Sedmdesáté páté výročí osvobození stálo jistě za vzpomínky a pohovory s ještě žijícími pamětníky. Za pět či deset let už zřejmě bude málo těch, kteří pamatují osvoboditelské armády ani málokterý zdravotně způsobilý, kdo by mohl o této době vyprávět. Šlo tedy jednoznačně o primární událost. Ne všude to tak pochopili. Osmého května před půlnocí, podle ruského časového posunu devátého těsně po půlnoci, se mělo přestat střílet a nacističtí vojáci měli složit všechny zbraně a dát se zajmout. O tom se již v tisku, především v Haló novinách, psalo. To vše se týkalo i nás, občanů jihočeské Soběslavi. Pamatuji, jak soběslavský rodák malíř Josef Kilián, sachsenhausenský studentský vězeň, nám vyprávěl o tom, jak brzy ráno ještě nedoléčený z koncentráku jel na kole do ne zcela osvobozené Prahy. Proto většina tiskovin se z nějakého úhlu pohledu 75. výročí méně či více věnovala. Ne tak u nás v Soběslavi. Za naprostého utajení měl 7. května starosta položit květy u hrobu sovětských vojáků, kteří padli při osvobozovací akci. O komunistech a jejich položení květin informovaly jen Haló noviny.
Proto jsme předpokládali, že Hláska - měsíčník města Soběslav vydaná na rozhraní května a června, nám přiblíží květnové události u nás doma a najde i některého pamětníka tohoto data. Do našeho města dorazili vojáci 38. gardového střeleckého sboru vedeného gen. por. Utvenkem až 10. května 1945, aby stvrdili naše osvobození. V té době, jak známo, se ještě připravovala poslední bitva v prostoru Příbrami a docházelo k drobným střetům po celých východních a jihovýchodních Čechách. Bylo tedy za co děkovat, byť hlavní boje konce druhé světové války se odbývaly jinde. Svobodný se totiž cítí člověk, až když je svobodný celek, a tím bylo v té době Československo.
Časopis Hláska se však problému zhostil podivně. Na deváté straně, v malé zmínce zastrčené jen jako její doplnění pod zprávami o úmrtích občanů Soběslavi, informoval o položení květin u hrobu 31 rudoarmějců a 53 sovětských občanů, kteří nevydrželi »pochody smrti«, starostou a jedním dalším zastupitelem. Žádné další informace o 75. výročí, žádné vzpomínky pamětníků či fotografie z připomínky příjezdu osvoboditelů bychom v ní však hledali marně. Ani v číslu připsaném květnu to nebylo jiné. Z oblasti historie se do čísla dostalo jen vyprávění o flašinetáři a potulných obchodnících. O osvobození ani slovo. Takže z výročí se stalo politikum. Kdyby nás totiž osvobodila americká armáda, pak jistě bychom v informačním listu města Soběslavi našli předlouhé stati. Jenže osvobodila nás Rudá armáda, která se ještě 8. a 9. května musela potýkat s odporem nacistické armády na Vysočině a cestou k nám. To nikdo popřít nemůže, i když ani tomu bych se v dnešní době překrucování dějin nedivila. Jenže historie se nezmění, i když se ji budeme snažit, byť třeba »upravenou«, zatajit. To by měli pochopit nejen tvůrci soběslavské Hlásky, ale i dalších tiskovin, jež dnes ovládají samozvaní hlasatelé »demokracie a svobody«.
Taťána JIROUSOVÁ