Byla to zvláštní doba. Nadšení ze samostatnosti, zároveň však hladové bouře, první dokonce velmi sociálně laděné zákony, nejasné hranice s rýsujícími se spory o desítky kilometrů anebo jenom o metry, Slovensko, jehož hlavní město bylo více než slovenské, maďarské, a kde ministra pro Slovensko museli chránit čeští legionáři, pokus o atentát na premiéra Kramáře, jenž byl využit v útoku na sociální demokracii, jednání ve Versailles, které nejen ukončovalo válku, ale vlastně mělo co mluvit do budoucnosti Československa... Tak lze ve stručnosti charakterizovat období »listopad 1918 až leden roku 1919«.
»T. G. Masaryk si nedělal iluze o situaci státu, který dokonce dlouhé měsíce neměl oficiálně stanovené, mezinárodně uznané hranice a v teritoriu, jež si nárokoval, zatím jeho vláda zdaleka nedokázala uplatnit svou autoritu...« (Antonín Klimek: Boj o Hrad 1.) Ano, jsme u dalšího problému oné doby. Hranice! Chtěli jsme Kladsko, které k nám přece patřilo po století, Vitorazsko s Novohradskými horami, Slezsko, jež také bývalo součástí českého království, Lužici, odkud k nám chodívali mladí lidé studovat a kde viděli záruku další existence svého národa, koridor na Jugoslávii, nevěděli jsme, jaké budou naše hranice s Maďarskem na jihu Slovenska a na Oravě a Zamaguří s Polskem. A tak jsme se dostali až ke sporu o Těšínsko, který vyvrcholil Sedmidenní válkou, jež tento název dostala později.
Teprve Versailleská smlouva, Germainská dohoda, jednání ve Spa měly odpovědět na otázku i našich hranic. Dnes se však seznámíme s onou Sedmidenní válkou, která byla vlastně první z poválečných válek, které se účastnila naše armáda.
Těšínsko
Už od 14. století Těšínsko bylo součástí Koruny české. V roce 1653 vymřela vládnoucí těšínská větev Piastovců. Jako odúmrť tak Těšínsko připadlo přímo českému králi, jímž v té době byl Ferdinand III. Habsburk. Šlo o území rozdělené řekou Olší, veliké 2285 km2, na němž tehdy žilo více než 400 000 obyvatel, z nichž více než padesát procent se v roce 1910 hlásilo k polštině, pětadvacet procent k češtině a asi dvacet procent k němčině – to ovšem byl dorozumívací jazyk, jak Němců, tak zdejších Židů. Čtvrtinu z Poláků však tvořili haličští utečenci, kteří sem utekli za prací a později před válkou.
Ale ani toto jazykové dělení nebylo zdaleka přesné. Šlo totiž o »obcovací řeč« (tzv. Umgangssprache) a pod polštinu byli zařazeni tzv. Šlonzáci, kteří hovořili »těšínským nářečím« a měli přátelské vztahy s Němci a Čechy, naopak negativní k rodilým Polákům.
Území bylo bohaté na uhlí, byly zde hutě, železárny, tedy toto vše přímo nabízelo práci. Navíc přes něj vedla jediná železnice z Ostravy a Olomouce k Žilině, tedy spojnice nové Československé republiky na slovenský východ. Patřila sem i taková města mezi Odrou, Ostravicí a Olší jako Třinec, Jablunkov, Orlová, Karviná, Bohumín, Slezská Ostrava, Frýdek ad. či ty v Povislí, jako byly Ustroň, Skočkov, Visla, Strumeň... (psáno česky) a Olší rozdělený Těšín. O celé Těšínsko projevilo zájem jak nově vzniklé Československo, tak z popela znovupovstavší Polsko. Pro Československo to ovšem byla otázka téměř »života a smrti«, protože »jablunkovská dráha« nebyla v té chvíli nahraditelná. Taková byla situace počátkem roku 1919.
Poválečná situace
Po rozpadu Rakousko-Uherska, kdy hranice uvnitř mocnářství nevyvolávaly žádné problémy, se situace změnila. V Těšínsku vznikl Národní výbor pro Slezsko (29. října 1918), který Těšínsko vyhlásil jako součást československého státu, a souběžně s ním Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego (30. října), tedy polský výbor, jenž celé Těšínsko zase prohlásil za polské území a v noci z 31. října na 1. listopad je také vojensky obsadil. Časté národnostní střety vedly k uzavření tzv. prozatímní dohody (uzavřena tzv. Protokolem z 5. listopadu), podle níž většina Těšínska byla sice slovně přiřknuta Československu, ale zatím ji bude obhospodařovat Polsko.
»Pátého listopadu 1918 sice došlo k dohodě o prozatímním rozdělení Těšínska mezi Zemským
národním výborem pro Slezsko (hlásícím se k Československu) a polskou Národní radou.
S tím ale českoslovenští představitelé nebyli spokojeni, protože podle této dohody připadla větší část Těšínska včetně Košicko-bohumínské trati Polsku,« (Vladimír Černý z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v ČT24, 23. 1. 2019). Tento stav však nemohl dlouhodobě vydržet, což plně chápaly nejen vládní orgány v Praze, ale také pročeskoslovenská veřejnost. Naproti tomu polská strana byla s řešením, které chápala jako definitivní, spokojena.
Na konec ledna se proto polská strana rozhodla i na Těšínsku uskutečnit volby (26. ledna) do polského Sejmu. Měly se konat koncem ledna, a aby předešla protestům místního nepolského obyvatelstva, rozmístila zde další vojenské jednotky a začala s odvody do polské armády. Protest československé strany byl odmítnut. Nebylo tedy možné čekat na rozhodnutí vzešlé z Pařížských jednání a bylo nutné situaci okamžitě řešit, protože volby by ji mohly ještě více zkomplikovat. Názory na řešení se však u špiček československé politiky značně lišily. Dokonce prý vyvolaly jeden z mála sporů mezi T. G. Masarykem a Edvardem Benešem. Masaryk prý byl stoupencem razantnějšího vojenského postupu, kdežto Beneš chtěl situaci řešit mírovými prostředky. »Podle Benešových představ totiž mělo Polsko ve střední Evropě patřit k nejužším československým spojencům« (viz Vladimír Černý). Rozhodlo razantnější řešení.
Dne 19. ledna 1919 proto vydalo československé ministerstvo národní obrany rozkaz k vojenskému obsazení Těšínska, 21. ledna 1919 vyzvalo Československo Polsko ke stažení polského vojska a orgánů z Těšínska. Polsko výzvu ignorovalo.
Šnejdárkův postup
Josef Šnejdárek se do vlasti vrátil jako francouzský důstojník v hodnosti majora. Doma mu byla propůjčena hodnost československého podplukovníka a byl pověřen funkcí vojenského inspektora v Moravské Ostravě. Pod jeho velení spadala oblast Těšínska. Věděl pochopitelně, že polská strana se československému požadavku nepodřídila. Proto 23. ledna se rozhodl k akci. V jedenáct hodin se přímo v Těšíně ohlásil u polského velitele plk. Franciszka Latinika. Doprovázela ho skupina důstojníků dohodových mocností, tedy Francouz, Angličan, Ital a Američan, dislokovaní v Ostravě. Protože on sám sem přišel v uniformě francouzského důstojníka, byl okamžitě přijat. Je nutné ovšem podotknout, že zmínění důstojníci, kteří ho doprovázeli, sem přišli spíše z přátelství k Šnejdárkovi, než že by podporovali stanovisko československé vlády. Proto se také později od akce měli údajně distancovat.
U Latinika Šnejdárek polským zástupcům předal ultimátum, v němž československá strana požadovala vyklidit do dvou hodin oblast až k řece Bělé. Oblast měla být demilitarizována až do rozhodnutí Pařížské konference. Nikdo ovšem nepředpokládal, že by Poláci výzvy uposlechli, zvláště když si volbami chtěli zajistit právoplatnost záboru. Proto šlo ovšem o nesplnitelný požadavek.
K akci byly napřed určeny pluky Československé střelecké brigády, které do tohoto prostoru přišly z Francie a vedl je francouzský velitel plukovník Philipp a další francouzští důstojníci. Ti však, když zjistili, že »akce není podporována jejich vládou, však (už) odmítli 21. ledna plnit rozkazy ohledně útoku na polské jednotky« (Jiří Fidler: Generálové legionáři). Legionáři z Itálie, prapor 54. pěšího pluku z Olomouce, prapor 93. pěšího pluku ze Šumperka, 17. myslivecký prapor z Fryštátu, prapor dobrovolníků z Bohumína a prapor dobrovolníků z Orlové. Kromě toho byla zformována tzv. Národní garda v síle asi pěti tisíc mužů. Z opačné strany, tedy ze Slovenska, měl postupovat 35. legionářský pluk z Itálie, vedený italským plukovníkem Grasellim, který byl později posílen praporem 33. legionářského střeleckého pluku z Itálie (viz Wikipedie). V průběhu bojů pak dorazily další posily.
Poláci byli v té chvíli slabší. Měli k dispozici pět praporů, čtyři kulometné roty, jezdecké čety a dělostřeleckou baterii. Kromě stálého vojska se do boje zapojilo 550 příslušníků polského četnictva a asi 6500 dobrovolníků.
I oni ovšem v průběhu bojů dostali posily. Třiadvacátého ledna začal tedy ve 13 hodin útok. Československá vojska pochodovala směrem na Karvinou a Bohumín. Legionáři z Itálie zároveň začali postup kopírující Bohumínskou dráhu ze Slovenska. Bohumín ještě před večerem, v 16 hodin, obsadila rychlá skupina praporníka (majora) Sylvestra Bláhy, na Karvinou mířili vojáci pod velením praporníka Vlasáka. Obsadili ji však až 24. ledna a s ním především okolní doly. Tento boj však znamenal pro polské oddíly značné ztráty. Zabito bylo padesát polských vojáků, sedmdesát sedm bylo zajato a čtyřicet sedm zraněno. Padla také Orlová.
Útok byl příkladem improvizace a sklidil kritiku důstojníků tzv. Domácího vojska, tedy nelegionářů. Jejich hlas nebyl vyslyšen. Šnejdárek riskoval. Poláci naštěstí nebyli na útok připraveni. Dne 27. ledna ráno nařídil Šnejdárek postupovat na Těšín. Zajímavý rozhovor z té doby nám přibližuje Jiří Fidler (viz). Cituje slova velitele posilové brigády plukovníka Hanáka, jenž vzpomíná na to, jakým způsobem mu byl dán rozkaz: »Půjdeme dnes na Těšín, očekávám,
že dojde před Těšínem k boji,« a dodává -on, absolvent válečné školy – »v celém svém vojenském životě nedostal takové nedostatečné vysvětlení o situaci«. Kalkul však vyšel. Těšín by obsazen. Na rozdíl od »přání« podplukovníka Šnejdárka bez boje, protože polské, málo připravené jednotky, se zalekly čs. vojska a v důsledku porážky u Żebrzydowic uprchly před jeho příchodem za Vislu.
Tentýž den pražské ministerstvo války vydalo příkaz k dalšímu postupu. Československé jednotky se proto připravovaly na přechod Visly a k útoku na Skoczów, kam se stahovaly polští vojáci. Nutno připomenout, že v té době Polsko válčilo se sovětským Ruskem a své síly na Těšínsku nebylo schopné náležitě doplňovat. Den nato pochod stanoveným směrem, majícím za cíl znovu ke Koruně české připojit celé Těšínsko, mohl začít.
Zastavení bojů
K přípravě bojů o Skoczów a k zajištění celé Bohumínsko-košické dráhy byla Šnejdárkova vojska posílena o 1. prapor 28. pěšího pluku z Prahy, 1. prapor 3. pěšího pluku z Kroměříže, 2. prapor 93. pěšího pluku ze Šumperka a 5 praporů dobrovolníků. Jen tedy vyřknout rozkaz. A tak Čechoslováci se 30. ledna 1919 vydali na pochod na sever. Převaha byla zřejmá, proto se počítalo, že během několika dnů bude polská obranná linie prolomena.
Válka však vyvolala značnou nespokojenost v Paříži. Již 24. ledna prezident Wilson odmítl svévolné akce mezi spojenci a jejich zakrývání »vlajkou Dohody«. Proto v noci na 31. ledna byl postup československých jednotek z rozhodnutí samotné Nejvyšší spojenecké rady zastaven. Své sehrála i Šnejdárkova »akce«, kdy za polským velitelem přišel v doprovodu dohodových důstojníků, aniž měl k tomu právo. Nepomohl ani Benešův argument, že nově vznikajícím zemím měly být zachovány jejich historické hranice a celé Těšínsko bylo v minulosti součástí zemí Koruny české. Třetího února proto dohodové mocnosti v Paříži rozhodly, že tato území je nadále, tedy až do definitivního vyřešení, pod jejich kontrolou.
Pátého února 1919 pak setník Pekárek, náčelník štábu těšínské skupiny československých vojsk, mohl dojednat mezi polským a československým velením podmínky příměří, které znamenalo se z části obsazeného území čs. vojskem stáhnout. Byla stanovena prozatímní hranice, jež poškodila československou stranu, i když většinu dolů a celou Bohumínsko-košickou dráhou připsala Československu. Definitivní řešení však přineslo až jednání arbitráže ve Spa 28. července 1920. »Rozhodnutí komise bylo nesporně úspěchem Československa, které získalo vše, na čem mu záleželo« (publikace Válka o Těšínsko a Slovensko 1918-1919 a Československá obec legionářská).
Ztráty
Zbytečná válka přinesla zbytečné ztráty na životech. Je ovšem pravdou, že polská strana nedodržela podmínky původní dohody a obsadila část Těšínska, které mělo buď připadnout Československu, anebo se o něm mělo vést jednání a že na takto zabraném území konala odvody do polského vojska a ještě navíc se pokusila uskutečnit volby do polského Sněmu. Navíc odmítla jakékoli jednání o sporných záležitostech v tomto regionu a to ještě před prvním útokem československých vojsk. Oběti tak padají na vrub tohoto postupu. Na československé straně to bylo 53 padlých (Wikipedie uvádí 44-53 padlých), 63 raněných a 97 nezvěstných, na polské pak 92 padlých, 855 raněných a 813 nezvěstných (podle Karla Straky a Tomáše Kykala: Československá armáda v letech budování a stabilizace 1918–1932).