Jednou z hodnotových priorit volebního programu KSČM pro říjnové krajské volby je nesporně oblast zdravotnictví a její kvality. Všichni dobře víme, že celý zdravotnický resort je u nás dlouhodobě podfinancovaný, když v tomto ohledu odpovídá získávaný podíl na hrubém domácím produktu pouhým 7,1 %. Tato výše nedosahuje ani průměru EU, přičemž některé evropské země se pohybují dokonce i nad hranicí 10 % HDP. A tak naše země, bohužel, směřuje na křižovatku strategického rozhodování. Jet dále ale můžeme pouze dvěma směry, buď snížíme občanovi úroveň a dostupnost poskytované zdravotní péče, nebo zdravotnickému resortu razantně ze státního „měšce“ přisypeme!
Zejména kvůli zmíněnému nedostatku financí začínají bytostně chybět nejen zdravotnický personál, ale velice často i lékaři, a to nejen v tzv. státních zařízeních, ale i v zařízeních zřizovaných jednotlivými „kraji“. A právě tento problém je také nutno, i na úrovni všech krajských samospráv, tedy nejen v „mém“ regionu, co nejrychleji řešit! V Plzeňském kraji nám nyní chybí zejména praktičtí lékaři, pediatři a také stomatologové.
V nemocnicích zřizovaných Plzeňským krajem se nedostává na 57 lékařů a lékařek, přičemž v rámci celé ČR je deficit „krajských“ lékařů již na hranici jednoho tisíce. Někteří krajští zastupitelé, v čele s ředitelem Fakultní nemocnice v Plzni Šimánkem, bývalého sociálně demokratického hejtmana Josefa Bernarda na tento nedobrý stav upozorňovali již před rokem, ovšem prý marně! Přednost v řešení získaly jiné priority!
A tak celá situace od té doby nabyla na západě Čech ještě mnohem „černějších kontur“. Například v domažlické nemocnici již nebyli schopni zajistit ani provoz akutních lůžek na interním oddělení. Považme v této souvislosti, že okres Domažlice byl ještě v dubnu letošního roku, v přepočtu obyvatel nakažených koronavirem, na prvním místě v ČR a oproti Praze zaznamenával až třikrát větší počet zjištěných případů. Naštěstí se v červenci v Domažlicích alespoň podařilo obnovit provoz na jednotce intenzivní péče, ovšem toto celou situaci prakticky neřeší!
Ptejme se: „Proč lékaři v krajském zdravotnictví vlastně chybí?“ Odpověď není pro nikoho dobrým vysvědčením, ani pro stát, ani pro kraje! Hned po promoci odchází pětina lékařů pracovat do zahraničí, kde mají až čtyřnásobně vyšší nástupní plat. Na plzeňskou Lékařskou fakultu UK ještě v nedávné době mohli přijíždět zástupci německých „verbířských“ firem, aby nalákali mediky na práci do své země. A zřejmě se jim i tyto nábory dařily, když nyní celkový počet českých lékařů, pracujících v SRN, atakuje hranici dvou tisíc.
Část absolventů jde ale také, bohužel, pracovat mimo vystudovaný obor, což nesvědčí zrovna o nejlepším legislativním nastavení v systému českého školství. Vystudování lékařské fakulty dlouhodobě patří k těm finančně nejvíce náročným, a tak by nebylo vůbec od věci smluvně zavázat absolventy na několik let práce pro zemi, která jim toto vzdělání prakticky bezplatně a z daní všech umožnila!
V krajských zařízeních mají ale lékaři příjem často ještě mnohem nižší než jejich kolegové v nemocnicích fakultních nebo dokonce v soukromé sféře. Nemohou také často ani dokončit vzdělání, tedy řádně se specializovat, a proto odchází jinam, do větších zařízení, která mají příslušnou vzdělávací akreditaci. Tam mají podmínky mnohem lepší, nejen finanční, ale i časové, což potvrdila i ředitelka nemocnice v Rokycanech Hana Perková.
A jak lze z úrovně „krajů“ řešení této nedobré situaci v celé zemi napomoci? Primárním by měl být nejen odpovídající růst platů lékařů, ale také sjednocení způsobu odměňování zaměstnanců všech nemocnic bez rozdílu, které mají smlouvy s pojišťovnami. Medikům mohou „kraje“ také například nabízet finanční výpomoc či bydlení za závazek, že v regionu zůstanou po určitou dobu pracovat.
„Kraje“ mohou ale také například tlačit na „stát“, aby podnikl příslušné kroky k rozšíření kapacity lékařských fakult, aby pravidelně valorizoval platbu za státního pojištěnce a v neposlední řadě, aby zavedl spravedlivý přístup v platbách zdravotního pojištění podle výše příjmu. Tím bychom zcela jistě získali mnohem více finančních prostředků, které bychom mohli následně využít právě k řešení otázky chybějících lékařů a zdravotnického personálu, a to nejen v tzv. krajských nemocnicích!