Ústecký kraj si zaslouží zvýšenou pozornost

1. 10. 2020

Rozhovor Haló novin s dvojkou na kandidátce KSČM do Zastupitelstva Ústeckého kraje Petrem Kubešem

Co považujete v oblasti rozvoje venkova za největší problém?

Zásadních problémů je několik. Vylidňování obyvatel, rušení služeb v obcích – zejména maloobchodní prodejny a drobné služby, lidé odcházejí za prací, která zde není. Odcházejí do měst a do příměstských průmyslových zón, kde pracují zejména v montovnách cizích společností. Bohužel zde můžeme předpokládat, že pokud dojde k další hospodářské krizi, budou tito lidé první, kteří budou postiženi propouštěním.

Na vesnicích byla taková nepsaná tradice, že zde měl být obchod, hospoda, pošta a škola, případně i lékař a vesnický kolorit byl ještě doplněn kostelem. Tyto služby vytvářely tradiční venkovský kulturní život. Dnes z toho na obcích není skoro nic. Nebo některé obce mají pouze to či ono, ale bohužel systém dřívějších tzv. střediskových obcí již nefunguje.

Ale i v této době si některé obce samy hledají východisko z nelehké situace a snaží se ze svých rozpočtů dotovat ztrátové prodejny. Právě zde by měl více zapracovat stát a lépe nastavit systém dotací pro obce, které by si samostatně mohly o těchto financích rozhodovat, protože právě ony vědí, kde by je měly co nejefektivněji využít. Příkladem je třeba státní dotování dopravy v regionech, a to přesně z obdobných důvodů. Vše se točí okolo peněz a obce jich moc nemají, a proto zde vše končí, odchází, ruší se, mizí. A to je škoda.

Na vesnicích jsou malé nebo žádné výdělky, práce zde není a to je velký problém, který vede k následnému vylidňování. Lidé si chtějí i na vesnicích nakoupit, mít tu nějaké služby a žít si dobře jako ve městech. V malých obcích není ani dopravní obslužnost. Spoje se ruší, někde úplně, nebo zbývá třeba jen nějaký ranní a odpolední spoj. Lidé jsou tak závislí na tom, zda je někdo z rodiny vezme do města, nebo jim někdo nákup přiveze. A právě i to by měly operativně řešit místní samosprávy v součinnosti s krajskými úřady. Do obcí by mělo proudit více peněz, aby se sem vrátil opět život.

Mojí konkrétní vizí ke zlepšení služeb na venkově je vytvoření programu pro malé obce na zachování či obnovení venkovských obchodů, případně pojízdné prodejny. Takový program Ústecký kraj zatím nemá a chtěl bych se o něj zasadit.

Jen nedávno se severozápad Čech zbavil tzv. půdního sucha. Máte recept na zadržení vody v krajině?

Možným opatřením proti suchu je schopnost krajiny zadržet srážkovou vodu. V tom pomáhají různé krajinné prvky, například lesy či mokřady. Opatření, která mají regulovat průtok vody a snižovat dopady mimořádných událostí – sucha i povodní, spočívají zejména v obnově mokřadů, úpravě vodních toků, správně fungujících melioračních systémech, lesích, správném zacházení s půdou a v hospodaření udržitelnými metodami. Důležitý je pokryv půdy a tím pádem technologie jejího zpracování. Lepší vsakování vody do zemědělské půdy má pozemek zpracovaný hlubokou orbou. Na mělce zoraném nebo uvláčeném poli hrozí riziko vytvoření krusty, která zabraňuje vsakování dešťové vody a umožňuje její odtok. Co se týká obnovy mokřadů, je jednou z možností třeba přerušení dříve vybudovaných drenáží a příkopů. Pokud bych měl rozhodnout o přínosu jednotlivých opatření, budu se dívat na problematiku vody jako součást živoucího systému. Řešit ji v širším kontextu a vyvarovat se možných negativních dopadů.

Pro zadržení vody však může něco málo udělat každý z nás – nesekat tak často trávu na své zahrádce, a pokud je to možné, vytvořit si na pozemku třeba jezírko.

Jak se mohou zemědělci bránit rostoucím teplotám a suchu?

V posledních letech se setkáváme s jevy, které negativně působí na naše zemědělství. Patří mezi ně zejména dlouhá období sucha s krátkými intenzivními srážkami a klesající hladina podzemní vody, zvyšování průměrných teplot vzduchu, které vedou ke zvýšené evapotranspiraci (odpařování), a půdní sucho.

S tím vším se musí vyrovnávat naše zemědělství. Zemědělci a nejenom chmelaři v boji s těmito dlouhodobě negativními záležitostmi využívají nebo začínají využívat technologie, které pomáhají eliminovat nedostatek vody. Obecně platí, že do budoucna by si většina z nich měla zvolit vhodný typ např. kapkové závlahy s adekvátním dimenzováním podzemních rozvodů pro možné rozšíření plochy, kterou je třeba zavlažovat. Je nutno s předstihem budovat záložní rezervoáry vody, které budou zachytávat vodu v době, kdy je jí dostatek. Pro šetření vodou se začínají používat různé retenční nádrže na vodu, velkoobjemové nádrže na dešťovou vodu nebo novější technologie, které mohou vyžívat i města a obce – zavlažovací vaky ke stromům a keřům. Vaky se již osvědčily a městská zeleň díky nim dobře prospívá a obce mohou při tom šetřit vzácnou vodu. Na závlahové systémy vhodně navazují i podpůrné prostředky pro efektivní hospodaření s vodou. Z nich se např. u chmelových porostů začínají využívat optimálně zvolené technologie filtrace a fertigace, které jsou šetrné k odběru energie a spotřebě hnojiva. Význam této technologie spočívá v rozvodu živin přímo ke každé rostlině a jejímu kořenovému vlášení, optimální dávka je nastavena dle konkrétního a aktuálního stavu porostu a úsporou a kladem je, že se nehnojí meziřadí chmelových řádků.

Co byste poradil lidem, kteří se zajímají a dávají přednost lokálním výrobkům?

Namístě je jejich nutná podpora ze strany českého zákazníka. Jsou sice mnohdy dražší, ale cena vyváží klady našich domácích produktů.  Víme, co jíme, kde to bylo vypěstováno či vyprodukováno a hlavně, že ovoce nebo zelenina jsou čerstvé, přirozeně zralé a nejsou jako ty z ciziny uměle dozrálé ve skladech. Zde je ale nutno rozlišit dva druhy výpěstků – biopotraviny a farmářské potraviny. V současnosti se hodně propaguje vše, co je bio. Bio výrobky jsou ale dosti drahé, ale nejsou o nic lepší než ty konvenčním způsobem produkované. Nezatracujme farmářské a konvenční produkty. Jsou kvalitní, chuťově vyvážené a v současné době máme tak přísně nastavené normy, které nedovolují prodávat a vyrábět nekvalitní potraviny, jak se nám snaží podsouvat někteří zastánci bio produktů. Existují odborné studie, které dokladují, že bio potraviny nejsou o nic lepší než ty konvenčně produkované. Naopak, mnohdy jsou konvenčně pěstované produkty chuťově lepší než ty bio. Navíc, biovýrobky – a to moc jejich zastánců neví, vzhledem ke způsobu výroby bez použití chemie, mnohdy obsahují nebezpečné mykotoxiny, které je znehodnocují.

Podpora lokálních výrobků není jen o tom, že si je budeme kupovat, ale také o tom, že tím vlastně podporujeme pracovní místa na obcích, kde se ovoce, zelenina, živočišné produkty či jiné lokální výrobky produkují. A navíc, lokální výrobky necestují v kamionech přes »půlku« zeměkoule, aby dorazily ke spotřebiteli, ale jsou díky jejich lokálnímu místu původu rychle třeba na stole konzumenta a touto zkrácenou dopravou se tak nezatěžuje ani v současné době tak diskutované životní prostředí.

A nehledě na to, že lokální potraviny jsou přirozené potraviny, a jsou proto lépe přijímány i našimi konzumenty. Naše trávení je po staletí přizpůsobováno místní potravě, která je dobře stravitelná a využitelná. Cizí ovoce či zelenina není pro nás přirozená a naše tělo je proto zcela úplně nevyužije tak plně, jako když si vezmete české jablko, mrkev nebo kedluben.

Vezměme si například Španělsko. V jižních částech země je krajina úplně bílá od foliovníků, ve kterých se produkují ve velkém rajčata a jahody, kterými se zásobuje celá Evropa. Bílá barva obrovských ploch je viditelná i z vesmíru. Plody se zde trhají ještě nedozrálé, cestují přes půlku Evropy ke konzumentovi, dozrávají ve skladech či na pultech supermarketů. Příroda tím trpí, trpí lidé, spotřebuje se velké množství vody a chuť těchto plodů je nevalná, i když ceny jsou nízké. Navíc krajina je zde zohyzděná od konstrukcí foliovníků, chatrných obydlí zahraničních sběračů těchto plodů a obrovského množství igelitu či geotextilie. A právě třeba tomuto negativnímu fenoménu bychom u nás mohli čelit podporou našich lokálních výrobců. Krásně upravená farma, zahrada, pole, stáj či travnatý výběh hospodářských zvířat vhodně doplňují ráz české či moravské venkovské krajiny.

Vaše vazba na Ústecký kraj – jste rodák, patriot. Odkud pocházíte?

Narodil jsem se v Teplicích a rané dětství prožil v Bílině. Svá školní léta a dospívání jsem prožil v obci Hradiště nad Ohří nedaleko Žatce. Navštěvoval jsem základní školu v Postoloprtech a poté gymnázium v Žatci. Od dvaceti let bydlím v Žatci. Prázdniny a víkendy jsem od mala trávil a trávím v Krušných horách nedaleko Litvínova. Takže jsem rodák i patriot. Navíc se pohybuji na více místech našeho kraje i díky dětskému táboru, který spolupořádám.

Víte, myslím si, že se v minulosti Ústecký kraj obětoval celé republice – zde se vyrábí energie, máme zde rozvinutý palivový a chemický průmysl a těžbu hnědého uhlí. To vše využívaly a stále ještě využívají ostatní regiony. Lidé v našem kraji nechali zdraví, těžbě musela ustoupit řada obcí a dokonce i město. Proto si Ústecký kraj zaslouží zvýšenou pozornost. Aby byl kvalitním místem k životu a lidé jej rádi navštěvovali, vraceli se sem, investovali a celkově se změnil pohled na náš kraj.

Myslím si, že za osm let, co KSČM kraj vede, se udělala spousta dobrých věcí – a na to bych chtěl v případě úspěchu navázat a pokračovat neustálým zlepšováním.

Autor: 
Mediální úsek ÚV KSČM
Zdroj: 
Haló noviny