Rozhovor Haló novin se stínovým ministrem financí KSČM poslancem Jiřím Dolejšem
Podle předsedy Hospodářské komory Vladimíra Dlouhého prý pětisetmiliardové zadlužení není žádný problém. Opravdu to není žádný problém?
Ekonomické dopady koronavirové nákazy jsou zcela specifické. Nejde o běžný cyklický propad ani o strukturální krizi jako v roce 2009. Jde o důsledek rozhodnutí o vypnutí ekonomiky a překonat to nelze jinak než masivními kompenzačními výdaji. Obdobné výdajové programy by musela schválit jakkoliv barevná vláda. Rozhodovala délka vypnutí, a jak to zasáhlo jednotlivá odvětví. Bohužel opatření trvala dlouho a postihla jak klíčové podniky v ČR, tak i země, do kterých exportujeme. Nebylo prostě kam uhnout. Z tohoto pohledu je zadlužení k pokrytí nouzových výdajů adekvátní. Pochopení pro tak výrazné navýšení rozpočtových výdajů v letošním roce vyjádřil nejen Vladimír Dlouhý, ale i Miloš Zeman.
Navýšení deficitu českého státního rozpočtu ze 40 na 500 miliard korun bude z poloviny pohlceno propadem rozpočtových příjmů a zbytek půjde na injekce likvidity do ekonomiky, včetně podpory investičního procesu. Po prvních dvou měsících růstu došlo k tvrdému nárazu. K 1. červenci skončilo hospodaření našeho státního rozpočtu deficitem ve výši 195,2 miliardy korun. A trend je zhoršující. Řád letošního deficitu nemůže v tuto chvíli být překvapení. Řada expertů hovořila během jara dokonce o deficitu 600 miliard korun (mezi nimi např. investiční bankéř Ondřej Jonáš či ekonom Czech Fund Lukáš Kovanda). Fascinovat se sumou předpokládaného letošního deficitu tedy smysl moc nemá. Pro srovnání, sousední Německo uvolnilo mimořádné výdaje v objemu 150 miliard eur (tj. asi 4 biliony korun)
Občané se však bojí tak vysokého zadlužení. Ptají se, zda nepovede ke krizi podobné té, co byla v roce 1929. Mají se bát?
Samozřejmě, že roztočení dluhové spirály by problém byl. Zatím jsme učinili jen vynucený krok, který řeší situaci v letošním roce. Čím rychleji však vyčerpáme prostor, který pro expanzi rozpočtových výdajů máme, tím dříve by mohl přijít nepříjemný náraz. Aktuální dluh vládního sektoru 1,6 bilionu korun poměrně rychle překročí dva biliony. Pokud by se stala ekonomika ČR nestabilní, začne nepříjemně narůstat cena dluhu. Světová ekonomika potřebuje, aby ožila globální poptávka a obnovily se zpřetrhané obchodní vztahy. ČR přitom musí jak zvládnout letošní enormní zadlužení, tak nastartovat modernizační adaptaci na proměny. Heslo »z krize se proinvestovat« je bohužel zatím jen obecný slogan. Stejně jako požadavek spravedlivě rozdělit břemeno krize.
Důležitá strategická debata začne letos na podzim, až vláda předloží do parlamentu svou představu o konsolidaci veřejných financí na období 2021-2027. Tento úkol pro vládu prosadila při navyšování letošního rozpočtového deficitu na půl bilionu právě KSČM. Období konsolidace bylo zvoleno nejen kvůli sedmiletému plánování evropských financí, ale také proto, že po dopadu pandemie v dubnu český parlament na období 2021-2027 upravil zákon o rozpočtové odpovědnosti. Jeden z povinných parametrů v zákoně (pravidlo o strukturálním deficitu do výše 1 % HDP) byl na oněch sedm let rozvolněn, aby se uvolnil prostor pro mimořádné zadlužení. Pravice to kritizuje, ale pravdou je, že sama navrhovala kompenzace v ještě větším objemu než vláda. Přitom možnost škrtů v letošním rozpočtu je silně omezená.
Pět set miliard je pět set miliard. Dluh je dluh. Kdo nám na něj půjčoval a za jakých podmínek?
Dluh obecně je zcela standardní nástroj běžné ekonomické politiky. Půjčují si státy, podnikatelé i domácnosti. Důležitá je schopnost dluhy splácet. Letos dosáhne deficit státního rozpočtu minimálně 9 % HDP, tedy trojnásobně překročí limit daný evropskými konvergenčními pravidly pro udržitelnost veřejných financí. Protože jde o mimořádnou situaci, nespustí to ještě řízení o nadměrném schodku. Potřebné ale bude deficity v příštích letech zase snižovat a nepřipustit roztočení dluhové spirály. Náklady na dluhovou službu nesmí příliš růst, protože to krátí možnost směřovat rozpočtové výdaje na rozvoj. A dluhová past sklapne, pokud úroky z dluhů převýší příjmy z růstu ekonomického výkonu.
Je třeba připomenout, že ČR patří k nejméně zadluženým zemím v EU. V roce 2019 činil náš veřejný dluh pouhých 30 % HDP a dluhová brzda se aktivuje až při dosažení 55 % HDP. Klesala nejen míra dluhu, ale klesaly i náklady na dluhovou službu (v loňském roce činily pouhých 39,5 miliardy). Rozhodující váhu má vnitřní dluh (83 %), vnější dluh s ohledem na splácení emisí v eurech klesal.
Potřebu výpůjčních operací snížilo také spuštění řízení likvidity s pomocí systému státní pokladny (loni činily výpůjčky státu 357 miliard). Díky tomu všemu byla cena českých státních dluhopisů velmi příznivá a jejich aukce i v období krize proběhly velmi úspěšně. Nyní je takto zajištěno již tři čtvrtě plánovaného letošního deficitu. Držiteli našich dluhopisů jsou z více než poloviny finanční instituce (banky, investiční a penzijní fondy), dále pak tzv. nerezidenti neboli různí zahraniční investoři a v omezené míře cca 1 % naši občané. Zájmu trhu o dluhopisy pomohla i politika ČNB, které byla během nouzového stavu dočasně rozšířena zákonná možnost obchodovat na finančních trzích.
Nebude zmíněný dluh znamenat další a další inflaci a tím znehodnocení úspor našich občanů? Neproklejí nás další generace, které budou muset dluhy splácet?
Nějaká dramatická inflace nehrozí. Tím, že pandemie zmrazila poptávku, tak ekonomové měli spíš opačné obavy. Tedy, že přijdou deflační tlaky. S těmi obavami souvisel i prudký pád ceny ropy. Na druhé straně ochromení dopravy přináší i omezení dodávek a tedy růst cen zboží importovaného ze zahraničí. Vlastně se v dopadu na cenovou hladinu sváří dva vlivy, slabá poptávka i výpadek dovozů. Rozhodující bylo otevření hranic a oživení dopravy.
Realita tak nakonec nepotvrdila žádný extrémní scénář, tedy že cenová hladina se v ČR i nadále pohybuje kolem 3 % růstu. Momentální příval likvidity, oslabená měna a ekonomika v recesi samozřejmě určitou nerovnováhu vyvolají, nikoliv však chronickou. Běžné vklady občanů ovšem nejsou zhodnocovány nad úroveň inflace, to je však dlouhodobý problém. Do loňského roku objem úspor občanů rostl (2,5 bilionu korun), ovšem významná část populace rezervy na horší časy nemá nebo je má minimální.
Je možné, aby vláda stabilizovala ceny tím, že je pevně určí nebo stanoví nepřekročitelnou cenovou hranici pro cenu jednotlivých druhů zboží? Jak tedy růstu inflace u citlivých položek zabránit?
Nežijeme ve válečné a příkazní ekonomice, většina cen je tvořena trhem. Růst cen dnes v EU ale nedosahuje ani 1 % (ve Slovinsku či Řecku dokonce zažívají deflaci). Nad tímto průměrem je naopak růst cen v ČR, Polsku či Maďarsku. Nejde o dramatický vývoj, citlivé však jsou některé položky jako potraviny, léky a zdravotní potřeby, také ceny na realitním trhu a s ním spojená cena bydlení. Perspektivně hrozí nárůst cen energií s ohledem na tlaky spojené s řešením klimatu a s konverzí české energetiky. Z těchto strukturálních důvodů rychleji než míra inflace rostou životní náklady důchodcovských domácností.
Vláda možnosti určité cenové regulace samozřejmě má. Především existují tzv. věcně usměrňované ceny. Ty určují závazné postupy při cenové kalkulaci a podmínky zvyšování cen. Je to např. u energetických médií, vody, odpadu atp. Tady jde o postup příslušného regulačního úřadu. Cenový zákon také umožnuje v mimořádných situacích vyhlašovat cenové moratorium. Tohoto ustanovení také vláda užila, aby po dobu mimořádných opatření v boji s koronavirem nemohlo být zvyšováno nájemné. S otázkami cen souvisí i řešení soběstačnosti u vybraných komodit a tvorba státních rezerv pro zvládání krizových situací.
Jsme vůbec schopni zmíněný dluh snižovat a někdy ho vůbec vymazat?
Parlament v dubnu rozhodl, že strukturální saldo, tedy deficit očištěný o vliv hospodářského cyklu a jednorázová opatření, může v příštím roce dosáhnout až 4 % HDP. To by znamenalo k letošnímu půlbilionovému schodku přičíst schodek za rok 2021 dalších více jak 200 miliard. Ale pak nám ukládá zákon o rozpočtové odpovědnosti postupně snižovat strukturální saldo každý rok o půl procentního bodu až k limitu 1 % v roce 2027. Vláda předpokládá, že ekonomika v roce 2021 začne znovu růst, ale nejspíš se na úroveň roku 2019 nedostane. Testy střednědobé udržitelnosti ukazují, že pokud oživení v letech 2021 a 2022 bude malé, problém se snižováním rozpočtového salda bude větší. Ekonomický výkon země by se měl v příštím volebním období vrátit k roku 2019, ale parametry dluhu se do roku 2019 nejspíš nevrátí ani do roku 2027. Proto bude tak významné věnovat se i otázce příjmů, tedy nastavení daní, aby se na konsolidaci financí podílel větší měrou kapitál a velké korporace.
Nebojíte se, že další koronavirová nebo jiná nákaza, mám na mysli i případnou druhou vlnu nemoci COVID-19, bude znamenat další zadlužování státu přijetím dalších případných opatření? A případný kolaps…
Pochopitelně, že návrat nákazy by dramaticky zhoršil prognózy. Pokud po letošním propadu ekonomiky (aktuálně se odhaduje -8 až -10 % HDP) by místo oživení přišlo další vypínání výroby a služeb, nastala by situace, která by se dala přirovnat k válečnému stavu. Ale reálnější je, že pandemie z jara 2020 už svět nezaskočí. Nejen z důvodů adaptace na nákazu, ale také pro zkušenosti, které získáváme v boji s tímto fenoménem. Případné karantény by už nebyly tak plošné a ekonomické výpadky tak dlouhé. Cenné zkušenosti získaly systémy krizového řízení. Svět se prostě s podobnými virózami učí žít. Co ale nepochybně budeme muset zvládat, je fakt, že letošní pandemie urychlila změny, které nazrávaly v oblasti obchodních vztahů, v charakteru mezinárodní dělby práce a modernizace výrobních technologií. Globální kapitál se sveze na obrovských balících peněz na obnovu, nadnárodní korporace budou racionalizovat své řetězce a na významu získá schopnost zvládat digitální a inovativní ekonomiku. Tady se bude rozhodovat o budoucnosti i pro ČR.