Před několika lety uskutečnila skupina senátorů Parlamentu České republiky nákladnou cestu do Peru, jejíž účel a přínos byl dodatečně (ne moc úspěšně) zdůvodňován a která stála daňové poplatníky téměř jeden milion korun. Členem oficiální delegace byl i tehdy senátor Miloš Vystrčil.
Nemohu jinak než připomenout, že v rozhovoru pro Lidové noviny (9. 6. 2014) se bránil kritice cesty a mimo jiné uvedl: »Já už nikdy nikam nepoletím. Všichni budou šťastní. Já budu rád, že nemusím plnit své povinnosti, protože mi veřejnost řekla, že se nemá nikam létat. Moje žena bude ráda, moji vnuci budou rádi. Všichni budou v pohodě a spokojení. Já už prostě nikam letadlem pracovně nepoletím.«
Chuť cestovat však byla silnější veřejného slibu. A tak pan předseda, přes zármutek manželky a vnuků, přes svůj veřejný příslib, alespoň při dodržení svého v poslední době opakovaně zveřejněného kréda, že mu na groších, rozuměj státních, nezáleží, znovu furiantsky balí svůj turistický batoh. Tentokrát to bude Tchaj-wan a účet za tuto cestu nám bude beze sporu vystaven. A celý svět se podivuje, co se to v té České republice děje a kde že se to dělá oficiální zahraniční politika státu, která je v rozporu s usneseními OSN i společnou politikou členských států Evropské unie.
A nejde o jeden slib, ale o hanebnou politiku dvojího metru. Nebudeme se sice hrbit, když se mluví o zemích na východ, ale když velvyslanec Spojených států amerických napíše dopis, že pokud zavedeme digitální daň, uvalí nám cla na auta, tak v Senátu sklopí uši a řeční, že to vládě nedoporučí.