Velký nápis na budově Národního muzea nás informuje, že »komunisté jsou vrazi«, kteří zavraždili Miladu Horákovou. »Komunisté« bez jakékoli specifikace. Strach z myšlenky majetkové rovnosti, tedy ze ztráty vlastnictví výrobních prostředků, vede až k obvinění všech, kteří byli a jsou členové této strany. Strach, aby jednou nepřišla generace, která by se zhlédla v sociální rovnosti. Proto ostatně nejen Národní muzeum, instituce, která by měla být drahá všem Čechům, hlásá svým heslem »varování«. Nespecifikované. Neadresné. Prostě všichni komunisté jsou vinni. Milada Horáková je jen prapor na žerdi nenávisti.
Nejde totiž jen o Horákovou, ale o jakékoli činy, které se dotkly majetku mocných. Odsouzení Horákové a trest, který byl neadekvátní, ale po 2. světové válce bohužel nikoli výjimečný, slouží jako »kladivo na čarodějnice« stejně úspěšně, jako to bylo v době dominikánů Heinricha Kramera a Jakoba Sprengera, jejichž kniha s tímto názvem znamenala smrt či poškozené zdraví tisíců lidí a ztrátu majetku ve prospěch i »svaté církve římské«. Proto se nedivme, že v boji proti myšlence rovnosti se spojili všichni, kterým jde jen a jen o to, aby neztratili nadměrný majetek získaný všelijak, svou moc a vládu nad těmi, kteří nemají nic, nebo málo. Ti totiž, chtějí-li si udržet alespoň jakous takous životní úroveň, musí se podřídit, a aby věřili, že to »ve světě« nechodí jinak, je třeba z těch, kteří říkají něco jiného, udělat novodobé ďábly, tedy vrahy, nedemokraty, odpůrce svobody, a tedy i »svobodného podnikání«, svobody vlastnictví. Je ovšem třeba - je přece jen jiná doba, než byla za dominikánů Kramera a Sprengera - přesvědčit voliče, aby právě antikomunistickým stranám, tzv. demokratům, jejich myšlení, dali své hlasy. Proto ten bezmezný tlak na psychiku voličů, proto pomluvy a lži proti těm, kteří myslí jinak, a to za neustálého zdůrazňování slov »svoboda a demokracie«, proto dnes a denně se přinášejí »důkazy«, jak hrůzná to byla doba po roce 1948. Údajně bez pozitiv, éra strachu, i když všechno bylo jinak.
To obvinění visící na Národním muzeu v Praze má vzbudit odpor. Ke všem, kteří jsou komunisty, anebo s komunisty spolupracují. I proti těm, kteří jsou stoupenci politiky »sociální spravedlnosti«, jsou komunisty z přesvědčení, ne pouhým v předlistopadové době vlastnictvím »rudé knížky«, kteří nemají nic společného s represemi z padesátých let, jež myšlenku socialismu poškodily. Jde totiž o to, aby ti, kteří už dokonce nemohou pamatovat dobu před Listopadem, natož léta padesátá, byli zastrašeni, anebo začali věřit, že »komunisté« rovná se vrazi. Proto i onen nápis na Národním muzeu v Praze. Nápis vytvořený ze strachu těch, kteří si skutečnou rovnost a skutečnou demokracii nepřejí.