Rozhovor Haló novin s Jiřím Valentou, poslancem a krajským zastupitelem KSČM
Připomeňte, prosím, jak krajské volby ve vašem kraji dopadly a jaká mocenská konstelace po volbách vznikla.
Letošní volby v Plzeňském kraji dopadly podobným způsobem jako před čtyřmi lety. Opět těsně zvítězilo hnutí ANO 2011, před uskupením ODS/TOP 09, za nimiž následovaly, a to s již větším odstupem, hnutí STAN a Česká pirátská strana. I v našem kraji tyto volby potvrdily sestupný trend podpory levice napříč celou Českou republikou. Sociální demokracie, která byla doposud, jako druhý nejsilnější subjekt v předchozích volbách, v koalici, získala nyní jen tři mandáty, KSČM potom ještě o jeden mandát méně. Z jedenácti zastupitelů, zvolených za KSČM před osmi lety a relativně úspěšného koaličního angažmá s ČSSD, přes šest zastupitelských postů v roce 2016, jsme se bohužel propadli i zde do pomyslného suterénu voličské podpory. Situace je o to závažnější, že náš zisk 5,5 % hlasů oprávněných voličů byl prakticky jedním z nejlepších výsledků komunistické strany napříč celou zemí. Nyní tak máme aktuální zastoupení bohužel v pouhých čtyřech krajích.
Jinak, obdobně jako před čtyřmi lety, byl vítěz krajských voleb, hnutí ANO, povolebně obejit, tentokráte spojenectvím ODS/TOP 09 s Piráty a STAN s některými menšími regionálními uskupeními. Takto ustavená koalice disponuje v zastupitelstvu 25 mandáty ze 45, a má tedy pouze o dva hlasy více, než je nutný počet hlasů k přijímání jakéhokoliv usnesení. Opoziční zástupci sedí ve 20 zastupitelských křeslech a rekrutují se z řad ANO, ČSSD, SPD a KSČM.
Z takto vytvořené mocenské konstelace je zřejmé, že dosažená křehká hlasovací většina může koalici přinést do budoucna nejeden problém. A já osobně se domnívám, že se bude muset velice snažit, aby celé volební období vůbec dokončila. A to nejen kvůli ideologické nesourodosti, ale i obtížně skrývaným ambicím některých individualisticky založených osob, členů to nové krajské vlády.
Co od nové krajské vlády lze očekávat? Má vaši důvěru?
Zvolená krajská koalice naši důvěru rozhodně nemá! A jak by ji také mohla mít, když ji tvoří i lidé, kteří extrémně kumulují veřejné funkce, a to někdy dokonce v přímém rozporu s platným Etickým kodexem Plzeňského kraje. A tak se například hejtmankou stala poslankyně Ilona Mauritzová z ODS, jejím náměstkem Pavel Karpíšek, senátor a starosta, apod. A koaliční Piráti, kteří proti tomuto neblahému fenoménu české politiky brojí dokonce i z celostátní úrovně, na plzeňském hejtmanství jen raději »koukají do země a šoupou nohama«, spokojeni, že mají v radě také své dva zástupce a nějaké náměstky. Mimochodem, těch náměstků je neskutečný počet - sedm!
Jeden z nich, zástupce hejtmanky pro dopravu Pavel Čížek ze STANu, se uvedl do své funkce tím způsobem, že ho policie musela zadržet, jak projíždí obcí rychlostí 93 km/hod. Naše »objektivní« média ale tuto kauzu zveřejnila raději až druhý den po Čížkově volbě, i když se jednalo o událost již týden starou. Raději nedomýšlím, co by se dělo, kdyby se takto provinil nějaký komunista! Stejně tak, co si může veřejnost myslet o Josefu Bernardovi, nedávném přeběhlíkovi z ČSSD přímo na pozici volebního lídra STANu, osobě s poměrně šedou podnikatelskou minulostí, která byla v červnu dokonce odvolána z funkce hejtmana dlouho nezaznamenaným způsobem, když jí důvěru vyjádřili pouzí dva zastupitelé. A nyní se »dveřmi vyhozený« Bernard »oknem« vrací na post prvního, statutárního, náměstka hejtmanky.
Co ale považuji za ještě tristnější, než jsou morální nedostatky a kauzy členů rady, je podivná »privatizace« orgánů zastupitelstva, konkrétně odborných výborů. Koalice si v nich svým rozhodnutím uzurpovala plných 133 míst a opozici, která je v krajském zastupitelstvu jen o málo slabší, bohorovně přidělila míst 32. Po další čtyři roky bude tedy situace následující: rada něco navrhne, »její« výbory dají přirozeně kladné stanovisko a těsná většina v zastupitelstvu to následně schválí. A takto si koalice představuje »konstruktivní« spolupráci s opozicí. V podstatě to znamená, že 45 % občanů, kteří přišli k volbám, nebude mít žádnou možnost jakkoliv promlouvat prostřednictvím svých zastupitelů do chodu svého kraje.
V Plzeňském kraji získala KSČM dva mandáty v krajském zastupitelstvu. Jakou politiku chcete prosazovat? Jakými prostředky? Dá se ve dvou něco vybojovat?
Jak jsem již naznačil, koalice není početně o mnoho silnější než opozice a v případě, že jí budou chybět na jednání zastupitelstva více než dva členové, nemůže bez opoziční podpory prosadit vůbec nic. Po mých prvních zkušenostech s kolegy z opozičních řad ANO, ČSSD a SPD si myslím, že jednotný protikoaliční postup v některých, jasně odůvodněných případech nemusí být vůbec vyloučený. V nastavené mocenské konstelaci a hlasovací matematice mohou i ty pouhé dva zastupitelské hlasy sehrát v některých případech zásadní roli. Naší politikou i povolebně zůstává trvalý růst životní úrovně všech sociálních skupin v kraji a osobně věřím, že naší usilovnou a poctivou prací k dosažení tohoto cíle také přispějeme.
Patříte k pouhým »třinácti statečným«, kteří se v barvách KSČM letos probojovali do krajských zastupitelstev. Je jasné, že KSČM v těchto volbách jasně prohrála. Už jste si sám pro sebe našel odpověď, proč se tak stalo?
Ano, série našich volebních neúspěchů prozatím nekončí. Řekl bych ale, že se jedná o ucelenou řadu porážek nejen KSČM, ale celé levicové scény v ČR. Někdo možná hledá hlavní příčinu v personálním složení vedení strany, ale já si to úplně nemyslím, byť i tento aspekt je samozřejmě důležitý. Vezměme si politickou situaci před takovými sedmi, osmi lety, což není ještě tak dávno. KSČM měla ve sněmovně 33 poslanců, v Plzeňském kraji jsme byli v koalici s ČSSD, když jsme dosáhli v krajských volbách skoro 21 % voličské podpory a já osobně jsem jen těsně prohrál ve druhém kole senátních voleb s mnohem známější exministryní zdravotnictví Miladou Emmerovou.
A teď společně zkusme přijít na to, co se tak zásadního mohlo od té doby změnit, že nyní jdeme od jedné volební porážky ke druhé. Vedení strany je prakticky totožné, kandidáti, styl a obsah politické práce i našich předvolebních kampaní také. Domnívám, že jsme jako levice nedokázali přesně, efektivně a včas zareagovat na ekonomické a sociální změny ve společnosti. Levicové strany jsou sice tím nejlepším lékem na situace, které jsou spojeny s hospodářskými a dalšími problémy kapitalismu, ale v situaci, kdy je jeho hospodářský cyklus ve fázi vzestupu, lidé začínají podléhat konzumu a přestávají ideje sociálně spravedlivé společnosti vyhledávat. A začnou je jistým způsobem pojímat jako zbytné. Zjednodušeně řečeno to, co katapultovalo pravicového oligarchu Babiše, praktikujícího částečně prvky levicové politiky, až na vrchol občanské oblíbenosti, tak naopak nás, jako již fakticky nepotřebné, zásadně politicky upozadilo. Proč chodit k opozičnímu »kováříčkovi«, když může pomoci exekutivní »kovář«?!
Ovšem tato doba relativní spokojenosti obyvatelstva, s nízkou mírou nezaměstnanosti, rostoucími mzdami a dalšími pozitivními, ale přechodnými ekonomickými faktory, pozvolna končí. A jak se nyní krátí a ubývají masivní státní investice do růstu životní úrovně, i když bohužel zejména některých preferovaných skupin, a to nejen kvůli koronavirové pandemii, začnou lidé opět vyhledávat levicové nástroje a jejich nositele. Zejména z tohoto důvodu si myslím, že v případě, když v naší politické práci vytrváme jednotní, tedy především nerozhádaní, a případně své veřejné aktivity ještě zkvalitníme, šanci na vzestup nepochybně máme. A tentokráte bychom ji již měli zafixovat na delší dobu, vždyť nejen z logiky věci, ale i z výstupů takových společenských věd, jakými jsou sociologie či sociální a kulturní antropologie, vyplývá, že každá společnost je dominantně levicová. A to i tehdy, když v ní zrovna vládne pravice!
Jak by KSČM nyní měla postupovat dále? Jak by se její politika měla změnit? Mluví se třeba o spojování s jinými politickými subjekty, tak jak to dělá nyní pravice. Je to cesta?
Osobně jsem zásadně proti spojování se s jinými, byť politicky relativně blízkými subjekty. Naše komunistická ideologie je naprosto jedinečná a i s některými svými dobovými excesy může lidem nabídnout stejně tak ojedinělou šanci, které se jim jinde nedostane. Ve vytváření nějakého hybridu, slepeného jen pro vyšší procento volebního úspěchu, vidím zbytečné rozmělnění autentických myšlenek komunismu a socialismu a také hrozbu odklonu od politiky pro lidi. Pravici rozličná pospojování nevadí, naopak, je orientovaná bezhodnotově, pouze na volební úspěch a exekutivní moc garantující profit pro spřízněné. KSČM by se tak měla nyní názorově i osobnostně sjednotit, každý komunista musí začít respektovat rozhodnutí většiny, jinak se dále v naší politické práci nepohneme.
Nové vedení strany, vzešlé z co nejširšího okruhu voličů, musí garantovat nealibistická, přímá a razantní vystupování směrem k široké veřejnosti, a to samé se týká každého jednoho z poslanců a zastupitelů zvolených za KSČM. Je nutno opustit smířlivost a nadměrnou toleranci k politickým protivníkům a jejich elitářské orientaci, a to ve prospěch většiny našeho národa, dokud není ještě úplně pozdě.
Podporovat, či nepodporovat dál Babišovu vládu? Jaký je váš názor v této věci?
Na tuto otázku není jednoduchá odpověď, alespoň tedy nikoliv pro mne! Jestli vládu přestat tolerovat, tak okamžitě, neboť těsně před sněmovními volbami, které budou za necelý rok, by to již nebylo autentické a společensky důvěryhodné. A spíše by nám to politicky ještě uškodilo. Velké dilema ale spatřuji v tom, že současná vláda často realizuje naše programové prvky a dělá ústupky ve věcech, které sami považujeme za klíčové. A dát nyní šanci pravici k opětovnému a totálnímu ovládnutí naší politické scény nevidím jako ten úplně správný krok. Možná by deklarovanou nepodporou vlády naše volební preference vzrostly, ale velká část našich občanů by to na své životní úrovni nepochybně také pocítila. A velice negativně, a o to by nám přirozeně jít nemělo. Jen vzpomeňme v této souvislosti na Topolánkovu či Nečasovu vládu, za účasti takových ekonomických »géniů«, jako byl například Miroslav Kalousek.
Jak byste obecněji pojmenoval úkol radikální či autentické levice v současné době a současném světě?
Autentická levice nemusí být bezpodmínečně radikální, protože v přílišné radikalitě může někdy absentovat racionalita. Hlavní úkol stojící před světovým levicovým hnutím spatřuji v okamžitém oproštění se od ideového oportunismu a následně související kolaborace s pseudodemokratickými a elitářskými subjekty. Tím totiž dochází k nechtěnému ředění a zeslabování efektivity společného tlaku na pravici. Jako člověk, který se poměrně často pohybuje v zahraničí, a to nejen jako člen Stálé delegace parlamentu do Parlamentního shromáždění Rady Evropy (PACE), nebo i jako místopředseda sněmovního výboru pro evropské záležitosti, úkorně pociťuji úpadek mezinárodní kooperace většiny levicových subjektů. A i na tom je nutno začít pracovat, protože systémové změny, o které nám tak jde, mohou být realizovány převážně v kontextu nadnárodní úrovně, jak ostatně ukázal již i listopad 1989.