Všichni jsme příslušníci stejného rodu, lidé rovní si nejen před zákonem, ale zejména před druhým člověkem, a proto je vždy velice smutné, když nás někdo „opustí“, a to navždy.
Na člověka, byť žil životem slušným a poctivým, ale skromným a obyčejným, lidská pospolitost ale bohužel velice rychle, a to ve svůj zřetelný neprospěch, zapomíná. A již v relativně krátké době od smrti, snad jako kdyby dotyčný ani nikdy nežil a neexistoval.
Odlišná situace se nám však nabízí u rozličných kultů osobnosti. Nekritického velebení těch, kteří jsou například vychytrale zvoleným symbolem nějaké politické ideologie, lze z historie zaznamenat opravdu mnoho. A to „jak zleva, tak zprava“, z „politického Východu či Západu“!
Tím jedním z aktuálně nejkřiklavějších kultů osobnosti, jehož projevy jsou české společnosti poslední desítky let, uměle a domnívám se, že v tomto ohledu naštěstí již stále méně úspěšně, implantovány, je velebení tragikomické postavy našich dějin - Václava Havla a celého procesu jeho ne-politického působení.
Byť byla celá Havlova éra mediálně, zejména ale tzv. veřejnoprávní formou v ČT či ČRo, setrvale rámována červeným srdíčkem a mottem „Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“, samotná realita jeho působení byla bohužel přesně opačná.
Pozorný člověk musel zbystřit již tehdy, když se exprezident s obtížně skrývanou touhou po moci a také majetku, člověk, který socialistické zřízení třídně nenáviděl, podepsal pod prezidentský slib, který začínal slovy: „Slibuji na svou čest a svědomí věrnost Československé socialistické republice a věci socialismu.“
A jak ve své politické kariéře podvodně začal, tak černě a v neprospěch českého a slovenského národa i pokračoval. Podíl na rozbití „masarykovského státu“, kterého měl před majetkovým listopadovým převratem plná ústa a z jehož hodnot jeho často rádoby disidentská činnost vycházela, zavírání očí před loupeživou formou privatizačního procesu devadesátých let s miliardovými škodami pro stát, veřejné schvalování bombardování suverénního evropského státu, které mělo stovky civilních obětí, rozražení dveří k přepisu výsledků druhé světové války podepsáním údajně „přátelské“, ale ve skutečnosti podřízenecké a dysbalanční smlouvy s Německem o dobrém sousedství a vzájemné spolupráci, jsou jen některými z celé řady výrazných morálně politických selhání páně Havla.
K dalším sociopatologickým jevům, které se za prezidentování Václava Havla společností až obludně rozšířily, patřil klientelismus. Nositelé jeho kultu, často ale jen kamarádi z „mokré čtvrti“, poté metastázovali do všech významnějších státních a společenských funkcí, bez ohledu na jejich profesní praxi či dosaženou kvalifikaci. A právě tito „kultovní světlonoši pravdy a lásky“, finančně podporováni privatizačními zbohatlíky, se stále ještě dnes snaží udržet u moci, škodit a nadále přepisovat novodobé dějiny. Bohužel pro ně, mnozí lidé si realitu nedávné doby stále ještě pamatují a proto nepřestávají „vymývat mozky“ alespoň mládeži.
Jakkoliv navazovat na veřejně projevované opilství, lži, zmíněný klientelismus a zejména na zjevnou a prokazatelnou manipulaci s lidmi v jejich oprávněném očekávání ze strany jakékoliv člověka v normálně fungující demokratické společnosti trpět prostě nelze.
Smutek za Václavem Havlem tedy mějme jako za člověkem, příslušníkem lidského druhu, ale prosím, nikoliv již za Havlem, jako velice neúspěšným, nepoliticko-politickým manipulátorem a „mužem mnoha tváří“! Respektujme tedy Havlův život jako život lidského individua, jehož hodnocení nikomu z nás nepřísluší, ale na jeho odkaz politický, raději, prosím, rychle zapomeňme!