Poslední týden jsem spolu s mým týmem pracovala na přípravě rezoluce týkající se COVID 19. Především tedy toho, jaký má tato nemoc dopad na práva vyplývající z členství v EU, na schengenský prostor i vnitřní trh EU. Ve čtvrtek 17. září rezoluci Evropský parlament přijal, přičemž se pod ni podepsalo 5 ze 7 politických frakcí v EP. Asi nebudu přehánět, když řeknu, že více jak 1/3 jejího textu vznikla přímo v mé kanceláři, a to včetně 2 pozměňovacích návrhů přijatých zvlášť v hlasování.
Při práci na textu tohoto usnesení jsem chtěla znát odpovědi na problémy, které přináší opatření související s novým typem koronaviru:
Za prvé: Jak je vůbec v Evropě možné, že úřady některých členských států odmítají občanovi EU uznat test na COVID-19, který byl provedený v jiné členské zemi?
Za druhé: Proč stále neexistuje harmonizovaná metodika sběru a hodnocení počtu nakažených osob ani harmonizovaná metodika týkající se tzv. „COVID“ semaforů?
Za třetí: Jak je možné, že sedm měsíců po vypuknutí této pandemie mají občané EU problém najít správné a aktuální informace o vnitrostátních, regionálních a místních opatřeních, omezeních či míře nákazy v daném regionu, a to v jazyce kterému rozumí?!
To, co se dnes děje v přeshraničním styku a co zažívají denně cestující, pracovníci i firmy, je neuvěřitelné a dlouhodobě neudržitelné. Je potřeba si položit ruku na srdce, lví podíl na tom všem samozřejmě nesou členské státy a jejich vlády (mezi nimi i ČR), které prokázaly nulovou ochotu k nějaké spolupráci a zároveň v této oblasti drží většinu pravomocí. Prostě po létě je zcela zřejmé, že žádný stát tuto krizi nezvládne sám bez ostatních, pokud nechce naprosto ekonomicky zbankrotovat. Je potřeba vzdát se falešné hrdosti a začít spolupracovat i v oblasti zdraví, koneckonců volám po tom od začátku své politické kariéry v institucích EU. Nicméně máslo na hlavě má samozřejmě Evropská komise, která teprve teď po létě začala předkládat návrhy týkající se přeshraničního pohybu a spolupráce.
Text rezoluce za souhlasu části kolegů tedy vzešel zejména z výše uvedených otázek. Podtrženo sečteno – Komise by měla napomoci k tomu, aby ve všech opatřeních byl pořádek, občané se snadno a srozumitelně dostali k informacím a občané nebyli „výmluvami“ na COVID-19 kráceni ve svých právech!
Proto rezoluce vyzývá:
k urychlenému přijetí a provádění společné strategie testování se vzájemným uznáváním výsledků testů ve všech členských státech;
k takovému poskytování informací o restrikcích, které jsou snadno a srozumitelně dostupné pro celou populaci (včetně lidí s nízkou gramotností a osob bez nebo s omezeným přístupem k internetu) a v jazyce kterému rozumí;
k přijetí společné (ve všech 27 státech EU) metodologie pro sběr informací o nakažených a mrtvých, tak aby mohla být tato čísla správně interpretována a měla všude stejný dopad na změny v COVID 19 semaforech. Tedy tak, aby na základě odlišného sběru a vyhodnocování informací nedocházelo k diskriminaci občanů EU z jiných zemí;
letecké společnosti, aby cestujícím co nejdříve poskytly náhradu za zrušené lety a splnily tak svou povinnost stanovenou zákonem, včetně žádosti, aby Komise prošetřila porušování práv cestujících během pandemie;
k větší spolupráci v oblasti zdravotnictví na úrovni EU
k tomu, aby jednotlivé aplikace sledující pohyb nakažených vyvinuté v různých zemích byly propojené a navzájem spolu spolupracovaly. A zejména, aby tato data požívala co nejvyšší ochrany, jaká je v EU vůbec možná;
k prověření možnosti, zda lze posuzovat nebezpečí – barvu dané země v tzv. COVID semaforu také podle jiných kritérií, než je jen počet nakažených – např. počet hospitalizovaných v nemocnicích či osob s vážným průběhem nemoci.
Věřím, že tato rezoluce, resp. kroky, k nimž vyzývá, pomohou občanům k orientaci v často velmi nepřehledných informacích týkajících se pandemie koronaviru a jejích důsledků.