O »přizpůsobování« historické pravdy

30. 1. 2020

Není asi důležité přít se o to, který národ měl více obětí za druhé světové války, a tím se dostat na pomyslné první místo hrůzy. Opravdu není. Přesto si myslím, že například Česká televize by historickou pravdu ctít měla. Tvrdit, že nejvíce obětí mělo Polsko, je mystifikace a zavání to političnem. Ctím oběti z řad polského obyvatelstva, ctím i oběti Židů v této zemi, kteří se dokázali postavit se zbraní v ruce ve Varšavě nacistům. Jenže...

V pondělí, kdy jsme vzpomínali 75. výročí osvobození Osvětimi Rudou armádou, se sešlo přímo na místě několik prezidentů a předsedů vlád a společně s nimi asi dvoustovka přeživších, kteří sem přijeli ze všech končin světa. Byli sem pozváni i zahraniční hosté. Přijeli prezidenti Izraele Reuven Rivlin, Německa Frank-Walter Steinmeier, Ukrajiny Volodymyr Zelenskyj, slovenská prezidentka Zuzana Čaputová a rovněž český premiér Andrej Babiš a jeho maďarský protějšek Viktor Orbán. I ČT nás o akci informovala. Dozvěděli jsme se dokonce, že v počtu obětí druhé světové války Polsku patří první místo. Zároveň vlastně i to, že sem, do Osvětimi, nebyl pozván ruský prezident Putin. Takže Rusko, co by následnická země SSSR, bylo zastoupeno jen velvyslancem. Prý jde o rozpory, pokud se jedná o intepretaci počátku války. Mlčelo se však, proč tady nebyl představitel země, která skutečně byla nejvíce postižena – Běloruska. Poláků za druhé světové války zahynulo na šestnáct procent. Je to varující údaj. Bělorusů a běloruských Židů však dokonce skoro 25 procent. Byli vražděni doma, dostali se i do Osvětimi. Proč tedy takový selektivní výběr v zasílání pozvánek? Chápu, že polská akce nemohla konkurovat té, kterou zorganizovali v Izraeli. Měla jiný smysl, i když se také časově vázala na osvobození »tábora v Auchswitz«. Ale těch, kteří se nejvíce podíleli na osvobození a jejichž zajatci tady umírali ve stovkách, neřku-li v tisících, se měla týkat především. To se týká ruského zastoupení.

Chápu, že účast dalších představitelů ze zemí »na konci světa«, zemí vzdálených tisíce mil, se nepředpokládala, zvláště po zmíněných vzpomínkových akcích v Izraeli, ale sousedů ano. Tedy, pokud byli pozváni. A Bělorusko, stejně jako Ukrajina nebo Litva, sousedi jsou. Především Bělorusko, kde před válkou žilo na čtvrtinu židovského obyvatelstva a kde byly vyvražďovány německými nacisty celé vesnice.

Politika je politika. Týká se i období Mnichova, kdy nám Polsko uzmulo Těšínsko. Polští propagandisté už řadu let tvrdí, že prý nešlo o okupaci, ale »o osvobození«. I jiná eufemistická tvrzení, například »vzetí v ochranu polského obyvatelstva na Těšínsku« apod., můžeme slyšet. Důvodem je oddělení polské akce od akce nacistického Německa. Mnichov od »Mnichova«, protože Polsko se účastníkem mnichovských dohod nestalo. Jen v dohodě s nacistickým Německem se připojilo ke kouskování Československa. Tak se také upravují dějiny.

A pokud jde o vzpomínkovou akci v Osvětimi, je tomu stejně. I zde jde o pokus poněkud jinak skutečnost převyprávět. To se týká i licitování s oběťmi. A tomu bychom neměli tleskat, protože nevěřím, že by šlo o »pouhou« neznalost.

Ctím oběti z řad polského obyvatelstva, ctím i oběti Židů v této zemi, kteří se dokázali postavit se zbraní v ruce ve Varšavě nacistům. Jenže...

Autor: 
Jaroslav Kojzar
Zdroj: 
Haló noviny

Články

.