpečení. Toto je úkolem levice a odborů. Většina pracujících je už i tak účastná kapitálového penzijního spoření nebo jiných forem zajištění na stáří, jako dobrovolné nadstavby k státnímu pilíři.
Oč vlastně opozičním politickým stranám ve skutečnosti jde?
Především jde o stálé strašení lidí. Vystrašený člověk nekoná racionálně a z neznalosti věci je ochoten přistoupit i na řešení, která jsou pro něj velice nevýhodná. Nemá čas a znalosti na posuzování alternativ.
Naše civilizace má však před sebou daleko závažnější úkoly. Žijeme sobecky nejen na úkor rozvojového světa, ale nějakou dobu už i na úkor našich příštích generací. Vytváříme vnitřní dluhy. Finanční, surovinové, energetické, ekologické… To se promítá zřejmě i do urychlení klimatických změn. Hrozí nedostatek vody, potravin, zdravého životního prostředí. Na jedné straně populace ubývá (vymíráme a degenerujeme), a na druhé straně jinde kvadraticky roste. Nedaří se eliminovat vojenské konflikty, přicházejí nové pandemie.
Tyto a další problémy vedou mj. i k nové vlně stěhování národů a kultur. A na pozadí těchto viditelných jevů neustále ve světě bohatne hrstka vyvolených, která tahá za nitky při rozhodování národních vlád a mezinárodních organizací. A tak bych konstatoval, že vědomě či nevědomě jde opozici o zamlžování zásadních problémů a o hysterické vyzvedávání jednoho problému s důchody. Vždyť jde i o to, zda bude dostatek lidí, kteří upečou pro seniory chleba, zabezpečí jejich další potřeby a péči. Peníze samy o sobě to nedokážou. Nemocná je celá naše civilizace, ne jen důchodový systém.
Nevymýšlím si žádnou novou konspirační hypotézu. Prostě skládám fakta. Od doby, kdy Pinochet dal Chile v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století k dispozici zastáncům tzv. Chicagské ekonomické školy a nadnárodním správcům důchodových fondů, se privátní kapitálové důchodové spoření neuvěřitelně rozšířilo po celém světě. Dnes je sice Chile ve velkých problémech s nízkými důchody, ale bankovní sektor asi nezná lepší produkt než důchodové spoření. Cirka 40 let stamiliony pracujících pravidelně spoří, a pak se jim cca 20 let postupně vyplácí naspořená částka, která není zcela chráněna proti krizím, inflacím, krachům… Kde jinde najdete pro finanční kapitál takovou dlouhodobou jistotu?
Může se zase dostat do hry Kalouskův »druhý pilíř«?
Myslím, že ne, i když v dnešní době je možné vše. Nyní by mělo jít hlavně o to, kde zajistit peníze, které budou za deset let v průběžném systému chybět. Zda budou generovány prostřednictvím konkrétních daní či tzv. bez mašličky obecně ze státního rozpočtu, nebo – v horším případě – zvýšením pojistného či snížením důchodů. Hlavní spor bude opět veden o větší individuální zodpovědnost jednotlivých občanů a dále o váhu státního pilíře k soukromým pilířům v rámci celého důchodového systému.
KSČM vždy prosazovala zásadu, že každý, kdo poctivě pracoval, musí být zabezpečen na stáří seriózně ze státního pilíře. Další pilíře považujeme za dobrovolnou nadstavbu pro ty, kteří mají takové příjmy, že si mohou dovolit dlouhodobou odloženou spotřebu, čímž si ale snižují kupní sílu, která je důležitá pro dynamický rozvoj spotřební ekonomiky.
Ať již se přijme cokoli, dotkne se to současných důchodců?
Nemělo by. Přece jen jde o významnou voličskou sílu. Starobní důchod pobírá kolem 2,5 milionu seniorů (vyplácí je nejen ČSSZ, ale i ministerstva obrany, vnitra a spravedlnosti) a všech důchodců-voličů bude kolem tří milionů. Současných důchodců se mohou dotknout jen změny valorizačních vzorců, vedoucí ke snížení valorizací. U nově příchozích důchodců může dojít k navyšování statutární věkové hranice pro nárok na důchod, redukce ve stanovení doby pojištění či změna výpočtů důchodových dávek. Ale jednou vydržené právo by nemělo být možné odebrat, pokud stát nezbankrotuje. To ošetřují i mezinárodní soudy. Nám však musí jít i o to, abychom nepřijímali takové nezvratné kroky, které poškodí budoucí generace.
Jaká, podle vás, by byla optimální »důchodová reforma« nebo jak úpravu v důchodovém systému nazveme?
Tak k tomuto jsem předkládal, po projednání ve stranických orgánech, se svými kolegy návrhy již v prvé Bezděkově komisi a pak některé parametry ještě upřesňoval v Potůčkově komisi. Jde o poměrně obsáhlý a podrobný materiál. Kdysi byl zveřejněn i na webu KSČM. Takže jen stručně zrekapituluji.
Nesouhlasíme se systémovou – strukturální změnou! Kapitálové připojištění vnímáme jako dobrovolný nadstandard. Hlavní váha musí zůstat na státním solidárním pilíři, který musí být i nadále povinný pro všechny občany, průběžně financovaný, dávkově definovaný, příjmově i generačně solidární, regulovatelný a státem organizovaný a garantovaný. Jeho účelem je finanční zabezpečení důstojného stáří občanů, kteří poctivě pracovali.
Průměrná výše starobních důchodů, oproštěných od daní a zdravotního pojištění, by se měla pohybovat nad hranicí 40 procent průměrné mzdy. Statutární věková hranice pro nárok na starobní důchod by měla respektovat průměrný věk dožití ve zdraví (stále se v ČR dožíváme kratšího věku a registrujeme vyšší invaliditu než lidé v zemích s tzv. rozvinutou ekonomikou, kteří asi těží z poměrně nižšího ročního pracovního fondu) a potřebná doba pojištění by měla vycházet z reálného stavu doby studia, průměrné nezaměstnanosti apod.
Předpokladem hladkého důchodového zabezpečení je dobrá výkonnost ekonomiky, trvalý růst HDP a jeho optimální přerozdělování, zvyšování produktivity práce, udržování nízké nezaměstnanosti a snaha o nastavení rozumných a efektivních propopulačních opatření. Navrhli jsme deset parametrických úprav, které měly, po propočtu nezávislými ekonomy, stabilizovat státní pilíř až do roku 2100, ale uplynulo 15 let a nic se z toho nerealizovalo.
Kritizované nízké české důchody jsou důsledkem nízkých mezd a platů ve srovnání s vyspělými zeměmi. Cesta ke zvýšení důchodů proto vede především přes zvýšení mezd a platů. A výše minimálního důchodu nesmí nivelizovat důchody zaměstnanců s minimální mzdou na plný úvazek s těmi, kteří pracovali na zkrácené úvazky či tzv. optimalizovali příjmy a výdaje, případně utíkali do šedé ekonomiky. To by přivedlo do systému nové nespravedlnosti! Nižší důchody rodiče na dlouhodobé rodičovské dovolené rovněž nelze řešit na úkor pojistného ostatních.
My dlouhodobě navrhujeme možnost, aby ekonomicky aktivní vlastní či osvojené dítě mohlo z části svého odvodu na důchodové pojištění přímo přispět na důchod svého vychovatele či vychovatelům. V této souvislosti také navrhujeme zvýšení pojistného pro bezdětné, stejně jako tomu bylo před rokem 1990 u daní. Jde o motivaci ke zdravému demografickému vývoji a o přilepšení na stáří coby výsledku dobré výchovy. Jsem přesvědčen, že paušálně přispívat 500 Kč za dítě za jeho desetiletou výchovu, pokud není korunována odvody na důchodové pojištění do českého důchodového systému, je další nespravedlností i nehospodárností. Pro takovýto bianko šek nejsem!
V roce 2005 jsme náš návrh k stabilizaci důchodového systému nazvali »Udržení solidárního důchodového systém ČR cestou permanentní parametrické optimalizace«. Na tom osobně nemám co měnit. Jde tedy o to, jak velkou nám dají voliči a voličky pro příští volební období důvěru, abychom mohli v novém volebním období v tomto směru pokročit reálně dál.
Jaroslav KOJZAR