Film Můj příběh podle skutečné události je už pár týdnů v kinech a každý, kdo jej viděl, je šokován tím, jak realisticky je znázorněno vše, co souvisí s domácím násilím. Šokující na celém příběhu je, že pachatel brutálního napadení své ženy nešel za mříže.
Ze zprávy Organizace spojených národů vyplývá, že jedna třetina žen na světě má zkušenost s domácím násilím. Intimní partner či manžel je vrahem zhruba 30 procent všech zavražděných žen na zeměkouli. Podle průzkumu Agentury Evropské unie pro základní práva zažilo fyzické násilí ze strany bývalého či současného partnera někdy v průběhu života 19 procent českých žen. Evropský průměr je o jedno procento vyšší. Každý rok umírá v důsledku domácího násilí a vražd motivovaných osobními vztahy v ČR několik desítek žen. Drtivá většina agresorů jsou muži. Domácí násilí se vyskytuje v podobě fyzického násilí i systematického psychického ponižování, zastrašování, nadávek a výhrůžek. Studie a výzkumy potvrzují, že psychické týrání může být stejně kruté jako to fyzické. Oběti domácího násilí nemají často sílu ukončit dlouholeté fyzické či psychické útoky a odejít od agresora nebo před ním zabouchnout dveře bytu. Podporu někdy ženy nenacházejí ani ze strany rodiny. Slyší pochybnosti a relativizování činů mužů. Není výjimkou, že matka své dceři dokáže říct, že kvůli jedné facce nemusí tolik vyvádět, vždyť ona sama to měla s tátou stejně a ženská přece musí něco vydržet. Na jedné odborné konferenci se dokonce hovořilo o tom, že si stále zhruba deset procent lidí z vyspělých zemí myslí, že když žena neposlouchá, tak si zaslouží facku.
Tendenci bagatelizovat domácí násilí často mívá i okolí. Ať už jsou to kolegyně z práce, které mají pocit, že oběť přehání, aby se udělala zajímavou, nebo sousedi, kteří křik a rány z vedlejšího bytu nepovažují za nic neobvyklého. Muži, příbuzní a přátelé si zase často ani nedokážou představit, co týraná žena prožívá. Kamarádi násilníka mají sklon ho obhajovat a tvrdí, že to měl s partnerkou těžké, vyjadřují pochybnosti o tom, že by se vůbec nějakého násilí ve vztahu dopouštěl. Naproti tomu kolegové oběti z práce, kteří viděli opakovaně její monokly a modřiny, se snaží pomoci třeba i tím, že pro ni shánějí odbornou konzultaci a domlouvají jí, aby se obrátila na policii. Ve společnosti také stále převládá pocit, že domácí teror je vlastně ostuda celé rodiny, a nejbližší okolí oběti se ho snaží "přikrýt", aby neutrpěla její společenská pověst.
Děti jsou domácím násilím poznamenané na celý život. Pokud neznají jiný model než ten, že jeden rodič ubližuje druhému, považují ho za normu a chovají se stejně. Proto je i hodně případů, kdy právě kvůli ochraně dětí se ženy nakonec odhodlají pro rozchod s tyranem. Většina týraných žen ale nemá kam jít. Domácí násilí často začíná v době těhotenství nebo nástupem na mateřskou. Tehdy je žena slabá a zranitelná a začne být na partnerovi závislá i finančně. Ve chvíli, kdy má partner ženu "jistou" a pocit, že dostatečně neplní svoji roli manželky a matky, mohou začít první problémy. Postupně agresorovi nabývá sebevědomí a uzurpuje svoji oběť stále více. Násilníci bývají zdatní manipulátoři, kteří v oběti systematicky rozvíjejí pocit viny. Často kombinují emocionální týrání s fyzickými útoky i vynuceným sexem. A vše v cyklech, kdy po násilné fázi přichází fáze relativního klidu, která oběť ukonejší. Tyran tak snadno vytvoří asymetrických vztah, který má pod kontrolou a totálně ho ovládá. Mnohdy i finančně tím, že jedině on má přístup ke společným penězům. V okamžiku, kdy by žena chtěla partnera opustit, zjistí, že by sama domácnost neutáhla. Nabízí se odchod do azylového domu. Ani to však není tak jednoduché a navíc se jedná pouze o dočasné řešení. Domácí násilí se sice týká především žen, nevyhýbá se však ani mužům. Podle odhadů je zhruba každý dvacátý terčem útoků ze strany partnerky. Ve většině případů se jedná o psychickou formu teroru v podobě deptání a ponižování. Muži to, že se stali obětí, přiznávají ještě obtížněji než ženy. Jejich společenská role vyžaduje, aby byli silní a stateční, jinak vzbuzují posměch. A pokud je partnerka napadá fyzicky, okolí něčemu takovému nevěří. Ženy agresorky také často vyhrožují, že se odstěhují i s dětmi a týraný partner je už nikdy neuvidí. Je dobře, že do některých azylových domů mohou dnes přijít i muži s dětmi. Nedávno se tak stalo například v Trutnově. Důležité je proto problémy obětí nezlehčovat, nezpochybňovat ani nezametat pod koberec. Naopak ukázat jim, že každý problém má řešení. I když to tak třeba na první pohled nevypadá.