Už nikdo nemá žádnou pochybnost o tom, že jsme vstoupili do druhé vlny koronavirové pandemie.
Čísla, která v posledních dnech vydávají zdravotničtí statistikové, zatím žádný důvod k radosti nedávají. Nevím, jestli má smysl se zabývat tím, jestli něco mohlo být jinak. Na to bude čas později, i když si myslím, že to žádný zvláštní výsledek nepřinese – asi se těžko prokáže, zda vůbec a k jakým jiným výsledkům by ta či ona země došla, kdyby její vláda postupovala jinak. Můžeme o tom více či méně poučeně spekulovat, ale to je tak všechno – jasný důkaz v tomto složitém prostředí nám nikdo nedá a dát nemůže, protože není možné vrátit se na začátek a zkoumat vývoj po přijetí jiného řešení.
Fungovat nemůže ani srovnání s cizinou. Různé země dosud na první vlnu reagovaly různými přístupy. A i tam, kde vlády vycházely z podobných principů, postupovaly v detailu velmi různorodě, i proto, že musely respektovat společenské a ekonomické možnosti svých zemí, stav zdravotnického systému, odlišné životní podmínky včetně hustoty zalidnění, zvyky a rozličnou míru respektu občanů k všemožným omezením a vládním opatřením. Právě proto se konkrétní situace v jednotlivých zemích tolik liší.
Nemluvě o všemožných teoriích ohledně mutací viru, vlivů odlišností v lidské genetice, stavu a míře preventivního očkování nebo dopadů poškozeného životního prostředí na šíření viru. To všechno za uplynulé měsíce zaznělo a zatím nebylo uspokojivě ani potvrzeno, ani vyvráceno.
Dokonce i přes veškeré náznaky možného úspěchu z řady klinických studií neumíme říci, jestli se naplní naděje na brzké nalezení bezpečné a funkční vakcíny, která by pomohla šíření viru zastavit. Zbývá nám tedy vytrvat v tom to, co někteří odborníci říkali hned od začátku – a i naše vláda se to už naučila na každém kroku připomínat – totiž přístup 3R kombinující udržování rozestupů, používání roušek a zvýšenou míru hygieny rukou včetně používání dezinfekce.
No, co se dá dělat, asi to není vysloveně dobrá zpráva.
Do toho všeho před pár dny začal astronomický a vlastně i skutečný podzim, chladné dny, a zvýšené množství srážek. A v hlavách lidí se to všechno přeměňuje – v různé míře – když ne ve strach, tak určitě v nervozitu.
Proto považuji za potřebné požádat všechny, kdo se ve věci angažují, ale především politiky, – aby v maximální možné míře veřejnost informovali a uklidňovali, místo aby ji děsili. Samozřejmě před sebou máme velká rizika, ale také dnes máme nové metody výzkumu, které přinesl vědeckotechnický pokrok uplynulých sto let. Neumírejme na strach. A přesně to nám hrozí, když se budeme bát každého kýchnutí v našem nejbližším okolí!
Budou jistě přijata, a i měněna, různá opatření. Můžeme si o nich myslet, že budou fungovat, nebo ne, ale je potřeba je respektovat. Od mytí rukou, ať si případné kapénky nezaneseme do rizikových míst na těle, zejména do úst nebo očí. Jezme vitamíny, otužujme se. Radši zůstaňme den dva doma, když se necítíme dobře. Tento přístup se naučili chápat většinou i zaměstnavatelé, že je lépe, když někdo na den dva nepřijde, než aby celá firma musela na deset dní do karantény. Buďme opatrní a ohleduplní.
Usmívejme se a uvažujme pozitivně, abychom mohli zůstat covid negativní. Klidně se přeme o různá odborná, politická či jiná témata, říkejme si, že se mýlíme, ale argumentujme bez urážek. Návrh na řešení je víc než pouhá kritika za každou cenu.